Když smetla 200 metrů vysoká vlna údolí řeky Piavy a usmrtila víc než 2 000 lidí, největší neštěstí italských Dolomit tím paradoxně teprve začalo. Sesuv hory odstartoval ještě druhou katastrofu.
Minisérie o katastrofě na Vajontu:
1. díl: Zpupný projekt v sevřeném údolí a zavalení přehrady Pontesei
2. díl: Elektrárenská společnost odsoudila k smrti celá města
3. díl: Jak ničila vlna a svědectví jedné z mála přeživších
Ona druhá katastrofa byla katastrofou plíživou a trvalo několik let, než se ji podařilo odvrátit. Obrovská masa zeminy a horniny z Monte Toc totiž zavalila údolí dřívější přehradní nádrže v nadmořské výšce víc než 80 metrů nad korunou hráze. Zmizel tak přirozený odtok vody z potoka Vajont a stoupající voda začala ohrožovat další místa v okolí.
Prvním ohroženým bylo město Erto, už beztak poničené vlnou, vyvolanou sesuvem, které se octlo na úbočí údolí zbytkového jezera Vajont. Samotný sesuv zvýšil hladinu jezera o 14 metrů do nadmořské výšky 714 metrů. Stoupající voda by Erto postupně zaplavila. Zároveň ale hrozil průnik vody průsmykem San Osvaldo do údolí s městem Cimolais.
Bez ohledu na blížící se zimní období tak začala jednak stavba provizorní čerpací stanice, která by odvedla stoupající vodu na bezpečnější místo, a zároveň začala betonová injektáž průsmyku a stavění bariér. Provizorní čerpací stanice byla spuštěna v únoru 1964 a do té doby stoupla hladina zbytkového jezera o dalších 10 metrů a nebezpečně se přiblížila k městečku Erto.
Kam zmizel obtokový tunel
Ještě před katastrofou se v místě očekávaného sesuvu se v protější, severní, stěně údolí začal budovat obtokový tunel. Vedení společnosti Sade očekávalo, že sesuv by mohl rozdělit přehradní nádrž na dvě a chtěli tak předejít nemožnosti manipulace s hladinou. Jenže téměř kilometr a půl dlouhý tunel nestačil a oba jeho konce byly zasypány. Ve skále pod přehradou proto začali horníci kopat prodloužení tunelu a snažili se připojit na jeho původní trasu, která končila nad přehradou.
Složitější situace byla ale na horním konci tunelu, protože se nacházel ve víc než stometrové hloubce a rovněž pod nánosem závalu. Řešení se našlo v podobě vrtných vorů, kterými se pracovníci nyní už společnosti Enel snažili původní tunel navrtat. Voda z potoka Vajont se do dolního konce jeho údolí znovu dostala v roce 1966 a obtokovým tunelem proudí dodnes.
Celkový účet za katastrofu se v době jejího uzavření pohyboval ve výši 200 milionů dolarů, v dnešní hodnotě to je okolo dvou miliard dolarů. Asi 50 kilometrů jihovýchodně od přehrady bylo postaveno náhradní město Vajont pro obyvatele okolí, kteří se po neštěstí neměli kam vrátit.
Soudní tahanice a nepotrestání viníků
Italská prokuratura pohnala k zodpovědnosti celkem 11 lidí. Případ se dostal před soud v únoru 1968 a prokurátor Armando Troise žádal pro všechny obžalované kromě jednoho, pro kterého byl navržen devítiletý trest, tresty v délce 21 let a čtyři měsíce odnětí svobody. V průběhu soudních tahanic dva z obžalovaných zemřeli a jeden spáchal sebevraždu.
Případ skončil až v rove 1971 u nejvyššího soudu v Římě, který potrestal dva z obviněných. Řídící inženýr Alberico Biadene a Francesco Sensidoni byli uznáni vinnými a Biadene byl odsouzen na pět let a Sensidoni na tři roky a osm měsíců. Oba obžalovaní využili tříleté amnestie a do vězení se tak dostal pouze Biadene, který byl po dvou letech propuštěn.
Rozsudek navíc padl pouhých čtrnáct dní před uplynutím promlčecí lhůty sedmi a půl roku, po které by obvinění už nemohli být odsouzeni.
Neodškodnění obětí
Prvotní odškodnění obětí sesuvu a následné vlny bylo ostudné. Každý obyvatel postižených obcí, který měl ke dni 9. října 1963 obchodní, řemeslné nebo průmyslové oprávnění, měl obdržet nevratnou dotaci ve výši 20 % hodnoty zničeného podniku, dále půjčku ve výši 80 % s pevnou úrokovou sazbou na dobu 15 let a měl být na 10 let osvobozen od placení daně z movitého majetku.
Soudy o náhradu škody se táhly ještě déle: V L’Aquile nejprve soudce zamítl žádost obce Longarone o podání společné žaloby proti společnosti Montedison, která koupila SADE, a odsoudil ENEL k náhradě škody, kterou utrpěla veřejná správa.
Odvolací soud ve Florencii 3. prosince 1982 zrušil předchozí rozsudek a odsoudil ENEL a Montedison k solidární náhradě škody, kterou utrpěl stát, a Montedison k náhradě škody, kterou utrpěla obec Longarone. Nejvyšší kasační soud 17. prosince 1986 zamítl odvolání podané společností Montedison proti rozsudku z roku 1982.
Teprve 15. února 1997 odsoudil Občanský a trestní soud v Belluno společnost Montedison k náhradě škody, kterou utrpěla obec Longarone, ve výši 55 645 758 500 lir, včetně majetkové, nemajetkové a morální újmy, jakož i 526 546 800 lir za soudní výdaje a poplatky a 160 325 530 lir za další výdaje.
V témže roce bylo zamítnuto odvolání společnosti ENEL proti obci Erto-Casso a nově vzniklé obci Vajont, čímž byla společnosti ENEL uložena povinnost zaplatit náhradu utrpěné škody, kterou občanský a trestní soud v Belluno vyčíslil na 480 990 500 lir za ztracený majetek a státní majetek; 500 milionů lir za majetkovou škodu vyplývající z částečné ztráty obyvatelstva a následných činností a 500 milionů lir za ekologickou škodu a škodu na životním prostředí.
Případ byl nakonec uzavřen v roce 2000 dohodou o rozdělení břemene náhrady škody mezi společnosti ENEL, Montedison a italský stát po 33,3 %. Mnoho z poškozených ale nebylo téměř 37 let po katastrofě naživu.
Minisérie o katastrofě na Vajontu:
1. díl: Zpupný projekt v sevřeném údolí a zavalení přehrady Pontesei
2. díl: Elektrárenská společnost odsoudila k smrti celá města
3. díl: Jak ničila vlna a svědectví jedné z mála přeživších
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SADE, Montedison, ENEL, Museo Longarone Vajont
