Je to jedna z těch děsivějších pověstí, které se u nás vyprávějí. Opilí vojáci zneuctili mumie v bývalé obci Hůrka. Do půl roku byli všichni po smrti.
Obec Hůrka, neboli Hurkenthal, existovala až do konce druhé světové války. Po jejím skončení šla drtivá většina obyvatel do odsunu a místo zabrali vojáci jako ochranné pásmo státní hranice. Na opuštěných stavbách se vyřádilo cvičící dělostřelectvo. Z budov ve vesnici zůstala jediná – stará kaple, ze které si vojáci udělali pozorovatelnu. A pod ní krypta.
Děsivé vyprávění
Na počátku 50. let se tu prý odehrála událost, kterou zachytilo ve svých dílech hned několik zdejších spisovatelů. Jedním z nich byl i Vilém Kudrlička v knize Šumava – Co zbylo z královského hvozdu.
Citace z knihy:
Avšak někdo v zaniklé vsi přece zůstalo Zachovalé mumie členů kdysi významné sklářské rodiny Abelů a mezi nimi i otec barda Šumavy Karla Klostermanna. Mrtví byli trnem v oku tehdejšího politické správě, a proto měly být všechny připomínky pohřbených v Hůrce úplně zlikvidovány. Vojáci vyvrátili náhrobky, některé úplně zničili, nápisy poškodili tak, aby se nedaly přečíst. Proto tu nemohl zůstat ani mumie, oděné v krásných dobových šatech, sedm z nich spočívalo v rakvích se skleněnými víky. Vždyť mrtví by mohli připomínat panstvo, se kterým tehdejší režim náležitě skoncoval.
Mumie se musí zlikvidovat! A tak na podzim roku 1953 Vyjelo ze Sušice vojenské nákladní auto RN s šesti vybranými vojíny a velitelem, který se na tento úkol pečlivě vyzbrojil několika lahvemi rumu, jež splnily svůj účel. Po příjezdu do Hůrky se všichni náležitě posilnili a vtrhli do krypty. Všechny rakve vynesli ven a rozbili je. Nález mumií je překvapil. Po dalším loku a za hulákání, které patrné považovali za zpěv, někdo navrhl, že by si s mumiemi mohli zatancovat. Taková příležitost přijde jen jednou za život. Přece nelze zmeškat taneček s ženami v krásných róbách. Ani to však nestačilo. Po divokém reji postavili všechny mumie ke hřbitovní zdi, aby jim posloužily jako terč střeleckého umění. Rozstřílené mumie uviděli dřevaři, kteří večer sváželi dřevo. Nemohli uvěřit svým očím.
Otřeseni tímto pohledem rychle práskli do koní a uháněli pryč, aby už víc neviděli a neslyšeli. Vojáci spálili dřevo rakví, sklo rozbili a zbytky mumií zakopali poblíž kaple sv. Kříže, kterou neopomenuli vyrabovat. Kovové části rakví naložili na auto, aby je prodali do sběru.
Velitel tohoto komanda zanedlouho tragicky zemřel při odpalování jednoho z domků ve vojenském újezdě, když došlo k předčasnému výbuchu. Zbylých šest vojínů prý zemřelo během půl roku po akci. Příčinu jejich úmrtí zakryla rouška mlčenlivosti. Poodhalil ji snad pouze pohřeb posledního z účastníků, který se konal v jeho rodišti. Pozůstalí se s ním nesměli rozloučit podle tamního zvyku a otevřít zaletovanou rakev, protože v ní ležel mladý muž s velmi znetvořeným obličejem, což způsobila pravděpodobně nějaká vyrážka.
Naplnilo se rčení: ,Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Tentokrát by však mlely rychle.
Další líčení děsivé historky podává i Emil Kintzl v knize Zmizelá Šumava. Podle něj se událost odehrála už v roce 1952. Nikdo z autorů se neodkazuje na konkrétní dokumenty. Pokud se něco takového skutečně odehrálo, někde musí být zachována aspoň zmínka.
Dlouhé pátrání
Moje pátrání po původu legendy z Hůrky začíná tedy ve vojenském archivu. Nejbližší vojenskou jednotkou k Hůrce byla, jak se ukazuje, 2. motostřelecká divize, dislokovaná v Sušici. Z jejích materiálů z té doby se dochovaly rozkazy velitele. Pokyn k likvidaci krypty na Hůrce ale mezi nimi není.
Je ale možné, že pamětníci si zaměnili uniformy. Hůrka spadala do pohraničního pásma. Ostraha státní hranice ale spadala pod ministerstvo vnitra. A jak se dozvídám v archivu bezpečnostních složek, tento úsek hlídala 7. brigáda brigáda Pohraniční stráže. Ze začátku 50. let se dochovaly denní rozkazy. Ani mezi nimi není jakýkoliv pokyn týkající se Hůrky. V denních rozkazech jsou i záznamy o odvezených do nemocnice. Nic podezřelého ale mezi nimi není.
Nečekaný zvrat
Už to skoro vypadá jako beznadějné, když se dozvídám, že incident se měl řešit na okresním národním výboru v Sušici a něco o něm měl vědět zdejší lékař, doktor Záhorodný. Sušické materiály jsou uloženy v okresním archivu v Klatovech. A to je poslední šance k tajemné události něco najít. Hledání v materiálech z rady a z pléna ONV je rovněž bezvýsledné. Klatovští archiváři mi ale připravili ještě záznamy z likvidace církevních objektů na Sušicku. A jeden záznam je pomyslný svatý grál, který hledám.
Záznam ze 23. června 1951 uvádí výsledek hledání církevního majetku ze zdejšího kostela. Úředník okresního národního výboru oznamuje nadřízenému krajskému výboru, že inventář z kostela – varhany, hodiny, zvon a oltář se nachází v Železné Rudě. Dál se už záznam věnuje likvidaci hrobky.
Citace z úředního dopisu:
Dále oznamuji, že dne 21.6.1951 byla provedena likvidace hrobky rodiny Abelů ve Staré Hůrce. Pozůstatky byly zakopány a kovové rakve předány národnímu podniku Sběrné suroviny, Klatovy. Hrubá váha kovu činila 562 kg. Při likvidaci byli přítomni bezpečnostní referent ONV soudruh Zíbar a zaměstnanci Strojní traktorové stanice.
Je to jak vtip z rádia Jerevan: Tato zpráva je pravdivá. Nešlo ale o tanec, ale o obyčejnou likvidaci, neprovedli to vojáci, ale zaměstnanci strojní traktorové stanice, nezemřeli, ale získali peníze ve sběrně a nestalo se to v roce 1953 ani 1952, ale v roce 1951. Namísto děsivé legendy o tajemné odplatě je to celé jen příběh bolševického kulturního barbarství. Možná je dokonce ještě děsivější.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Emil Kinzl, Vilém Kudrlička, VHA Praha, ABS ČR, SOkA Klatovy
