Je jen málo tak tajuplných míst u nás, ukrývajících v minulosti umělecké poklady, jako je klášter ve Vyšším Brodu nad Vltavou. Když Adolf Hitler nedostal příležitost zrealizovat svůj plán vybudovat v Linci obrovské muzeum z uměleckých sbírek, nakradených po celé Evropě, hledala se místa, kde lup schovat.
Přestože největší skrýší uměleckých děl se stal solný důl v rakouském Altausee, některá umělecká díla se dostala i do vyšebrodského kláštera. Státní bezpečnost navedlo na pátrání po uměleckých předmětech svědectví lesníka Eduarda Matuly, učiněné v lednu 1965. Matula strávil válku v koncentračním táboře a domů se vrátil 18. května 1945. Po příchodu dostal úkol zajistit odsun Němců z Kaplice. V průběhu odsunu se prý pokoušel zjistit od bývalých spoluobčanů německé národnosti různé informace s příslibem různých výhod. Na počátku roku 1946 se mu prý ohlásil jeden zedník z Přední Výtoně.
Citace z výpovědi:
Uvedený Němec jim sdělil, že koncem války po dobu dvou dnů byl odvážen německými vojáky ze svého bydliště do Vyššího Brodu do kláštera, kde prováděl zednické práce. Po příchodu do kláštera po oba dva dny mu byli zavázány oči a sveden do přízemí podzemí kláštera, kde ještě se dvěma lidmi, které nezná, zazdíval chodbu nebo místnost /vchod 2 krát 3 m/. Veškerý materiál, jako cihly byl vždy na místě připraven. Po celou dobu se nesměl nikdo nikam vzdálit a byli střeženi německými vojáky. Chodbu, kterou zazdíval nevěděl jak byla dlouhá, ale uvedl, že u vchodu, který byl zazdíván, byly až ke stropu uloženy barely s pohonnými hmotami.
Potom, co uvedený Němec tuto skutečnost oznámil, se Matula společně s Nožičkou, který dělal prvního revolučního předsedu MNV v Kaplici, odebrali i s Němcem do kláštera ve Vyšším Brodě. Přestože chodili ve všech chodbách pod klášterem, tak se ten Němec nemohl zorientovat kde pracoval a znovu prý uváděl, že mu byly vždy při vstupu do kláštera zavázány oči a pak byl odveden vojákem na pracoviště. V této souvislosti mluvili i s opatem kláštera, Jakschem, který uvedl, že po dobu okupace, v roce 1945 bylo celé podzemí kláštera zabráno Wehrmachtem a on s celým personálem tam nesměl.
V roce 1965 se kolem kláštera rozhodně děly zajímavé věci. Zprávy o tom byly součástí dnes ztraceného spisu OB 156. Do svazku OB 445 se ze ztraceného spisu dostaly jen dílčí výpisy. Pomozme si proto druhotným zdrojem, a sice týdeníkem Zápisník, který vyšel 13. května 1965. Z článku Klášterní záhady lze několik podrobností vyčíst. Autor článku, Josef Glückselig, se nejprve pozastavuje nad tím, že k zámku nebyly v té době k dispozici přesné stavební plány.
Citace z článku:
Tahle nepříjemná skutečnost byla ovšem před časem přece jen k něčemu dobrá. Když se totiž začalo s úpravami vnitřku kláštera, museli elektrikáři hledat, kudy a kam je natažené vedení. A tak oklepávali zdi hned tady a hned zase tam, až najednou narazili na obrovský kus zdiva, za nímž to znělo jaksi podivně dutě. Zavolali tedy správce a pak uhodili do zdi trochu silněji. Nu, a dostali se do místnosti, o níž nikdo ani nevěděl. Byla prázdná. Avšak klenba prozrazovala, že vlastně není celá. A tak se dostala ke slovu opět kladiva. A zase se objevila ve stěně díra a za ní pokračování místnosti. Na její podlaze leželo několik beden… „Tohle už není, mládenci, žádná legrace, řekl tehdy Židlický (tehdejší správce kláštera, pozn. aut.) elektrikářům. K tomu budeme muset zavolat Bezpečnost. Jinak by se mohlo stát, že vyletíme do vzduchu i s klášterem… Nebylo to tak zlé, neboť, jak se ukázalo, poklady do beden neukládali hitlerovci, ale někdejší převor kláštera Klaška. Tenhle mnich působil ve vyšebrodském klášteře do roku 1948, a než utekl za hranice, ještě si trochu zazedničil. Uložil do beden nějaké monstrance a kalichy a pak také výsledky svého filatelistického snažení v uplynulých desetiletích. Ani to, ani ono nemělo příliš volnou hodnotu, ale převorova dušička měla zřejmě pokoj.
Co se tedy dělo za války v klášteře? Mohl v něm někdo něco schovat? V dochovaných materiálech je se nachází i svědectví pátera Šandy, odkazující i na svědectví tehdejšího opata kláštera, Tecelína Jaksche. Nacisté za války zdejší mnichy rozehnali a na místě ponechali jediného, který se měl starat o zde uložené sbírky uměleckých předmětů. Na konci války dostal páter Šanda příležitost se do kláštera vrátit.
Záznam o svědectví:
Páter Šanda se pamatuje, že v klášteře bylo množství raněných německých vojáků uložených na chodbách i ve skleníku. Tam poznal doktora jménem Muttr. Jmenovaný měl na starosti péči o obrazové sbírky, které byly v klášteře uloženy.
O situaci v klášteře podobu války uvádí toto:
V roce 1941 byli všichni řadoví kněží z kláštera vykázáni a rozptýleni po jednotlivých farách. Kostel a konvent byli zabrány vojskem. Druh zbraně neví. Jmenovaný Muttr mu sdělil, že většina obrazových sbírek pocházela z majetku jakéhosi amerického sběratele Mannerheima. Tento sběratel prý dopravil velké množství obrazů až na loď do přístavu, kde loď zabrali Němci a všechen naložený materiál odvezli drahou do Německa a podstatnou část do Vyššího Brodu. Tento rakouský občan, odborník na dějiny umění a znalec uměleckých děl prý také se podílel při třídění uměleckých sbírek, když je odváželi Američané z Vyššího Brodu v prvních dnech v květnu. Ten prý posuzoval co je odkud a tím také co je eventuálně americká kořist.
Všechno co prý bylo německého původu považovali Američané za kořist. O majetku uloženém v trezorech se prý vyjádřil tak, že to odvezli vojáci někdy v dubnu. Podle doslechu snad i doprovod s těmito věcmi padl do rukou Američanů. Toto tvrzení ovšem si Šanda vybavuje jen nejasně.
Velmi dobře si pamatuje, jak přišel do kláštera a byl tento zabezpečen zábranami z fošen a pytlů s pískem. Dokonce na některých místech bylo patrno, že tam byly píchací hodiny, kde stráže musely tak kontrolně píchat.
Do kláštera byly tedy sváženy umělecké předměty, z nichž část, uloženou v celkem 19 trezorech na chodbách se, patrně německé jednotky, pokusily na konci dubna 1945 odvézt. Na začátku května obsadily klášter americké jednotky a začaly dohledávat majitele uměleckých předmětů. Lze z toho usuzovat na existenci nějakého dalšího pokladu? Není to nemožné, ale je to velmi nepravděpodobné. Kromě jednoho svědectví místního Němce, které se navím bezprostředně po jeho zaznamenání nepodařilo ověřit, máme k dispozici už jen nepřesný záznam o nálezu z počátku roku 1965, a sice nález předmětů z klášterní provenience. Agenti StB v 80. letech se s tímto stavem poznání ovšem nesmířili, a na konci roku 1981 se rozhodli pro další prověřování.
Záznam z výpisu poznatků:
Do kláštera sváželi Němci umělecké předměty, obrazy a starožitnost ti z celé Evropy (údajně Hitlerův majetek). Podle pověstí má být v klášteře ukryt zlatý poklad. Internovaný Němec uvedl, že před koncem války byl odvezen německými vojáky se zavázanýma očima na neznámé místo, kde zazdíval nějaký otvor v němž byly barely. Domníval se, že šlo o podzemí kláštera ve Vyšším Brodu. V roce 1965 odhalili elektrikáři při opravách kláštera úkryt v němž byly bedny a balíčky. Další z úkrytů je údajně v rožmberské hrobce. V hlavním sále knihovny se nachází velký regál, který sahá až ke stropu a v něm byly nalezeny kousky omítky a drť z cihel, když byl klášter po válce přebírán. Podezření, že za regálem se nachází úkryt však nebylo prověřováno.
Podezření nejenže nebylo prověřováno, ale ani následně nebylo prověřeno. Záznamem z výpisu poznatků totiž dostupné materiály téměř končí. Dochoval se už jen služební záznam z března 1983, ve kterém je okruh podezřelých míst rozšířen i o místa mimo klášter samotný. Hovoří se v něm o jakési opatské štole a o zlatu schovaném u Čertovy stěny. Další útržkovitý materiál hovoří o možném pokladu v kostele ve Výtoni. Když si uvědomíme, že onen záhadný zedník, povolaný k zazdívání čehosi v podzemí kláštera, byl právě z Výtoně, je původ této legendy docela zřejmý.
Byly v klášteře ve Vyšším Brodu uloženy Hitlerovy poklady? Beze sporu byly. Nejméně jeden z nich dokonce zůstal na našem území. Tím byl masivní stůl pro Adolfa Hitlera, zhotovený podle návrhu Woldemara Brinckmanna. Adolf Hitler za ním ale podle všeho nikdy neseděl a určil ho do své expozice v Linci. Z Vyššího Brodu se po válce dostal do Černínského paláce. Odtud, opředen legendami, že za ním byla podepsána Mnichovská dohoda a že za ním sedával Reinhard Heydrich, do Bečova nad Teplou. Jeden čas sloužil u tamějšího kastelána jako sůl konferenční.
autor: Jaroslav Mareš
Upraveno a zkráceno z knihy Nacistické poklady a StB.
