Někdo na strašení věří, někdo připouští možnost dosud nevysvětlených jevů, jiný to má za totální nesmysl. To nejlepší, co jde v takovém případě udělat, je vyzkoušet to na sobě. Varování: Tento článek neobsahuje definitivní vysvětlení záhady.
Podivnými věcmi se v rámci zkoumání záhad zabývám od roku 2014. Často se mě lidé na paranormální jevy dotazují, a tak mi na tomto serveru, zaměřeném na objektivní skutečnosti, odpusťte jeden subjektivní článek, vycházející z nedokazatelných prožitků.
U téhle věci je skutečně velmi důležitý přístup, jaký ke strašidlům zaujmete. Ten můj byl skeptik s otevřenou myslí. Na bezhlavého rytíře na cimbuří s bílou paní na hlídání nevěřím. Na druhou stranu si opravdu nemyslím, že jsme na tomto světě porozuměli úplně všemu a dokud něco nepotvrdíme, nebo nevyvrátíme, je třeba k tomu přistupovat jako k možnosti.
Pokud si uvědomíme, jak současná fyzika přistupuje k času a prostoru, otevírá se nám tu celá řada více či méně reálně znějících hypotéz, které by podivné jevy vysvětlovat mohly. Kdo podobné možnosti a priori zcela zavrhuje, nechť si nechá vyprávět od psychiatra Radkina Honzáka o pacientce, kterou mu kdysi v nemocnici přivezli k prozkoumání, protože tvrdila, že následující den ve tři odpoledne zemře. Byla vyšetřena interně i psychiatricky a žádná porucha zjištěna nebyla. Nechali si ji v nemocnici na pozorování a paní druhého dne přesně ve tři odpoledne zemřela.
Experiment 1 – noc na hradě Houska
Bylo to přesně 8. března 2014, když jsem se vypravil na hrad Houska. Tamější pekelná kaple s vyobrazením levoruké lučištnice, mířící šípem na člověka, se stala ideálním místem pro paranormální experiment. Vyzbrojen karimatkou, spacákem, kamerou, svíčkou a duchoměrem (přístroj měřící intenzitu elektromagnetického pole, v blízkosti „entity“ se má síla magnetického pole zvyšovat) jsem se rozhodl strávit v kapli nad údajným otvorem do pekla strávil noc. Do čtyř do rána v bdělém stavu, potom jsem to už vzdal.
Duchoměr zůstal té noci, na rozdíl od kameramana, který mě chodil v pravidelných intervalech kontrolovat a ze kterého jsem si trošku utahoval, ledově klidný. Podivné věci jsem té noci zaznamenal dvě. Několikrát kolem mě něco jako by udeřilo do podlahy. Poprvé to bylo docela silné, že jsem to okomentoval. O něco slabší údery jsem našel až na záznamu. Zajímavé je, že za jedním z nich jsem se podvědomě otočil. V reálu jsem si ho neuvědomil. Čím dál tím slabší se ozývaly až do rozednění.
Na ještě o něco věc jsem přišel při studování záznamů. Kamera, která mě při světle svíčky po celou noc natáčela, mě celkem 13x vyfotila. Aby to udělala, musel se někdo dotknout displeje. Jenže nikdo se mnou v kapli nebyl. Senzační pocit z této události trval několik měsíců. Poté mě napadlo zanést ji do servisního střediska, kde mi technik vysvětlil, že kdesi hluboko v menu je funkce detekce úsměvu, z výroby nastavená jako aktivní. Když si kamera myslí, že se před ní někdo usmívá, učiní snímek. Ve slabém světle svíčky musel mít algoritmus s rozeznáváním hodně práce a 13x prostě vyhodnotil, že jsem se usmál. A tak mi z té Housky zůstaly aspoň ty nahrané rány.
Intermezzo – umělí duchové
V 90. letech se mezi milovníky záhad stala obrovským fenoménem reportáž Stanislava Motla z jihlavského podzemí, ve které prý natočil podivný pohybující se stín. Mé obdivné zamručení k této reportáži nahlodal fakt, že zatímco „celá republika“ tomu věřila, když jsem se vydal na místo, dozvěděl jsem se od místních jednoznačné „blbost.“ K tomu mi vyprávěl jeden z tehdejších spolupracovníků reportéra, že byl u střihu reportáže a měl možnost spatřit i část hrubých materiálů. Při natáčení prý na place padaly i ryze nesalonní výrazy a svědek, kterého nechci jmenovat, v pravdivost reportáže také neuvěřil.
Já sám jsem přišel na to, jak by se podivný stín jihlavského podzemí dal vyrobit v roce 2019, kdy jsem s kolegou s velmi citlivou kamerou v podzemí natáčel díl pořadu Tajemno. Při nastavení na vysokou citlivost je svítící chodba na kameře skutečně vidět. No a v ten okamžik jsem před objektivem prošel. A byl tam. Citlivá kamera nezachytila Mareše, ale černý pohybující se stín.
Netvrdím, že reportáž z 90. let je podfuk, ale kdybych si chtěl přistrašit, vím jak na to. Trochu jiná je situace, kdy štáb jedné slovenské televize natáčel v noci na hradě Svojanov a kamera snímající místo jedné tragedie zachytila pohybující se stín. Bylo to v osvětlené místnosti, ve které prý nikdo nebyl. Ráno to potom ohlásila kastelánovi. Je přinejmenším zajímavé, jak rychle se jim podařilo vyhodnotit několikahodinový záznam. Mně to v pozdějším experimentu na stejném místě trvalo několik hodin. Ráno jsem nevěděl nic. Opět nikoho neviním, pouze nevěřím.
Experiment 2 – nacistický podzemní komplex Riese
Ještě v létě 2014 zorganizoval Milan Zacha Kučera natáčení v podzemním komplexu v Sovích horách. Sliboval, že fenomén Jihlava bude ve veřejném prostoru dalece překonán. Majitel objektu vyprávěl o tom, že místo pronajímá polským speciálním jednotkám, které tu cvičí extrémní přežití. Místo, ve kterém umíraly při těžké práci tisíce vězňů, prý působí i na drsné chlapy ze zásahových jednotek. Hlásí z něj prý podivné pohybující se stíny, jakoby fantomové průvody nacistických hrůz.
Ve čtyřech lidech jsme v komplexu strávili většinu noci. Když jsme natáčeli v jedné křižovatce, pohlédl jsem do temné chodby. A v ní dvě žlutá světýlka. Asi jako když posvítíte v noci na zahradu, do které jste pustili psa. Mohlo to být tak 30 metrů, potom se během zlomku vteřiny přiblížily a zmizely. Kamera se v tu chvíli samozřejmě dívala jinam. Kameraman na moje upozornění onu podivnost také spatřil, ale než stačil zaměřit přístroj a přenastavit na jiné světelné podmínky, bylo po všem. Nahrávku nemáme.
Říkal jsem si, že to mohla být kočka. Ovšem když jsme se do chodby šli podívat, bylo v ní několik centimetrů vody. Do toho by kočka nevlezla. Tak tedy jiné zvíře? Ale podle majitele je objekt zamčený a jakékoliv zvíře se nemá dovnitř kudy dostat. Neslyšeli jsme ani žádné cákání. Kdyby kameraman nebyl viděl totéž, myslel bych, že se mi to zdálo. Dokazuje to ovšem totéž, co vždycky – nic.
Intermezzo – duchaři
Po celém světě operují skupinky „duchařů,“ vybavených čím dál tím sofistikovanější technikou, kteří se pokoušejí navázat spojení s údajnými entitami. Na několika takových akcích jsem byl a sem tam se z přístroje ozvalo něco, co by se za odpověď na položený dotaz dalo považovat. Aby mě to stoprocentně přesvědčilo o pravdivosti této hypotézy, tak silný efekt dosud nenastal. Stále ještě se dá tvrdit, že chraplající přístroj, přepínající velmi rychle rozhlasové frekvence, zachytil útržek vysílání a zbytek obstarala naše imaginace. Při posledním natáčení v Terezíně se navíc všichni tito „duchové“ spikli proti mě a kamkoliv jsem vešel, tam to přestalo. Vyšetřující byli z mé přítomnosti chvilkami trochu nešťastní.
A to jsme se i docela sofistikovaně snažili těmto jevům jít naproti. Jeden z rafinovaných experimentů jsme zinscenovali v pátek 13. října 2017 v čachtickém podzemí, kde prý před dávnými věky mučila a vraždila mladé dívky Alžběta Báthoryová. Termín jsme vybrali „supertřináctého,“ protože v roce 1307, kdy byl vyvražděn řád Templářů a od této události se legenda o nešťastném pátku traduje, vyšel pátek 13. úplně stejně na říjen. Náš experiment jsme proto provedli přesně 710 let poté.
Mladá děvčata, která čas od času sehrávala v dobových kostýmech ukázky z mučení, z podzemí hlásila podivné pocity a jakési hlasy. Náš experiment spočíval v tom, že jsme namísto duchařů s technikou do podzemí vyslali dvě statečnější děvčata s technikou a s duchaři je sledovali na kamerách. Pokud podzemím jakýmsi způsobem bloudí duše ať už umučených obětí, anebo samotné krvavé hraběnky, s kým jiným by navázala komunikaci, než s mladými nevinnými děvčaty.
Experiment přinesl několik zajímavých momentů, nicméně na vyřešení záhady to nepostačuje ani zdaleka. Reportáže z té noci jsou na serveru, na který se linky neuvádějí. Jakmile je nahraju na Stream, dám je sem.
Experiment 3 – Svojanov
O tajemném hradě na českomoravském pomezí se strašidelných příběhů vypráví celá řada. Já jsem si pro svůj experiment vybral vyprávění o holčičce, která si hrála za rekonstrukce hradu na zámek v jedné z místností. Tam na ni spadla dřevěná konstrukce a smrtelně ji zranila. Zoufalé děvčátko ještě prý proběhlo celým patrem ve snaze najít rodiče. Na druhé straně paláce se opřelo krvavýma rukama o zeď a zemřelo. Tehdejší majitel – otec děvčátka rekonstrukci přerušil a dokonce prý i objekt prodal a už se na něj nevrátil. V místnosti s výklenkem prý od té doby nikdo nepřenocoval, ač se o to dva píšící novináři pokoušeli a vzdali to hned večer. Na druhé straně paláce se za skříní prý stále objevují otisky zkrvavených ručiček. Právě před skříní prý slovenský štáb natočil stín, kterému nevěřím.
Svojanov tak byl ideálním místem pro opakování experimentu z Housky. Vybaven podobně jako na Housce jsem se rozhodl strávit část noci v místnosti, kde dřevěná konstrukce spadla. Hned na začátek musím říct, že otisky ručiček mě také zajímaly, ale za skříní jsem je nenašel. Noc na Svojanově byla ještě o něco zajímavější, než na Housce. Duchoměr byl opět poněkud lenivý, ale před třetí ráno se přeci jen začal trochu projevovat. Docela mě překvapilo, že přestože jsem potmě a bez nějakých vjemů strávil několik hodin, vůbec mi tam nepřišla dlouhá chvíle. Čas jako by běžel rychleji. To nejzajímavější nastalo ve tři hodiny ráno, kdy jsou prý temné síly nejaktivnější, protože bytosti pekelné se prý tímto způsobem vysmívají Svaté trojici.
Dveře, oddělující osvětlenou část paláce se skříní, kam děvčátko doběhlo, od zhasnuté části, ve které jsem byl já, se přesně ve tři ráno otevřely. Průvan jsme vyloučili. Všechna okna paláce byla zavřená a těsnila. Navíc venku bylo bezvětří. Poslední racionální vysvětlení, které mě napadá, jsou kameramanem, který mě byl zkontrolovat přibližně hodinu předtím, špatně dovřené dveře a pérko, které se uvolnilo přesně ve tři. A tak jsem prý vstoupil do výkladu průvodců, kteří po hradě vyprávějí turistům děsivé historky.
Jak to uzavřít. Jsou, anebo nejsou? Nepodařilo se mi jejich existenci prokázat. A konec konců podstata takového jevu je, že jde o subjektivní zážitek. A ten už z principu prokázat nelze. Subjektivně: Pokoušel jsem se opakovaně něco zažít a zajímavé prožitky jsem skutečně měl. Na změnu názoru to u mě ale nestačilo. Tak a jestli se mě ještě někdy někdo zeptá, jestli věřím na duchy, dostane na budku.
No a pokud jste přes varování dočetli až sem, můžete se ještě podívat na to, co jsem na Svojanově zažil.
Autor: Jaroslav Mareš
