Ráno se probouzím na pérovém slamníku vzor Černobyl 1986. Jeden ze spolucestujících jízlivě tvrdí, že to jsou staré slamníky z pripjaťské nemocnice, které tu použili při jejím vyklízení po hasičích.
Vyspal jsem se na něm překvapivě dobře, protože jsem se důkladně připravil práškem na spaní v podobě placatky zdejší pálenice.
Následuje pravá nefalšovaná černobylská snídaně v závodní jídelně zdejší ubytovny. Říkám si, že likvidátoři museli fakt tvrdě makat, protože ke snídani je kýbl polévky, chleba se salámem, dvě volská oka s těstovinami a dva donuty přelité marmeládou. S takovou kalorickou bombou by se ten reaktor dal odnést na zádech.
Sedíme v autě a jasně se tu ukazuje, kdo je urbexer a kdo jel do elektrárny. Urbexeři hledí po stranách, ti druzí lačně dopředu. Počítám se mezi ty druhé, a tak dychtivě hledí vpřed i objektiv kamery. Před elektrárnou se dozvídáme, že naše česká skupina bude spojena s jednou mezinárodní. K jednomu dozimetru dostáváme každý ještě druhý, elektrárenský.
„Čestný výkop“ v blbostech provede hned u vstupu do elektrárny jeden Kanaďan. Krátce po informaci, že bezpečnostní kontroly, bezpečnostní pracovníky ani vstup do elektrárny se v žádném případě nesmějí fotit, vezme do ruky svůj foťák a v burst režimu pokropí celou administrativní budovu včetně vstupu.
Čekal bych, že nás v elektrárně povedou odděleným koridorem, a ještě k tomu pečlivě vybraným. Namísto toho se ocitáme přímo v provozu. V hlavním kdytu, odkud se zpočátku řídily záchranné práce, jsme tak jen poprošeni, aby když zazvoní některý z telefonů, ho prosím nezvedáme.
Následuje oblečení do elektrárenských šatů. Při pohledu do zrcadla se rozchechtám. Ještě knírek a Djatlov jak vyšitej. Následuje fáze padajících čelistí. Stane se nám to všem. Někomu dřív, někomu později.
Velín prvního bloku je přestavěný na dispečink zdejšího energetického uzlu. V Černobylu totiž postavili nejen elektrárnu, ale současně i energetické distribuční centrum, řídící mimo jiné veškeré přeshraniční toky elektřiny i výrobu všech čtyř ostatních ukrajinských jaderných elektráren. K pokynu nezvedat telefony přibývá pokyn nic nemačkat.
Zlatým koridorem se blížíme ke společné budově třetího a havarovaného čtvrtého bloku. Malá odbočka k hlavní místnosti počítačového systému Skala. To byl řídící výpočetní systém všech reaktorů. Necelé dvě minuty před katastrofou doporučil operátorům, ať to raději vypnou. Neposlechli, a proto tu jsou teď turistické prohlídky.
Ve velíně třetího bloku se připojuju ke spadlým čelistím a nabírám radioaktivní prach. Průvodkyně s líbeznou angličtinou dramaticky popisuje osudovou noc na velíně čtyřky. V identickém prostoru hned vedle se to poslouchá o to lépa. Na můj dotaz, zda byl Djatlov takový zmetek jako v seriálu se dozvídám to, co jsem si už nějakou dobu myslel. Při psaní scénáře bylo třeba odlišit charaktery postav a na Djatlova vyšel padouch. Byl to suverén, který vždy věděl co je jediné správné řešení, byl ambiciozní, ale byl lidský a rozhodně by nešel dělat potíže podřízeným. Byl to erudovaný odborník, který ale nesměl vědět o kladném dutinovém efektu a konstrukčních chybách reaktoru.
Na konci prohlídky velína si musíme nasadit respirátory tak, aby těsnily, povytáhnout návleky na botách a nasadit rukavice. Půjdeme prý místy se zvýšenou radiací a máme jít rychleji. Že to není jen nějaký kec na zvýšení efektu je vidět hned za chvilku. Jestli jsem si doteď myslel, že havarovaný čtvrtý blok je uzavřen pod starým sarkofágem a dovnitř se chodí jen výjimečně, tak z tohoto omylu mě vyvádí konec zlatého koridoru, který vede skrz všechny čtyři bloky.
Zastavujeme se u jedné odbočky, aby nám průvodkyně suše oznámila, že ty dveře kousek dál jsou dveře od čtvrtého bloku a ať prosím necháme projít zaměstnance. Pracovník elektrárny projde, s klidem zenového mistra si otevře dveře, projde jimi jak do kuchyně a nechá je za sebou zabouchnout. Ještě než se dveře zabouchnout, rozječí se nám všem dozimetry. Čelist spadla už úplně všem.
Dekontaminace evidentně není ještě hotová. Za zvukového doprovodu pištících dozimetrů stoupáme vzhůru k památníku Valerije Chodemčuka. První oběť výbuchu, která se nikdy nenašla, zavalily trosky stěny oddělující reaktor od haly s hlavními oběhovými čerpadly, kde měl službu. Čtvrtý blok je za zdí nalevo. Stěna se tu střídá s místy s odhaleným betonem. To byly původně prostupy mezi třetím a čtvrtým blokem.
Docela koukám, jak daleko nás vzali. Procházíme zšeřelou chodbou do haly s oběhovými čerpadly třetího bloku. Obrovská čerpadla nad námi,
hala s reaktorem tři nalevo, zasypaná hala s čerpadly napravo, čtvrtý reaktor někde mezi. Do toho ječí dozimetry a šero takové, že přepínám kameru na infra. Jestliže jsem dřív koukal na katastrofické filmy, tak teď jsem uprostřed jednoho z nich.
Cesta zpátky zlatým koridorem, místy opět v šeru s blikajícími nafialovělými zářivkami. Po cestě ještě velín bloku dva. Jsou v něm monitory kamer reaktorové haly, do které nás nepustili. Nedovedu si představit, jak by vypadala prohlídka, kdyby byl Černobyl v EU. Asi nijak. Tady nám ukázali vše, co šlo.
Po dozimetrické kontrole nasedáme do zdejšího autobusu a jedeme na další dozimetrickou kontrolu – v závodní jídelně – poobědváme se zaměstnanci elektrárny. Jestliže v jiných případech mi byla zdejší strava velebena, v případě černobylské jídelny jsme průvodkyní varováni. Přehání. Je pravda, že masová směs nenadchla a nechtěl bych ji jíst několikrát do týdne, ale není to zas tak zlé a ostatní chody vynikající.
Po obědě ještě objíždíme elektrárnu na druhou stranu do informačního střediska. Bohužel, informační středisko postavili hned vedle budovy ostrahy, a tak přestože je z něj nejlepší výhled na čtvrtý blok, nesmí se fotit, až od památníku kousek dál. V informačním středisku 3D model havarovaného bloku a dokument o nasouvání nové archy. Z 3D modelu je jasné, že seriálový padouch Djatlov, který si po výbuchu odskočil do prosklené chodby, aby se podíval na hořící grafit, vyhozený z reaktoru, aby poté šel rozhlašovat, že reaktor je v pořádku, je nebetyčná blbost. Velín je podstatně níž než reaktor a cesta troskami na místo, odkud by grafit mohl být teoreticky vidět, je neskutečná blbost.
Zlatý hřeb dne je u konce. Projíždíme přes vyloučenou zónu k objektu Černobyl 2. Sovětská armáda postavila nedaleko Černobylské elektrárny přísně tajný zaobzorový radar Duga. Obrovské anténní konstrukce o délce až půl kilometru a výšce až 150 metrů byly svého času nejpokročilejším špionážním zařízením. Ruský datel, jak mu přezdívali radioamatéři z celého světa, dokázal špehovat po celém světě a když spustil, stoprocentně přerušil spojení nejen na svých frekvencích.
Duga byla dražší než celá černobylská elektrárna a po výbuchu čtvrtého bloku ji vojáci opustili a obrovský výdaj odepsali. Když si k tomu připočítáme obrovské náklady na záchranné práce a na aspoň částečnou dekontaminaci zóny, nemůžu si nevzpomenout na slova Michaela Gorbačova, že k rozpadu SSSR přispěl hlavně Černobyl.
Po radaru už následuje cesta do Kyjeva, hotel, dobít akumulátory, zazálohovat záběry a těšit se na jedinou přístupnou základnu strategických raketových vojsk východního bloku. No a než dostříhám videa z elektrárny, podívejte se na radar Duga zblízka.
Autor: Jaroslav Mareš
