Sedm vražd, tři pokusy o vraždu a sebevražda. To je výsledek vražedného běsnění Josefa Svobody, který se sekerou rozhodl „vyřešit“ rozvod, o který požádala jeho manželka.
Josef Svoboda byl násilník. Narodil se 1. listopadu 1923 ve Vlčicích na Jesenicku, kde si našel svou ženu. Drahomíru Furmánkovou si přes nesouhlas její rodiny vzal v roce 1948. Svoboda byl ovšem i chorobný žárlivec. Svou ženu opakovaně napadal. Ta od něj několikrát odešla a zase se vrátila.
Svoboda se kvůli fyzickému napadání nejen rodiny musel opakovaně stěhovat. Po napadení kolegy v práci byl trestán nejprve podmíněně, později nepodmíněně. Odsouzen byl i za znásilnění. V manželství se narodilo celkem šest dětí, čtyři synové a dvě dcery. V roce 1962 se Drahomíra Furmánková – Svobodová rozhodla, že od svého muže odejde.
Výpověď manželky:
Když se Svoboda někdy v roce 1962 vrátil z výkonu trestu, tak jsem mu řekla o své známosti s Kostasem a při tom jsem Svobodovi řekla, že s ním dále žít nebudu, že se rozvedeme. Svoboda na to nechtěl přistoupit a říkal, že všechno ví, že mi všechno odpustí, ale že se se mnou nerozejde. Když jsem na rozvodu trvala, tak mi vyhrožoval, že když od něj odejdu, že pozabíjí děcka i mne a proto jsem opět od rozvodu upustila, neboť i později když jsem se o možnosti rozvodu jen zmínila, tak hned vyhrožoval pozabíjením, z čehož jsem měla strach. Po návratu manžela z vězení za krátkou dobu přišlo vše do starých kolejí, manžel mně znovu začal nadávat a bit, začal mi vytýkat, že seděl k vůli mně, začal mi znovu vytýkat i moji nevěru, znovu mne bil, nadával mi a bylo to den ze dne horší. Ještě chci uvést, že než nastoupil do výkonu trestu tak nám rozbil veškerý nábytek a spálil všechno šatstvo.
Osudový den
V průběhu posledního výkonu trestu v roce 1966 podala manželka konečně žádost o rozvod. Manželka s dětmi žila v té době v Bukovicích na okraji Jeseníku. Josef Svoboda se naposledy vrátil z výkonu trestu na Vánoce roku 1966. Na 28. únor 1967 bylo nařízeno první jednání rozvodového soudu. Svoboda měl u sebe den předtím čtyři syny. Dvě dcery odjely večer před zločinem z Bukovic do Vlčic za matkou a prarodiči do Vlčic. Jedna z bukovických pamětnic dodnes vzpomíná, jak neurvale poslední odpoledne ukončil účast své dcery na nácviku na školní vystoupení.
Večer před tragickou nocí se Svoboda vydal do Vlčic a pokusil se znovu přesvědčit svou ženu, aby si rozvod rozmyslela. Odmítla. Svoboda odjel do Bukovic, kde spali čtyři synové. Spali oblečení a obutí, aby mohli případně utéct. Z otce měli strach. Svoboda dorazil po půlnoci. Ve spánku zavraždil sekerou nejprve nejstaršího Josefa a poté utloukl Karla, Luďka a Zdeňka. Poslední z nich se prý vzbudil a pokusil se bránit. Marně.
Svoboda poté odešel do práce, nasednul na traktor a vydal se do Vlčic, kam dorazil časně ráno. Asi kilometr před cílem se mu ale traktor rozbil a ke stavení tak přišel nepozorovaně. Svoboda nejprve rozrazil dveře a sekerou těžce zranil svou tchyni. Ta ještě stačila zavolat na svou dceru, aby utekla. Své ženě přispěchal na pomoc Svobodův tchán.
Smrtelný zápas v chalupě
Po krátkém zápase Svoboda svého tchána smrtelně zranil. Manželka, Drahomíra Svobodová se poté, co vyskočila z okna, nejprve vydala k sousedům. Svoboda ji však přiměl vrátit se. Drahomíra netušila, že Svoboda přijel vraždit a poslechla ho.
Výpověď manželky:
Manžel mne dotáhl až ke dveřím do předsíně, kdy jsem tak již od vrat viděla na dvoře matku, která měla zakrvácenou hlavu a na to jsem říkala „ježišmaria co jsi to udělal?“ Na to mi manžel odpověděl
„nic pojd uvidíš“. Když mne dotáhl k chodbě uviděla jsem na zemi ve světničce kde spal otec ležet otce, který měl rozbitou hlavu a silně krvácel. Manžel mne postavil v této světničce ke skříni a úplně klidně aniž byl nějak rozrušen mi říkal: „podívej se a teď to čeká na tebe. Z tebe udělám sekanou „. Při tom se na mne napřáhl sekerou a chtěl mne touto uhodit do hlavy. Já jsem mu sekeru v okamžiku, kdy již ránu proti mně vedl rukama zachytila a úder jsem trochu srazila, takže mne udeřil tupou stranou sekery do levého ramene. Poté se však proti mne napřáhl sekerou znovu a touto mne pak několikrát uhodil.
Vraždu manželky překazily obě dcery, které se při útoku pokusily matku zachránit. Libuše byla smrtelně zraněna, Elena těžce. Přežila jako jediné z dětí.
Výpověď dcery:
Já jsem k tatínkovi přiskočila a chytila jsem jej zezadu za ruku ve které držel sekerku, kdy tatínek se po mně otočil a uhodil mne sekerkou tupou části do pravé strany čela.Toto se událo těsně před vchodem do domu před předsíni. Poté, když mne tatínek uhodil jsem počala plakat a utíkala jsem přes dvůr dozadu do polí. Mezitím jsem viděla, že rovněž maminka někde tatínkovi utekla. Později mi babička řekla, že se maminka cchovala na střechu. Já jsem pak utíkala k Cuhrům, kde jsem zastihla jen Anku Cuhrovou která ještě ležela, které jsem říkala, že tatínek chce maminku zabít, jestli u nich není někdo doma. Anka nic neříkala, vyskočila z postele, oblékla se a utíkala k Furmánkům.
Dcera sousedů, Anna Cuhrová, se do domu Furmánkových dostala v okamžiku, kdy Svobodovi jeho žena opět utekla a schovala se na střeše. Na svou cestu doplatila životem. Vzteklý Svoboda se sekerou rozehnal i proti ní a Anna Cuhrová se stala sedmu obětí tragického dne.
Trojnásobná sebevražda
Zuřící Svoboda se nejprve pokusil dostat na střechu ke své ženě, ale začaly se pod ním propadat tašky na střeše. Po chvíli svého snažení zanechal a pokusil se o sebevraždu.
Nejprve vlezl do nedalekého rybníka a pokusil se umlátit sekerou. Když se mu to nepodařilo, pokusil se oběsit na půdě kousek od své vyděšené manželky. Přetrhl se s ním ale provaz. Odešel proto neznámo kam. Jeho tělo našli pátrači odpoledne v asi tři kilometry vzdáleném lomu, do kterého skočil. Zuřivé běsnění nepřežil ani jeden ze čtyř Svobodových synů. Tři zemřeli na místě, čtvrtý po pár hodinách v nemocnici. Svobodův tchán zemřel v nemocnici po čtyřech dnech, dcera a dcera sousedky o den později.
Případ byl v širokém okolí zapomenut kvůli tomu, že se nedostal k soudu a kvůli pozdějším dramatickým událostem. V samotném Jeseníku si na něj pamatují všichni. Nevzpomíná na něj ale nikdo.
Autor: Jaroslav Mareš
zdroj: ABS ČR
