Když se před časem objevila zpráva, že v Milevsku byl objeven hřeb z domnělého Kristova kříže, vyvolalo to otázku, jak se mohl do Milevska dostat. Když se před pár dny potvrdilo, že schránka na hřeb pochází z 1. – 4. století našeho letopočtu, je tato otázka ještě naléhavější.
Příběh všech známých svatých relikvií začíná 300 let po Ježíšově smrti. Císař Konstantin Veliký se po slavném vítězství v bitvě u Milvijského mostu přes Tiberu stal jediným vládcem říše. Bylo to prý boží znamení, když měl před bitvou zjevení, podle kterého zvítězí pod znamením kříže. Konstantin poslechl, zvítězil a v roce 313 ukončil ediktem milánským pronásledování křesťanů v Římské říši.
Cesta do svaté země
Pro křesťany začalo být najednou bezpečno a navíc se octli pod ochranou vládce. V roce 325 nařídil Konstantin pátrání po božím hrobu ve svaté zemi. Do Palestiny se s hledači vydala i Konstantinova matka, svatá Helena, aby se modlila na svatých místech a budovala chrámy.
Byla to prý svatá Helena, která v roce 326 na kopci Golgota objevila jeskyňovou hrobku – údajné místo pohřbení Ježíše Krista po jeho popravě na kříži. Na jiné straně kopce prý v jiné jeskyni nalezla tři příčné trámy z křížů. Odpovídalo to dobovým zprávám, že s Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci.
U jednoho z trámů byly nalezeny zbytky dřevěné tabulky s trojjazyčným nápisem „Ježíš Nazaretský, král židovský“ a tři hřeby. Svatá Helena poté nařídila stavbu chrámu božího hrobu na místě nalezené hrobky. V Jeruzalémě ponechala část kříže a další relikvie nechala převézt do Říma.
Po několika letech se svaté relikvie opět rozdělily. Císař Konstantin totiž rozhodl o přenesení hlavního města z Říma do nově budované Konstantinopole. Nestabilita ve svaté zemi měla dopad i na osud jeruzalémských relikvií. Kolem roku 335 se v chrámu Božího hrobu odehrála slavnost povýšení svatého kříže. V roce 614 se ale relikvie zmocnili Peršané. V roce 630 se ale byzantskému císaři podařilo dřevo získat zpět.
Římský chrám a tajemná tabulka
V Římě byla na jeden čas ztracena tabulka s Ježíšovým jménem. V roce 1143, rok před svým zvolením do papežského úřadu, dal kardinál Caccianemici dal Orso zrekonstruovat kostel Santa Croce. V roce 1492 potom byla při další rekonstrukci objevena kovová schránka s nápisem Titulus crusis, opatřená kardinálovou pečetí s částí dřevěné desky s nápisem Ježíš Nazaretský. Bylo to v místě původní osobní kaple svaté Heleny.
Je evidentní, že na schránku s relikvií, schovanou ve zdi za cihlou, se na tři a půl století evidentně zapomnělo. Zajímavé je, že v roce 1997 byl prováděn odborný výzkum destičky a dendrochronologové se shodli na dataci destičky na první staletí našeho letopočtu. Ještě nejasnější je osud relikvií uchovávaných v lateránské bazilice, která v průběhu staletí po požárech prakticky zanikla a byla obnovena.
Největší poklad Karla IV.
České země jsou v souvislosti se svatými ostatky poprvé zmiňovány až ve 14. století, kdy císař Karel nashromáždil úctyhodné množství skutečných i domnělých svatých relikvií a nechal pro ně vybudovat trezor v podobě hradu Karlštejna a kapli, kde měly být vystavovány o významných svátcích. Tou byla nejprve dřevěná kaple Božího Těla uprostřed Karlova náměstí v Praze, za Václava IV. přestavěna na zděnou. Není bez zajímavosti, že nejen na svou dobu úctyhodná velikost Karlova náměstí byla právě dána kaplí – náměstí bylo dimenzováno, aby pojalo desetitisíce poutníků, které se chtěly svatým relikviím poklonit.
O část relikvií včetně Longinova kopí osudu jsme přišli za panování Zikmunda Lucemburského, který po husitském pokusu o dobytí Karlštejna nechal raději převézt říšské korunovační klenoty a některé relikvie včetně Longinova kopí převézt do Norimberka, odkud se už nikdy nevrátily.
Pro několik nejcennějších svatých relikvií nechal Karel IV. vyrobit bohatě zdobený korunovační kříž. Do vzácné památky byly vsazeny domnělé částečky z čtyřhranného hřebu Kristova kříže, dále části houby, jíž byl Kristus napájen, části trnové koruny a provazu užitého při Kristově bičování. Kříž obsahuje rovněž domnělé ostatky světců, a to částečku z prstu sv. Jana Křtitele, sv. Pankráce a sv. Anny.
Korunovační kříž, použitý při korunovaci pouze jednou, a sice v roce 1836, byl až do 17. století součástí Karlštejnského pokladu a poté byl převezen do Prahy, kde se stal součástí pokladu svatováclavského. Kříž byl několikrát vystaven společně s korunovačními klenoty. Přestože z hlediska křesťanského má větší význam než svatováclavská koruna, širší veřejností bývá zcela nepovšimnut.
Jak se dostal poklad do Milevska
Mohl být hřeb, nalezený v Milevsku, součástí pokladu otce vlasti? O Karlovi víme, že sběrem relikvií byl doslova posedlý a představa, že se vzdá jednoho z nejcennějších předmětů ve prospěch kláštera kdesi na jihu Čech je poněkud iluzorní.
Jediné, co víme přesněji, jsou dvě data. Tím prvním je rok 1187, a sice založení kláštera, a rok 1420, kdy klášter vypálili husité. Někdy mezi těmito daty se hřeb s relikviářem do Milevska dostal. Pokud nebylo darování Karlem moc pravděpodobné, nebylo moc pravděpodobné darování z jiného evropského panovnického dvora.
Nabízí se ale jiná událost, která by cestu do Milevska mohla vysvětlit, a tou je 4. křižácká výprava do svaté země. Vyhlášena byla v roce 1204 a směřovala úplně jinam, než původně měla. Rozhodující slovo při výpravě měl benátský dóže, který sledoval vlastní zájmy, a sice likvidaci obchodních konkurentů na východě. Po několika intrikách přepadli křižáci Konstantinopol, dobyly údajně nedobytné Theodosiánské hradby a město tři dny plenili.
Jedno z pro obyvatele nejbrutálnějších, pro dobyvatele nejvýnosnějších a pro křesťany nejostudnějších přepadení měst v historii bylo podle všeho jedinou příležitostí, kdy bylo možné svaté relikvie se v daném období zmocnit. Svatá relikvie, objevená po šesti staletích v Milevsku, se na jih Čech dostala podle všeho právě po vyloupení Konstantinopole.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Naše historie; Podlaha, Antonín – Chrámový poklad u sv. Víta, jeho dějiny a popis
