Až do roku 1968 bylo Československo jediným státem východního bloku, na jehož území nepůsobily jednotky Sovětské armády. Moskevští generálové to chtěli změnit. Pracovali na tom už v první polovině 60. let.
Československá strana se umístění sovětských bojových jednotek stále bránila. Ovšem v roce 1965 československá strana částečně kapitulovala a rozhodla se vyhovět alespoň sovětským raketovým vojskům. Nejbližší jaderné zbraně byly tehdy uloženy na území Ukrajinské sovětské republiky. V případě vojenského konfliktu měly být velké rakety se strategickými zbraněmi odpalovány z podzemních sil na území SSSR.
Taktické jaderné zbraně s kratším doletem bylo třeba dopravit k bojovým jednotkám. Tyto zbraně měla pro operační nasazení dostat i československá armáda.
Plán přepravovat taktické jaderné zbraně z Ukrajiny počítal s dobou transportu k bojovým jednotkám 12 až 13 hodin. To nemuselo v případě jaderného konfliktu stačit, a tak sovětská strana velmi naléhala na stranu československou, aby mohla Sovětská armáda na československém území jaderné zbraně umístit.
Na výstavbě skladů speciálních bojových hlavic, jak se tehdy jaderným zbraním říkalo, se domluvila sovětská a československá vláda v roce 1965. Československá strana se tehdy zavázala, že sklady speciální munice postaví československá strana na svoje náklady podle sovětských plánů a předá je k bezplatnému užívání.
Na území Československa tak mezi roky 1966 a 1969 vyrostly tři dvojice skladů. Objekt Javor 52 4 km severně od Bělé pod Bezdězem na katastru ve výcvikovém prostoru Mimoň. Objekt JAVOR 50 8 km jihovýchodně od Bíliny a Javor 51 2,5 km severně od Borovna-Míšova ve výcvikovém prostoru Jince.
Sklady jsou železobetonové konstrukce zapuštěné v zemi s odolností proti jadernému výbuchu do tří megatun. Každý sklad měl dvě části – jednu pro samotnou manipulaci a uskladnění hlavic, druhou jako technické zázemí.
V technickém zázemí pečovala obsluha o technický stav hlavic. Nutné bylo především udržovat stálou teplotu a vlhkost. Samotné hlavice byly uchovávány v inertním plynu.
Jako náplň kontejnerů se používalo helium. Technické zázemí je proto kromě standardního vybavení podzemních vojenských objektů jako je vzduchotechnika a dieselagregáty vybaveno technologií pro práci se štěpným materiálem, se stlačeným suchým vzduchem a právě s heliem.
Sklady typu Javor vznikly i v dalších zemích východního bloku. O existenci a skutečném účelu objektů Javor u nás vědělo pouze 12 lidí. Právo seznámit s jejich existencí kohokoliv dalšího měl pouze prezident republiky. Posádku skladů tvořili pouze sovětští vojáci, občanští pracovníci sovětské armády a rodinní příslušníci důstojníků.
V rámci nejpřísnějšího utajení byl zakázán kontakt s okolním obyvatelstvem. Transporty kontejnerů probíhaly v noci a například vojáci, střežící objekt, vůbec netušili, co vlastně hlídají. Když v roce 1968 začala okupace Československa, předběhly běžné bojové jednotky specialisty od hlavic o víc než rok.
První dva Javory u Bělé pod Bezdězem a u Míšova převzaly a obsadily sovětské jednotky na jaře 1969. Sklady u Bíliny potom na přelomu roku 1969 a 1970. Sovětští vojáci objekty opustili v červnu roku 1990.
O skladech jaderné munice standardní okupační jednotky Sovětské armády na našem území vůbec netušily. Objekty podléhaly přímému velení sovětského velení v Moskvě. Pro všechny byla připravena krycí legenda, že jde o objekty pro speciální spojovací kabelové útvary. Jaderné hlavice byly standardně přepravovány ve speciálně upravených nákladních automobilech Zil a v případě naléhavé potřeby vrtulníkem.
V případě válečného konfliktu se jaderné hlavice měly předávat československým jednotkám na speciálně určených místech styku. Ani v případě předání hlavic by se ale československá armáda nestala jadernou mocností. Českoslovenští specialisté neměli technické prostředky k odjištění zbraní a k jejich odpálení. To mohli udělat pouze sovětští vojáci.
Sovětské jednotky opustily Javory už v roce 1990. Sovětskému vedení trvalo ještě několik měsíců než přiznaly, že u nás sklady „speciální munice“ vůbec byly. Sovětské vedení tento fakt přiznalo v dubnu 1991. Ze tří Javorů u nás se dodnes dochoval pouze jediný, u Míšova. Ostatní dva postupně chátrají a přes zavalené vchody se do nich dostávají pouze urbexeři. Javor 51 je částečně otevřený veřejnosti. V jednom ze skladů je umístěna expozice jaderného muzea.
Do druhé části, která se dochovala v původním stavu, nebylo možné se dosud dostat. Dostali jsme výjimečnou příležitost se do původního skladu, tak jak ho opustili Sověti, podívat s kamerou. Reportáž najdete na serveru Stream.cz
autor: Jaroslav Mareš
