Expedice Černobyl: Můj milý deníčku…

Do Černobylu jsem chtěl už dlouho. Jak taky může vypadat cestování šílence…

Zařadit povídání o napůl turistické napůl pracovní cestě do rubriky Badatelské akce, nicméně vhodnější tu nemám, a tak to snad nevadí. Vyrazit konečně do Černobylu mě přiměla lavina ohlasů u videa z bývalého přísně tajného skladu atomových hlavic v Brdech.

Existuje agentura, která dělá výlety do Černobylu i do raketové základny Pervomajsku. Jen tu cestu do Kyjeva a ubytování v něm si musím zařídit sám. Ukrajinské aerolinie létají z Prahy brzo ráno a vracejí se večer. Mám tedy dva dny k dobru k prozkoumání Kyjeva. Sorry, milý národní dopravče, letět v noci a vracet se hned po poledni je nebadatelské.

Jestli to byl dobrý nápad, o tom si trochu zapochybuju už v po nástupu do letadla. Na sousedních sedadlech usedají dva. Evidentně se vracejí domů. Palubní zavazadlo mají jedno společné. Tím druhým je igelitka s flaškama různých pálenic. Ten starší, sedící vedle mě, pomalým, leč setrvalým tempem, upíjí. Když zrovna neupíjí, spí. A zatímco spí, chrápe tak, že dělá kolem letounu turbulence.

Na letišti mám dva úkoly: Najít stánek ukrajinského operátora a koupit si předplacenou kartu. Platit čtyřicet kaček za započatou minutu odchozího hovoru, dvacku za příchozí a sedm kaček za mega dat, to si může český Vodafone nechat jen zdát. Abyste si udělali představu o cenách našich operátorů, tak ukrajinští vám za v přepočtu 120 korun dají neomezené volání, neomezená data – a to vše na čtyři týdny. 50 minut volání do Čech je za 40…

 

Druhý úkol je najít stanici vlakového expresu a koupit na něj lístek. Jako první se mi daří to druhé. To ovšem přichází první náraz české angličtiny na ukrajinskou angličtinu. Jsem bytostně přesvědčen, že ta slečna říkala „za šest minut,“ nechávám operátora operátorem a kvačím na stanici, abych zjistil, že to bylo 10:06, tedy 26 minut. Jít zpátky řešit operátora se mi nechce, a tak mám dvacet minut na přemýšlení o tom, jak je ten mobil bez připojení k internetu vlastně k ničemu.

Něco jako intimní zóna neexistuje. Jakmile se otevřou dveře rychlíku, začínám se pohybovat směrem k nim. Neudělal jsem přitom ani krok. Jinak je ale cesta letištním expresem super. Za 40 minut jsem na hlavním nádraží a můžu omrknout rovnou místo na srazy na výlety. Je totiž hned vedle.

Můj druhý úlovek je stánek Kyivstar. Objednávám si předplacenou kartu, data a volání na čtyři týdny a balíček dvaceti minut volání k nám každý den na pět dnů. Jenže musím zaplatit hotově. Aha. Jenže bankomat hovoří pouze ukrajinsky. S mými dvěma roky ruštiny na základce do toho čumím a přemýšlím, jestli z toho dostanu aspoň tu kartu. Nastěnka za mnou je už trochu nervózní, a tak mi za trest musí pomoct. Tak jsem trochu za blba, no… Ale aspoň bankomat by anglicky umět mohl.

S balíčkem bankovek si jdu vyzvednout mobil, kde mi operátorova Nastěnka mezitím všechno nastavila. Volám domů své nejdražší. „Proč mi voláš ze Španělska?“ „Ze Španělska?“ „No, ukázalo mi to španělské číslo.“ Jak jen tohle vysvětlím…

Kousek od hlavního nádraží je hotel. Vybral jsem ho schválně v dochozí vzdálenosti, abych ráno nemusel řešit přesun na sraz. A tady Ukrajina příjemně překvapila. Přestože oficiálně se jde ubytovat až ve dvě a je půl dvanácté, můj pokoj je připraven. Nemusím tedy nechávat zavazadlo v recepci a můžu se odstrojit před cestou po městě.

Mám připravený itinerář pamětihodností a tras mezi nimi, a to pro první i poslední den. Trochu pochybuju, že se mi to povede zvládnout. Uvidíme. Ve zkratce: Chrám svatého Vladimíra – moje první setkání s pravoslavným kostelem v zemi, kde se víra bere opravdu vážně. Zlatá brána – spíše historizující památka – obnovena na místě trosek původní brány a dodnes panují spory, jak přesně to v roce 1982, k výročí 1500 let města trefili. Moment, 1500 let?

Katedrála svaté Sofie. Neskutečný mazec a neuvěřitelně nádherná stavba. Víc než tisíc let staré fresky a 76 metrů vysoká věž, na kterou se dá dostat. Na dohled od ní katedrála svatého Michala. To samé v bledě modrém. Skutečně v bledě modrém. 🙂

Pozemní lanovka od svatého Michala dolů k Dněpru bohužel nefunguje. Stejně tak chrám svatého Ondřeje prochází rekonstrukcí. Nedá se nic dělat. Tak aspoň Andrejevský Uzviv. Klikatá ulička se stánky s čímkoliv, něco jako naše Celetná nebo spíše Nerudovka. Tady zkouším živý přenos do Youtubu. Čtyři minuty, které by mě při cenách našeho Vodafonu přišly hádám tak na 15 tisíc.

Zpátky přes Majdan. Pod dějištěm krvavých protestů je překvapivě – obchodní středisko Globus, mimo jiné se supermarketem Billou. Zapomněl jsem napsat, že jsem se pokusil poslat z ukrajinského čísla vtipnou esemesku bývalému kolegovi do Čech, na což ale nebyl můj ukrajinský tarif připraven a namísto volání do Čech tak slyším jakousi hlášku v ukrajinštině. Veškeré informační esemesky, kterých mi Kyivstar poslal už několik, jsou rovněž v ukrajinštině. Zajímavé je, že část je latinkou, část v azbuce. Oběma rozumím úplně stejně.

V nákupním středisku je ovšem i stánek Kyivstaru, a tak jdu věc řešit. Jelena mi vysvětluje, že Nastěnka mi namísto předplacené karty nastavila tarif, což nevadí, a že esemeska zničila balíček volání k nám jen na dnešek. Ráno to bude zase v pohodě. Dávám v přepočtu 40 korun, dostávám ještě 50 minut navrch a můžu zas volat.

Zpátky nahoru na Majdan. Příjemné náměstí s fontánami. Na jeho východní straně je expozice k Euromajdanu před pěti lety. Slečna aktivistka po mně chce příspěvek na dobrovolníky, bránící Ukrajinu na Donbasu před povstalci. Nevím, jestli to příspěvek ode mě zachrání, nicméně kupuju náramek. Putin mi stejně nikdy k narozeninám nepopřál, přestože je má ve stejný den jako já.

Cestou kolem památníčků jednotlivých obětí, zastřelených Berkutem, se přeci jenom neubráním srovnání. Proti čemu stáli demonstranti na Majdanu a proti čemu bojujeme my. Janukovyč se poroučel tam kam patří. To náš Velkopaštikář i Prasečí hlava zůstávají. V některých věcech zasluhují Ukrajinci respekt.

Už sotva pletu nohama, když přicházím k domu s chimérami. Pozoruhodná stavba, bohatě zdobená skutečnými i smyšlenými zvířaty. Přímo naproti domu s chimérami je – prezidentský palác. Ledacos to vysvětluje. Evidentně je to nakažlivé.

Cestou zpátky do hotelu se zastavuji v doporučené restauraci s ukrajinskými specialitami. Cedulky s vystavenými jídly jsou – jak jinak – v ukrajinštině. Vůbec netuším, co si poroučím, ale je to výborné. Po patnácti nachozených kilometrech v Kyjevě se belhám na hotel. Jenže celý den pražilo sluníčko, já byl jen v tričku a na pražském letišti mi vyhodili polovinu kosmetiky. Musím ještě do lékárny pro mast na spáleniny. A teď mě omluvte, jdu si namazat bebí…


Comments are closed.