Děsivý pérák: Kde se vzal a proč šel po nacistických okupantech

Pérák, vyobrazený v animovaném filmu Jiřího Trnky. Volné dílo.

Pérák je nejslavnější česká mytická postava 20. století. Je to záhadný fantóm, který se znenadání objevoval a zase mizel. Jeho hlavní vlastností bylo, že skákal do neuvěřitelných výšek. Na nohou měl mít připevněná ocelová péra.

Pohyboval se prý ulicemi protektorátní Prahy, děsil Čechy i Němce. Psal o něm protektorátní tisk. Šla po něm prý kriminální policie i gestapo. Historka o nepolapitelném pérákovi se stala jednou z duševních vzpruh v období teroru v období nacistické okupace. Hlavní vlna vyprávění o Pérákovi přichází v roce 1942 za období Heydrichiády.

Zrození Péráka

Kde se Pérák objevil poprvé? Podle všeho pochází z Velké Británie. Původní městská legenda vznikla ve viktoriánské Anglii v třicátých letech 19. století. Legenda vyprávěla o skákajícím Fantomovi, který se jmenoval Spring-heeled Jack. Okolnosti jeho vzniku popsal folklorista Petr Janeček  v knize Mýtus o Pérákovi.

Citace z knihy:

V lednu roku 1838 se z neurčitých fám kolujících na předměstí Londýna vynořil mytický Spring-heeled Jack, tajemný skákající fantom, přepadávající nevinné obyvatele. Zrod této legendární postavy je nutno klást do přímé souvislosti se vznikem moderní senzační žurnalistiky — právě ona totiž pomocí senzacechtivých reportáží, čerpajících z neurčitých zvěstí a strohých informací policie, tajemného skákajícího fantoma vlastně vytvořila. Spring-heeled Jack, původně aktér naivních duchařských historek, jehož jméno bylo odvozeno od generického viktoriánského označení pro pouliční kapsáře, se tak díky prvnímu masmédiu devatenáctého století stal nepolapitelným zločincem skákajícím na ocelových pružinách. Vedle novinových reportáží se Spring-heeled Jack brzy stal protagonistou dobové šestákové literatury a divadelních her, kde hrál střídavě roli tajemného lupiče – postrachu Londýna.

Pérák byl přízrak, který se objevoval především na periferii Prahy. Nejčastější hlášení o něm byla, že byl jednoduše spatřen. Dalo by se nad tím mávnout rukou jako nad vymyšlenou šeptandou. Jenže právě šeptanda byla jedním z nepřátel nacistické propagandy, a tak nacistům nezbývalo než Pérákovi vyhlásit mediální válku.

Pérák kontra SS

Pérák se stal symbolem naděje okupované země na trest pro utlačovatele. Jednu z údajných historek o tom, jak Pérák trápil okupanty, popisuje Otto Janka v knize Český deník Byl jsem tady – Pérák.

Čtěte dále:  Zapomenutý příběh děsivého stavení: Jedenáct zavražděných
Pérák. Zdroj: Archiv Petra Janečka.

Citace z knihy:

Střecha přední budovy, na kterou Pérák vyskočil, končila malou plošinou a za ní byl štít další budovy a na něm černý otevřený deštník. Byl plechový a nebyl to deštník, ale poplachová siréna, stejná jako stovky sirén na střechách celého města.

Nejdřív kolem sebe rozložil přístroje, nářadí a také velkou láhev z tenkého matného skla a se širokým hrdlem, ke které se choval zvlášť uctivě, jako kdyby v ní měl jedovatou zmiji. A dal se do práce. Na střeše u výklenku byl komín. Vedla k němu úzká lávka, popraskaná a zčernalá, a pod ní už uviděl vikýř. Kabel k siréně Pérák opatrně přestřihl, napojil na něj svůj drát a potom zatloukl vikýř několika dlouhými hřebíky. Kdesi v hloubce pod ním rachotily stroje a údery kladiva nikdo nemohl slyšet.

Můžou se sem probourat střechou, ale začnou vikýřem, protože ten je tady od toho, usoudil, a pak poprvé spojil dva dráty. Ozval se nářek sirény tak pronikavý, že ho skoro smetl ze střechy. Vyklonil se nad okraj výklenku.

Už utíkají. Pozoroval dvůr, který se rychle zaplňoval lidmi, kteří běželi do krytu, a uviděl i dva německé vojáky, jak také běželi, a nářek sirény je pobízel k většímu spěchu.

„Už jsou tady, padejte,“ zašeptal Pérák, ikdyž věděl, že ho stejně nikdo nemůže slyšet. Siréna konečně zmlkla. Dole bylo najednou ticho. Takové to napínavé ticho před bouři. Nedalo se dělat nic jiného, jen čekat. Pérák našel na plošince úlomek cihly a začal rýt do štítu nápis: Byl jsem tady Pérák…

(…)

Pérák nechal uplynout další půlhodinu. Potom opět spojil dva dráty a siréna se opět ozvala. Nálet.

V té chvíli už však dole v kanceláři praštil scharführer Günter telefonem, až přerazil sluchátko. Díval se na ně, jako kdyby nevěřil tomu, co vidí. Opravdu bylo na dva kusy. Za otevřeným oknem vyla siréna. Poslouchal ji a zdálo se, že nevěří ani tomu, co slyší. Byl to najednou úžasně nedůvěřivý scharführer, v uniformě zapnuté na všechny knoflíky.

Stál před ním hlavní inženýr závodu a jeho oči, ukryté za skly brýlí s kostěnými obroučkami, byly plné uctivé pozornosti.

Čtěte dále:  Vyřešení vraždy Otylie Vranské: Poslední večer zavražděné a pravda o její prostituci
Jedna z komiksových ilustrací k legendám o Pérákovi. Se souhlasem Petra Janečka.

„Žádný poplach nebyl, rozumíte?“ ozval se konečně scharführer a hlas se mu třásl vzteky. „Jak to, že nebyl, vždyť houkala siréna, pane scharführer,“ pokusil se protestovat inženýr.

Jestli v tom máte prsty, tak vás nechám zastřelit.“

„Ale já přece…“

„Držte hubu!“

Scharführer přistoupil k rozvodové desce a tiskl červený knoflík. Bylo to zvláštní zařízení a bylo v kanceláři jen proto, že také továrna, kterou scharführer hlídal, byla zvláštní. Mohl tím knoflíkem zastavit sirénu.

„Tak – a je bez proudu,“ řekl. V té chvíli se však opět ozvala.

Pérák na stranách protektorátního tisku

Vyprávění o českém supermanovi se totiž nacistům nehodilo do krámu. Nejen kvůli propagandistickým důvodům, ale legenda o Pérákovi dokázala narušit i německé válečné úsilí, když některé dělnice odmítaly kvůli Pérákovi chodit do továren vyrábět zbraně pro Wehrmacht a SS.

Kromě Prahy se legenda o Pérákovi rozšířila v Pardubicích, v Plzni, v Rokycanech a ve Zlíně. Po válce byl jménem Pérák pojmenován slavný motocykl Jawa 250. Fenomén Pérák ale s koncem druhé světové války úplně nezmizel.

Dobový článek o Pérákovi z Českého deníku. Volné dílo.

I přes přísnou cenzuru se zmínky o Pérákovi dostaly do protektorátního tisku. Velmi pozoruhodný článek Josefa Königsmarka se objevil v listu Český deník 21. listopadu 1943.

Citace z článku:

Pérový muž!
Pérový muž, který sužoval hrozným způsobem Nusle, Smíchov a přifařené okolí.

Pérový muž, který hračkou přeskočí tramvají a ještě větší hračkou skočí do bytu v 3. poschodí / přímo z ulice /, aby tam pokolébal dítko a jediný pružným odrazem se zase ocitl na ulici.Pérový muž, genius skoku, Ikaros našeho věku a naší periferie, Pérák, nahánějící hrůzu pozdním chodcům, kočkám a blondýnkám.

Pérový muž; když dosti potýral pokojné obyvatelstvo Prahy 14 a 16, dal si chvíli oddechu, během níž patrně přemítal o zdokonalení zázračných per ve svých perkách, a pak mílovým skokem vyrazil na náš bodrý český venkov!

Už je tady.
Pérový muž.
Nálet pérového muže naše kdysi okresní město byl drtivým útokem na nervy našeho občanstva.

Za čirého poledne, kdy většina měšťanů, hostů a starousedlíků požívala poklidně hutných svých krmí, zemáku a mrkve a jsem tam i cerbulátů, zasvištělo to nad střechou okresní nemocenské pojišťovny. Několik potulujících se tu mužů, žen, pojištěnců a dítek zdvihlo hlavy. Z jejich rtů však se vydral jen přiškrcený sten hrůzostrašného úleku: Nad majestátní budovou pojišťovny vznášel se muž v skokanském postoji. Přeletěl dům, dopadl pružně na kostrbaté dláždění, znovu se odrazil a zmizel za košatými korunami stromů v Libosadu.

Čtěte dále:  Radiační teror v Uherském Hradišti: Kdo chtěl zabít Litviněnka z Moravy

Těch několik málo lidí, co spatřilo tento zarážející div, rozprchlo se s úděsem do svých domovů a po chvíli rekreace v diskrétním zákoutí vyprávělo hlasem, nervovým šokem dosud přerývaným, o neobyčejném skokanovi, jenž se nezastavil ani před Okresní nemocenskou pojišťovnou.

Našlo se sice několik hlasů, tvrdících, že to byl zatrpklý pojištěnec, který si na Okresní nemocenskou pojišťovnu konečně vyskočil, ale jinak se ozvalo městem bědné zaúpění:

Pérový muž!!!
Už je to tady.
Pérový muž.

Někteří zcestovalejší znali pověst o pérovém muži z Prahy, většina sledovala zprávy o něm s napětím dechem v novinách.A pak už byl konec naší kdysi okresní idyly. Pérák zavalil duše úzkostnou tíhou. Děti, pokud nedostali psotník, bály se chodit za šera do školy a museli být voděny.

Libosad je park, ležící na okraji Jičína. A právě na přelomu padesátých a šedesátých let se prohnala vlna strachu přes město Jičín. Zdejší pérák, jak se ukázalo později, byl z masa a kostí. Byl z masa a kostí. Byl dopaden, potrestán, aby se vrátil ještě jednou a řádil jako postrach žen v jejich ložnicích.

Příště: Nečekané rozuzlení legendy o Pérákovi: Sexuální maniak rozboural střechu

autor: Jaroslav Mareš

zdroje: Pavel Kracík, Jičínská beseda, Petr Janeček, fondy NKP.


Comments are closed.