Za sychravého listopadového podvečera se v u Lomnice nad Popelkou zřítilo dopravní letadlo. Devět lidí přišlo o život. Na palubě byl i zlatý poklad, který v průběhu vyšetřování nehody záhadně zmizel. A záhadně zmizely i vyšetřovací zprávy.
K podivné nehodě došlo v 21. listopadu 1947 v podvečer. Na pravidelné lince Bukurešť-Praha letěl stroj sovětsko-rumunské společnosti Tars. Osudného dne letadlem cestuje 20 či 21 cestujících a pět členů posádky. 21 cestujících je maximální kapacita letadla. Lisunov Li-2 je v licenci vyráběná ruská verze letounu Douglas DC-3, populární Dakoty.
Pilot měl podle svědků zapnuté reflektory a v mlze tak pravděpodobně hledal místo k nouzovému přistání. V nadmořské výšce 500 metrů nad mořem narazil do úbočí kopce Tábor. Pět či šest lidí zemřelo v hořících troskách letounu, další tři potom v nemocnici.
Útěk z hroutící se monarchie?
Neštěstí u Lomnice nad Popelkou se odehrálo v době rumunského bolševického převratu. Přestože Ruunsko bylo v té době ještě království, faktickou moc drželi už bolševici. Král se v té době vracel z Londýna ze svatby princezny Alžběty a oznámil, že se chce oženit s princeznou Annu Bourbonsko-Parmskou, kterou poznal právě na korunovaci.
Komunisté potom 30. prosince obklíčili královský palác, odpojili telefonní spojení a požadovali okamžitou abdikaci krále. Pokud neuposlechne, popraví tisíc zajatých studentů. Michal I. abdikaci podepsal a 3. ledna 1948 opustil zemi. Týden před neštěstím, 14. listopadu, podle dostupných pramenů abdikoval na svou funkci rumunský velvyslanec v Československu. Horia Grigorescu 21. listopadu odletěl osudným letem do Prahy.
O průběhu letu samotného máme jen minimální zprávy. Od své plánované trasy se stroj odchýlil nad Brnem. Namísto na Prahu mířil severněji. Pilot ovšem v takovém případě musel změnit směr o 30 stupňů. Stroj havaroval v mlze. Většina území republiky byla ten den zakryta oblačností. Jenže nad většinou republiky, od Brna až k Podkrkonoší byla dohlednost nejméně dva kilometry. Cestou k Lomnici musel minout Hradec Králové a Pardubice a aspoň jedno z obou měst musel vidět. Nejpozději v tu chvíli mohl svou navigační chybu odhalit.
Hledal pilot místo k nouzovému přistání, anebo věděl, kde je a chtěl přistát mimo letiště? Je jen shodou náhod, že bezprostředně před nehodou proletěl nad dráhou letiště v Lomnici? Na všechny tyto otázky by měla odpovědět oficiální vyšetřovací zpráva. Jenže ona žádná není. V roce 1947 vyšetřovala letecká neštěstí komise pod ministerstvem dopravy. Materiály z vyšetřování se nedochovaly.
Několik zlatých pokladů
Pamětník, se kterým jsem hovořil, se byl na místě nehody ještě v den nehody. K vraku letounu se dostal, nikdo mu nebránil. Záznam v místní hasičské kronice ovšem tvrdí, že se hasiči podíleli na záchraně pasažérů a na hlídkách. Na místo prý přišly bezpečnostní orgány a informovaly, že na palubě bylo zlato a hledali ho v troskách. Dál kronika konstatuje, že hasiči hlídali dobře, že se nic neztratilo.
Nesedí ani množství zlata. V hlášení zemskému velitelství SNB ze 6. prosince uvádí nález při prohlídce a rozebírání letadla, při kterém bylo objeveno 549 zlatých mincí různých států a 3,50 kg zlatých šperků, mincí a slitků zlata.
Stráž severu, „deník pracujícího lidu v českém pohraničí“, 23. listopadu v článku „Kdo převážel pod sedadlem zlato?“ spekuluje o tom, komu patřilo 2,5 kg zlata v hodnotě šest milionů tehdejších korun. Zlato se podle autora článku našlo pod jedním sedadlem a nikdo se o něj nepřihlásil.
Kolik toho zlata tedy na palubě bylo? Bylo nalezeno při prohlídce letadla, při jeho pozdějším rozebírání, anebo pod sedadlem?
V Archivu bezpečnostních složek je dochováno několik hlášení kriminální ústředny. V ranní zprávě z 29. listopadu se uvádí, že při prohlídce letadla se našly mince „byly uschovány ve skříňce, v níž byly umístěny kontrolní přístroje pro přítok olejů.“ Zápis dále uvádí, že mince byly předány krajskému soudu v Jičíně, „kde jsou zatím deponovány.“
Ranní zpráva, vypracovaná o čtyři dny později, dále hlásí, že „Při demontáži vraku havarovaného letadla sovětsko-rumunské dopravní společnosti bylo zjištěno další větší množství zlatých mincí a zlatých slitků v celkové váze 3,5 kg. Zlato bylo předáno do deposita krajského soudu v Jičíně.“
Aby to bylo ještě zamotanější, tak v týdenní zprávě okresního velitelství SNB ze 4. prosince se uvádí jako prvotní nález při ohledání 459 zlatých mincí (jde pravděpodobně překlep z 549) „o celkové váze 2 a 1/2 kilogramů, které převzala komise krajského soudu v Jičíně. Dne 29.11. při rozmontovávání trosek letadla bylo nalezeno ještě 3 a 1/2 kilogramu zlata, které bylo uloženo do nedobytné pokladny Městské spořitelny v Lomnici n/Pop. a případ nálezu zlata oznámen opět krajskému soudu v Jičíně.“
Později vyhotovený „Památník velitelství stanice SNB v Lomnici“ se uvádí celkové množství zlata sedm kilogramů. Zlato mělo být předáno do tehdejší Národní banky. Záznamy o tom dlouho chyběly.
Příčina neštěstí odhalena
Nehodu až donedávna halila rouška tajemství. Podle jedné verze piloti ztratili spojení a orientaci a pokusili se jen nouzově přistát. Podle některých místních mělo letadlo přistát na zdejším letišti a zlato propašovat do Československa. Hlavním podezřelým byl emigrující rumunský velvyslanec. Pátrání v archivech ovšem objevilo deník trestní věci tehdejšího státního zastupitelství.
Jak vyplynulo z kusých záznamů, státní zástupce podezíral z pašování dalšího emigranta, Maurice Alweila, který byl židovského původu a ze země prchal se svou ženou a měli přemluvit piloty k uschování části pokladu v letadle a k nouzovému přistání. Jenže oba piloti i Alweil při nehodě zahynuli a manželka podezřelého vše popřela. Státní zástupce neměl v ruce žádné důkazy a případ tak odložil.
Deník v trestní věci obsahuje i další cennou informaci: Odvolává se totiž na závěr komise ministerstva dopravy a uvádí, že letoun po poruše vysílačky ztratil spojení a zabloudil. Tuto verzi podporuje i služební záznam SNB, sepsaný ještě v den nehody v osm večer. Je v něm zmínka „odvoláno pátrání, dané leteckou hlídkou Ruzyň. rozhlasu.“
Místní legendy o plánovaném přistání lze tedy brát za nepodložené. Přistání mimo Ruzyň nebylo v plánu pilotů. O zlatě ale museli vědět. Zda ho pašoval velvyslanec, Alweil či jiný cestující, už se bohužel zjistit nedá.
Kam zmizelo zlato
Pokud jde o další osud zlata, až dosud se mělo za ztracené. Zprávy o něm dosud končily záznamem, že bylo převezeno z Jičína do pobočky Národní banky v Mladé Boleslavi. Sama Česká národní banka ústy tiskových mluvčích tvrdila, že o jeho osudu nemá žádné zprávy. Nové informace přineslo až pátrání v archivu České národní banky. V poválečném fondu Drahé kovy – zlato jsou uloženy záznamy o veškeré manipulaci se zlatem na našem území. V poválečné době bylo nakládání se zlatem silně omezeno.
V záznamech se tak dočteme, že 8. prosince se okresní finanční ředitelství táže Národní banky, jak bude s cennými kovy naloženo, protože nálezce se hlásí o odměnu. Národní banka odpovídá v tom smyslu, že nálezce byl na místo vyslán s moci úřední a zlato že se nikdy neztratilo, a tak nemá na nálezné právo.
V další korespondenci je pro změnu přípis celní správy, že zlato nebylo při příletu do země řádně procleno a z toho důvodu ho zabavuje. O několik listů dál je soupis zlatých předmětů. Je tedy definitivně jasné, že celkem bylo v letadle nalezeno 839 zlatých mincí různých měn, jeden zlatý náramek, dva prsteny, čtyři slitky a jedna zlatá tyčinka. Není uvedena celková váha, ale řádově odpovídá výše zmíněným sedmi kilogramům.
Různorodost jednotlivých předmětů odpovídá spíše osobní sbírce. Nedá se tedy předpokládat, že by zlato mohlo být například z královské pokladny a že ho pašoval velvyslanec na pokyn. Daleko pravděpodobnější se jeví varianta, že zlato bylo buď velvyslance, nebo Maurice Alweila. Velvyslanec i Alweilova manželka nehodu přežili. Je evidentní, že se k němu báli přiznat.
Jasněji je i o jeho dalším osudu. O to, kdo může se zlatem disponovat, se dohadovala Národní banka s celním úřadem v Ruzyni a záležitost řešilo dokonce ministerstvo financí. Spor nevyhrál nikdo. Posledním dokumentem v archivu ČNB, ke případu se vztahujícím, je zpráva z 12. února 1948, ve kterém právní oddělení banky informuje svou mladoboleslavskou filiálku, že nemá námitek proti vydání zlata do Rumunska. O zlato tedy požádal rumunský stát a bylo mu vydáno.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SOA Praha, Archiv ČNB, NA ČR
