Badatelé – Historie, záhady, tajemství

Měsíční jeskyně. Tajemný podzemní útvar, objevený povstalci za Slovenského národního povstání. Ztracený výtvor dávné tajemné civilizace, anebo dokonce dílo mimozemšťanů.

Badatel a spisovatel Martin Lavay mě pozval k účasti na výpravě, která má ověřit možnost, že záhadná jeskyně s dokonale geometricky opracovaným tvarem, kterou dosud marně hledali na jiných místech, může být v Nízkých Tatrách. Našel totiž záznamy o bojích, které odpovídají deníkovým záznamům nálezce Měsíční jeskyně. Martin mi slíbil neskutečnou námahu, nahánění se s medvědy a nezapomenutelný zážitek.

Čtvrtek

Čekám netrpělivě na nádraží v Brezně. Martin, organizátor výpravy a Erik, třetí do party, měli přijet už před hodinou. S půjčeným autem máme v plánu nejprve vyhledat a vyzpovídat pamětníky bojů o Telgárt a poté odstavit auto o pár kilometrů dál a vystoupat na vrchol Královy Holy.

Nemůžu se dovolat a chlapci mají hodinu zpoždění. Když už to chci vzdát, vyskočí z autobusu a začíná náš zápas o dohnání náskoku a o výstup na vrchol ještě za světla. V Telgártu nacházíme Štefana Černáka, kterému bylo v době SNP patnáct let. Boje o Telgárt pamatuje. Ve chvíli, kdy dělostřelectvo podpálilo vesnici, běžel do domu zachránit dobytek. Utekl ve chvíli, kdy nedaleko vybouchla německá mina.

Boje v okolí vesnice a její evakuaci pamatuje i jeho žena. Bližší podrobnosti o oblasti Smrečina ale bohužel neznají. Ptáme se ještě na cestu a potom už sedáme do auta a jedeme na Pusté pole. Vysedáme z vozu, na záda házíme kompletní výbavu na tři dny včetně vody a míříme vzhůru. Zprvu mírně stoupající mírná cesta se mění v prodírání úzkou stezkou mezi popadanými stromy.

To ještě netuším, že o něco později se namísto mezi stromy budeme prodírat nahoru balvany prudkého vodopádu. Slovenské pojetí turistické cesty je zkrátka dost odlišné od toho českého. Poslední část naší cesty je o úprku na vrchol mezi mizející kosodřevinou tak, abychom se na vrchol dostali. Tedy pokud se funění s obrovskými batohy a v mém případě i s kamerou dá nazvat úprkem. Na Královu Holu dorážíme těsně před západem slunce. V obrovské opuštěné budově je odemknutá malá místnost, tak akorát na tři karimatky. Venku je vichřice, která cloumá netěsnícími dveřmi a teploty kolem nuly. Přestože jsme pod vysílačem, signál tu není a namísto přímého přenosu nahrávám video, které se pokusím odvysílat druhý den ráno z lepší pozice. Ukládáme se ke spánku.

Pátek

Probouzíme se už před šestou. Moc jsme toho nenaspali. Lehce se posilníme a vydáváme se mezi hromadami kamení a zbytky sněhu k ledovcovému údolí, ve kterém je skalní útvar Kamenné oko. Od správy národního parku jsme nedostali povolení k sestupu do údolí, a tak nám nezbývá než spíše vizuálně ověřit, zda by Martinova hypotéza mohla být pravdivá. V tuto chvíli to ještě na konkrétnější výsledek nevypadá, nicméně o pár kilometrů dál skutečně nacházíme skalní útvary, které se nápadně podobají nákresům kapitána Horáka. Nadšeni nečekaným výsledkem a přítomností signálu odbavujeme živé vysílání.

Sestupujeme z Králové Holy směrem na sever. Počasí se ale rozhodlo s námi zúčtovat. Když se mu nepodařilo sfouknout nás z vrcholu, přichází náhlá bouřka. Padající kroupy štípou do rukou a do obličeje. Aby ti stálo za to, ozývají se z nedalekého křoví podivné zvuky. Halekáme na cestu, aby cokoliv chlupatého z křoví mohlo včas ustoupit. Medvědí trus a stopy ve sněhu, které jsme objevily dříve, dávají tušit, že nechtěnému setkání jsme velmi blízko. Aby toho nebylo dost, oněch 45 minut, které nám na Smrečinu označil poslední rozcestník, byl patrně vtip značkařů. Osm kilometrů neprostupným terénem v obrovském plaváku skutečně za 45 minut nedáváme. Na Smrečinu dorážíme úplně promočení. Moje nálada prudce klesá ve chvíli, kdy z batohu, který jsem v průběhu průtrže několikrát svrchu kontroloval, vytahuju kameru. Teče z ní voda. Nějakým záhadným způsobem se do batohu dostala zespodu.

U malé chajdy je jeden z členů turistického oddílu, který chajdu vlastní. Bohužel nemá klíče a přišel si sem jen odpočinout před noční. Společně zapalujeme oheň. Optimista Erik si na něm nejprve opéká klobásu, aby na stejný klacek následně natáhl trenýrky a napůl sušil a napůl udil své oblečení. My s Martinem to vzdáváme. Usuzujeme, že víc než bychom usušili, by do oblečení mezitím namrholilo. Převlékáme se do posledních suchých věcí, které nám zbyly, obalujeme se spacáky a čekáme na sedmou hodinu večer, kdy má dorazit další člen turistického oddílu s klíči a ubytovat nás. Vidina roztopených kamen uvnitř je tak blízko a přeci tak daleko.

Čas se vleče pomalu. Na louce okolo nás by měl být někde kříž s hrobem Horákova spolubojovníka a podle všeho i závrt do zasypané jeskyně, která mohla s Měsíční jeskyní souviset. Martin chce prozkoumat planinu druhý den ráno. Já ale chci následující den zahájit sestup do údolí co nejdříve, protože cesta zpět bude dlouhá. Po delším domlouvání a odkládání se převlékáme do mokrého oblečení, což vyžaduje hodně sebezapření. Tři čtvrtě hodiny procházíme planinu a hledáme. Natáčím na mobil. Cestou zpátky k chaloupce se mi zdá, jako by z komína stoupal dým.

Naše beznaděj se proměňuje v malý zázrak. U chaloupky stojí terénní auto a v chaloupce s Erikem, který s námi nešel, Ondrej a Tomáš. Topí jak o život a snaží se nám pomoct. Rozkládáme mokré věci kolem kamen, včetně kamery, a já zjišťuju, že mi zmoknul i spacák. Nebýt našich dvou zachránců, spíme v mrazu na otevřené verandě. V mokrém spacáku by to byl obzvlášť příjemný zážitek. Později večer mi to nedá. Z kamery už neteče voda. Zakládám akumulátor a zapínám. Displej ukazuje neuvěřitelné věci. Je to zdá se v háji.

Sobota

Kluci z turistického oddílu byli úžasní. Topili celou noc a většina věcí uschla. Teda až na naše boty. Promokly nám všem. Kam se hrabou všechny polopropustné membrány na tatranské bouřky. Znovu zapínám kameru a polohlasně prosím: „Překvap mě.“ Displej nabíhá. Nefunguje mu dotyková vrstva, ale joystickem se dá ovládat. Při výměně akumulátoru kamera zapomene veškerá nastavení, nicméně aspoň provizorně se dá natáčet. Skvělé. Bude se dát natočit zbytek výpravy a naplánovat její servis. Nemusím odvolávat všechna natáčení v nadcházejících týdnech. Po krátkém posilnění vyrážíme kolem půl sedmé jinovatkou k místu, kde je závrt do jeskyně. Argument Martinových oponentů, že v okolí Královej Holi Měsíční šachta být nemůže, protože tu nejsou žádné jeskyně, tímto padá.

Loučíme se s našimi zachránci a sestupujeme zpět k autu. Jen si pochválíme, že dnes je to daleko lepší cesta, mění se pohodlná lesní cesta v řečiště vody z krup, popadaných předchozího dne. S našimi ne zcela dosušenými botami to není moc příjemná vidina. K autu sestupujeme v plánovaném čase. Ve Vernáru nás čeká ještě jedno malé zklamání. Znalec zdejší historie, který by nám mohl ledacos objasnit, je pryč na oslavách Milana Rastislava Štefánika. Nedá se nic dělat.

Místní nám nicméně povyprávěli o několika zajímavých věcech, které bude stát za to ještě ověřit a jakmile se nám to podaří, dostanou se i do pozdějších reportáží o naší expedici. Sedáme do auta a míříme zpět domů. Aby to bylo zajímavé až do samotného konce, náš návrat se mění v divokou naháněčku s rychlíkem Poprad – Bratislava. Nechceme nechat Erika čekat dvě hodiny na další spoj. Mohla by být Měsíční jeskyně v Nízkých Tatrách. Podle všeho jde o lokalitu, se kterou je třeba při dalším pátrání počítat.

(pokračování)

Autor: Jaroslav Mareš

Tweet