Debaty o tom, zda byla krvavá hraběnka skutečně vražedkyně, anebo oběť pomluv, jsou věčné. Ale bohužel i zcela zbytečné. Jasné indicie se skrývají přímo ve vyšetřovacím spise a v rodinné korespondenci.
Připomeňme, že Alžběta Báthoryová se narodila 7. srpna 1560 a v patnácti letech se provdala ta Františka Nádasdyho. Když její muž v lednu 1604 zemřel, stala se jednou z nejbohatších žen v uherském království. Nádasdy před svou smrtí požádal svého přítele, palatina (královského místodržícího) Juraje Thurza o ochranu rodiny.
Krvavá hraběnka se vyznačovala neobyčejnou krutostí k poddaným, která postupně přerostla v plánovité mučení a vraždění. Případ vyvrcholil na konci prosince 1610, kdy Thurzó vtrhl do čachtického zámku, a jak později sám napsal v dopise své ženě, našel tam jednu dívku umučenou a druhou Báthoryová právě mučila.
„Když naši vyslaní lidé a služebnictvo přišli do zámku, našli tam mrtvou dívku, druhá kvůli mnoha ranám a mučení už umírala. Kromě toho seděla ještě jedna zraněná žena a další, které ta prokletá osoba nechávala pro jiné příležitosti, tam čekaly pevně spoutány.“
Thurzó následně hraběnku na míst odsoudil k doživotní internaci na hradě Čachtice. Jako palatin měl toto právo.
Zdá se v tom být rozpor. Slíbil svému příteli, že rodinu ochrání a namísto toho hraběnku zavřel. Ve skutečnosti tak rodinu zachránil před potupným odsouzením, veřejnou popravou a ztrátě majetku. Svým odsouzením Báthoryové předběhl krále, kterému by při veřejném odsouzení připadnul majetek bohaté rodiny.
Nepravdy a legendy
Asi nejznámější dílo obhajovatelů Alžběty Báthoryové je kniha Báthory: Život a smrt od Tünde Lengyelové. Kniha se ve snaze Báthoryovou očistit bohužel vydává na pole nepravd. Lengyelová například tvrdí:
„Nenašel se ani řádek, který by byl nějakým způsobem konstatoval nebo komentoval vyšetřování, vedené proti ní a jejímu personálu, chybí dokonce zmínky o tom, že se vůbec nějaké vyšetřování vede.“
Toto tvrzení jednoznačně vyvrací fondy státního archivu v Bytči na Slovensku, kde je uchována část rodinné korespondence. Jednoznačně z ní vyplývá, že celá akce byla naplánovaná dopředu a dokonce domluvena s rodinou Alžběty. Několik dní před zatčením Bathoryové píše Mikuláš Zrínský, zeť Alžběty Bathoryové, dopis palatinu Turzovi:
„Podle rozhodnutí Vaší milosti jsem poslal své věrné sluhy s listem do Čachtic. To na čem jsme se s Vaší milostí spolu dohodli, aby paní Nadasdyová měla pokojné umístění na tom místě, aby se nám za ní na majetcích nestala nějaká újma aby se královská pokladna nenutila do toho, aby se celému rodu nemohlo stát, že by byl postihnutý tak vážnou věcí, jako je ztráta hlavy a majetku. Proto abychom tomu zamezili, shodli jsme se s vaší milosti, že takto tomu předejdeme. Z dobré vůle Vaší milosti tedy naši sluhové teď půjdou do Čachtic a uskuteční to.“
Připomeňme, že první zvěsti o hraběnčiných zločinech se objevily ještě za života jejího manžela a v průběhu roku 1610 se na královo naléhání rozběhlo vyšetřování – výslechy svědků. Pokud by šlo pouze o pomluvy, neměl by palatín důvod vtrhnout do Čachtic a způsobit ostudu své chráněnkyni. Báthoryová navíc před uvěznění rozdělila svůj majetek mezi své příbuzné.
Soud
Před soudem nakonec skončili pomocníci. Dorota Sentesová, Helena Ió a Ján Ujváry byli na začátku ledna 1611 odsouzeni k trestu smrti a Katarína Benická propuštěna pro nedostatek důkazů. Čachtické paní měly pomáhat i bylinkářky a čarodějnice Anna Darvuliová ze Šaštína, řečená Darvulie, a po její smrti Eržika Majorová z Myjavy. Darvulie stejně jako Benická trestu ušla. Majorová byla dva týdny po soudu upálena bez soudního procesu.
Častá výtka obhajovatelů Alžběty Báthory poukazuje na přiznání získaná na mučidlech. Tento údaj je ovšem velmi sporný, protože podle jiných zpráv obvinění spolupracovali a mučení nebylo třeba. Je tu však důležitá okolnost, a sice shody ve výpovědích. Tehdejší procesy byly vedeny tak, že byly předem stanoveny vyšetřovací otázky. Těch se vyslýchající držel
1. Jak dlouho jsi byl(a) ve službách paní a jak jsi se dostal(a) na její dvůr?
2. Kolik děvčat a žen dala od té doby zavraždit?
3. Kdo byly její oběti a odkud pocházely?
4. Kdo byli ti, kteří obstarávali a lákali dívky a ženy na její dvůr?
5. Jakým způsobem a mučením dávala vraždit ty ubožačky?
6. Kdo pomáhal při mučení a vraždění?
7. Kam pohřbívali mrtvoly, a kdo byli ti, co to vykonávali a jak?
8. Mučila a vraždila i ona sama (Báthoryová) a jak se při tom chovala?
9. V kterých prostorách dala mučit a vraždit nešťastnice v Čachticích, Sárváru, Keresztúru, Beckově a jinde?
10. Kdo byli ti, co viděli toto počínání paní nebo o něm věděli?
11. Kdy začala paní páchat tyto hrozné činy?
Ať už byly výpovědi učiněny na mučidlech, či bez nich, zajímavé jsou shody mezi nimi:
5. bod: Jakým mučením a způsobem dávala ubožačky zabíjet?
Ficko: Mučili je tak, že Anna Darvulia bydlící v Sárváru děvčatům otočila ruce vídeňským provazem a uvázala je vzadu. Bily je až do chvíle, kdy jim tělo popraskalo. A bily je do chodidel a dlaní do té chvíle, než v jednom kuse nenapočítaly do pěti set tyto chycené ženy. Mučení se učily od Darvulie. Bili do chvíle, dokud nezemřely. Dora nůžkami stříhala ruce té, která v Čachticích nezemřela.
Helena Jó: Sama bila děvčata, když paní přikázala. Ale nejvíc je mučila Darvulia, nechávala je stát ve studené vodě celou noc, celou noc je bila. Paní sama rozžhavila klíč a tak popálila ruku děvčete. I peníz tak připekly, když ho někdo našel a neodevzdal paní (…) I Szivasszi i Dvorský viděli, jak ona sama mučila děvčata, nechala je vysvlékat, tak stáli před ní. Dora nůžkami stříhala těla děvčat.
Oba vyslýchaní shodně uvedli drobnost, a sice že Dora Szentesová při mučení používala nůžky. Otázka je přitom k tomu nenaváděla. Pojďme si ukázat ještě jednu pozoruhodnou shodu, a sice v bodu 7., týkajícím se odklízení těl umučených.
7. bod: Kam pochovávali mrtvoly? A kdo byli ti, kteří se zbavovali mrtvol? Kam je pochovávali, jak se jich zbavovali?
Ficko: Tyto stařeny se zbavovaly a pochovávaly mrtvoly děvčat zde v Čachticích. On sám pomohl pochovat čtyři. Dvě v Lešeticích, jednu v Keresturu a jednu v Sárváru. Paní, když už stařeny někoho zabily, je ještě obdarovala. Ona sama trhala děvčatům tváře, ale i všechno ostatní, píchala mezi nehty. Potom vyhodila nahé děvče na mráz, a tak je nechala polévat studenou vodou tyto děvčata. I sama je polévala. A tak zmrzlo to děvče a potom zemřelo. I zde, když byla v Bytči, když odešla, nechala stát u Predmieri po krk ve vodě a nechala polévat jedno děvče, které od ní u Ilavy uteklo, a znovu ji našli, potom zemřela v Čachticích.
Helena Jó: Neví, kam pochovali mrtvoly. Ale do jedné obilné jámy odnesli pět děvčat Dora a Katarína.
Dora Szentesová: Za jeden a půl týdne zemřelo v Čachticích pět děvčat, ty dala uložit do komory na kupu, a potom odjela do Sárváru. A Katarína je nechala donést do Obilné jámy lidmi z dvora. Tato svědkyně byla tehdy v Sárváru s paní. Ostatní, které nedokázala skrýt, veřejně dala pochovat kazatelům.
Katarína Benická: Dvě ze zabitých děvčat pochovali v Lešeticích, jak to přiznali předcházející. Ale potom těch pět děvčat o kterých ví Dora, že jak zemřely, protože byla s nimi. A ona je dala na kupu pod postel a dala na ně naházet koudel. A potom jim nosili každý den jídlo, jako kdyby tam žily, přestože už dávno zemřely. Potom paní odjela do Sárváru. A svědkyni nakázala, aby vyčistila podlahu pokoje a pochovala je. No, ona to neučinila, protože na to neměla sílu, a tak se tam ubohé mrtvoly zkazily. A celý zámek smrděl tak moc, že to bylo cítit i ven. Ale potom, když svědkyně nevěděla co dělat, z boží vůle pochovala všechny do obilné jámy se šičkou a jednou služkou, Barborou a Katušou, která byla s Dorou ve dne i v noci, dokud nezemřely. V noci je pochovaly.
Dvě děvčata byla pohřbena v Lešeticích, pět v obilné jámě v Čachticích. Detaily, které vyslýchaní uvedli, si mohli jen těžko vymyslet. Neměli důvod. Pozoruhodné shody ovšem obsahuje i vyšetřování, vedené ještě v létě 1610, před zatčením a internací Alžběty. Označit výpovědi svědků, pronesené před prvními notáři prešpurského tabulárního soudu, za pomluvy, je poněkud nevěrohodné.
Rodina hraběnky děkuje
Když byli pomocníci popraveni a hlavní pachatelka uklizena, nastal čas děkování. Zeť Alžběty, Mikuláš Zrínský poděkoval palatinu Turzovi skutečně vřele:
I když se skutečně těžkým srdcem trpím, jak se to i patří, slyší co smutný a hanebný stav, do kterého se moje matka, paní Nadasdyová dostala, naproti tomu, když porovnám její strašné a hrozné činy s nynějším trestem od Tvé velkomožnosti, je vhodnější, když si vyberu ze dvou zel to menší. A tak co Tvá velkomožnost s ní udělala, bude k našemu dobru, na zachování naší cti a na zabránění budoucí hanby, než by se mělo stát to, co jeho Veličenstvo požaduje v kopii listu psané ho Tvé velkomožnosti. Bylo by potom lepší, pokud bychom raději živí zemřeli a stali se ničím spolu s jejími příbuznými a dětmi, než abychom měli co jenom i slyšet o potrestání jejich zřejmých, hrozných a otřesných katovských mučení. Ale Tvá velkomožnost jako náš opravdový milující příbuzný chtěla zamezit této hanbě, která se na nás mohla stát, vymyslela dobrý způsob, že bude držena navěky zavřená ve vězení a ne aby byla potrestána na potupu nás dětí a dobrého statečného manžela blahy paměti… Teď však prosím Tvou velkomožnost, aby se snažila jeho Veličenstvo odradit od jeho rozhodnutí udělit takový strašný trest a přesvědčit ho, ať se jeho Veličenstvo uspokojí s trestem, který jí dala Tvá velkomožnost.
Mikuláš Zrínský o vině a o činech své tchyně nepochyboval. A nepochyboval ani syn Alžběty, Pavel Nádasdy. I on poděkoval zachránci rodinného majetku, palatinu Juraji Thurzovi.
„Co se týká jejích majetku, o to se my vůbec neobáváme, protože ten jsme si podle jejího rozhodnutí ještě před jejím chycení všichni tři převzali. Oproti tomu chceme spolu s příbuznými svými prosbami požádat jeho Veličenstvo, aby pro tvrdost zákona nezpůsobil celému našemu rodu pro mojí matku věčnou pohanu: Ale to jsme bez vědomí a rady Tvé velkomožnosti nechtěli (protože se to ani nesluší) udělat. Proto prosím Tvoji velkomožnost, jako svého pána a milovaného otce, aby o tomto napsal svůj názor, co bychom měli spolu se sestrami udělat, abychom Tvé velkomožnosti u jeho Veličenstva nějakou žádostí nepoškodili, protože z listu Tvé velkomožnosti (který držím v tajnosti) jsme pochopili dobrou vůli. Očekávám příznivou odpověď od Tvé velkomožnosti jako od svého milovaného otce a pána.“
Tak tedy list v tajnosti. Jediné, co se řešilo, byly majetky a rodinná hanba. Pokud by byla Alžběta Bathoryová nevinná, řešily by se majetky a rodinná hanba? Troufám si tvrdit, že rozhodně ne.
Zbytečné dohady o smrti a hrobu
Jak tedy Bathoryová skončila? V archivu v Bytči se dochoval dopis palatinova syna, Stanislava Turza:
„O smrti Nadasdyové vím, že je Tvé velkomožnosti známa, jakou nečekanou smrtí odešla z tohoto světa. Večer řekla strážnému: Podívej, říká, jak je moje ruka studená. A strážný zase řekl, že to nic není, paní moje. Jen si lehni. Ona si odešla lehnout a polštář, který obyčejně měla pod hlavou, si dala pod nohy a tak si na něj lehla a té noci zemřela. Tak jí potom ráno našli mrtvou. Ale říkají, že se velmi modlila a zpívala krásné písně na chválu Boha. O pohřbu ještě nemáme žádné zprávy.“
Mnoho se spekuluje o místě posledního odpočinku Alžběty Báthory. Jedna pověst praví, že byla potají odvezena do Nyírbátoru na východě Uher, divočejší varianta tvrdí, že byla převezena na hrad Lockenhaus a vhozena do studny. Ta nejpravděpodobnější je, že byla pohřbena v Čachticích.
Uvažovat jen chvilku nad tím, že by si na hradě zničili vodní zdroj, nedává smysl. Stejně tak nedává smysl tvrzení o nákladném pohřbu, na který se čekalo tři měsíce, aby se sjeli velmožové z celé Evropy. Pokud by se velmožové sjeli, byl by o tom někde nějaký záznam. Na pohřeb se skutečně tři měsíce čekalo. Nejpravděpodobnějším důvodem k tříměsíčnímu odkladu pohřbu byla nutnost vybudovat hrobku.
Zprávu o místě posledního odpočinku krvavé hraběnky dává fond Druget, uložený ve státním archivu v Prešově. Obsahuje stručné záznamy o důležitých událostech v širším rodu Drugetovců a příbuzných.
Dne 21. srpna paní Alžběta Bathroryová na hradě zemřela o druhé hodině po půlnoci.
Dne 25. listopadu v kostele v Čachticích byla pochovaná.
Proč jsme tedy nenašli Alžbětin hrob. I v tomto případě je odpověď jednoduchá. Kostel byl po její smrti dvakrát přestavován a zcela změnil svou podobu. Navíc došlo ke zvýšení podlahy a pokud se něco z jejího hrobu dochovalo, je to jednoduše mimo dosah provedených sond, které počítaly s běžnou pohřební hloubkou.
Byla Alžběta Báthoryová vražednice? Není důvod o tom pochybovat. Koupala se v krvi panen? Tady jde spíše o později vytvořené legendy. Zavraždila až 600 dívek, jak se tvrdí? Skutečná čísla budou nižší, podle spisu mohlo jít o desítky obětí. Proč její konec obestírá tolik tajemství? Protože rodina z pochopitelných důvodů nestála o publicitu. Ostatně, známe to i z případu její předchůdkyně, Karlštejnské bestie Kateřiny z Komárova, jejíž příběh pojednává například tento článek.
Autor: Jaroslav Mareš
Foto: Státní archiv v Žilině se sídlem v Bytči, Štátny archiv v Prešove, Lengyelová Tünde: Báthory: Život a smrt
