Nejslavnější požáry totality – 150 tisíc kubíků plynu připravených k výbuchu

Požár michelského plynojemu. Použito se souhlasem HZS Praha.

Nejnebezpečnější požár naší historie skončil neskutečnou náhodou, kterou by se dalo označit i za zázrak. Odehrál se v pražské Michli 6. ledna 1961. Ten den vzplála střecha obrovského plynojemu s téměř 150 tisíci kubických metrů svítiplynu.

Plynojem měl průměr 50 metrů a celkovou výšku 84 metry. Den před neštěstím zaznamenal jeden ze zaměstnanců na střeše plynojemu zápach. Únik plynu ale ten den nikdo neřešil. V plynojemu bylo v tu chvíli 147 tisíc kubických metrů plynu z celkem 150 tisíc, takže byl téměř naplněn.

Požár vypuknul následující den kolem desáté hodiny ráno na střeše plynojemu. Jako první začaly hořet stovky litrů těsnícího oleje. Hasiči se poprvé setkali s obrovským problémem – neměli techniku k hašení v osmdesátimetrové výšce. Prvním unikem, kterým se požár vyznačoval, bylo nasazení vrtulníků. Ty na střechu shazovaly pytle s cementem.

Hašení vrtulníky však nepřineslo kýžený efekt a padající pytle ohrožovaly zasahující hasiče. Od hašení tímto způsobem proto bylo upuštěno a likvidace požáru stala se závodem s časem, když se hasiči na jednu stranu snažili z plynojemu odčerpat co nejvíc nahromaděného plnu a zároveň na střechu čerpali potrubím asfaltový lak, aby postup požáru k pístu s plynem co nejvíce zpomalili.

Karel Krejsa, tehdejší náčelník pražského požárního útvaru, později vylíčil klíčový okamžik požáru: „Obrovská rána rozťala napjaté ticho kolem osudného plynojemu. Bezděky jsem se podíval tam, kde ještě před malou chvílí hučel oheň. Konec plynojemu někam zmizel a nad ním vyrostl červeno černo žlutý hřib, jako při výbuchu atomové pumy. Proč mi hlava sjela do ramen, před čím by mě asi mohly uchránit moje špinavé ruce, kterými jsem si, nevím proč, přikryl hlavu? Člověk čeká zlomky vteřiny a ta doba se mu zdá být věčností. Uvolňuji hlavu z vlastního objetí a nevěřím svým očím: Plynojem, ač notně zdemolován, stojí, nevybuchl!“

Čtěte dále:  Nejkrásnější umrlčí komora světa - světový objev na pražské Loretě

V kritickém okamžiku se dovnitř plynojemu zřítila konstrukce střechy. Přibližně sto tisíc kubických metrů svítiplynu se v tom okamžiku vyřinulo nad konstrukci a protože oheň byl rychlejší a plyn se nestihnul smísit se vzduchem a utvořit výbušnou směs, vyhořel svítiplyn obrovským, víc než 200 metrů vysokým plamenem a neeexplodoval. Exploze by zničila vše v širokém okolí. Namísto obrovských škod tak hasiči „jen“ do večera dohašovali zbytky plynojemu.

Požár Veletržního paláce. Použito se souhlasem HZS Praha.

Požární bouře ve Veletržním paláci

Mezi lety 1925-28 byl v pražských Holešovicích postaven největší veletržní palác na světě. V dobách komunismu se v něm žádné veletrhy nekonaly. Obrovská budova sloužila celkem šesti podnikům zahraničního obchodu. Větší prostory byly přepaženy přepážkami z dřevotřísky a hobry. No a protože podniky zahraničního obchodu byly v dobách totality světem sám pro sebe, jejich vedení se s naplňováním připomínek k požární bezpečnosti příliš nezabývalo.

Neštěstí vypuklo ve středu 14. srpna 1974 kolem deváté hodiny večer, kdy budovou procházela ostraha a ve čtvrtém patře ucítila pach spáleniny. Usoudila, že hoří elektrické zařízení a šla hledat elektrikáře. Kolem půl desáté se strážnému s elektrikářem podařilo najít místnost, odkud šel kouř. Ta už byla v plném plameni a oheň se rychle šířil dál. Po příjezdu prvních povolaných jednotek hořelo už na 400 metrech čtverečních a požár se šířil dál.

Likvidaci požáru komplikovaly funkční rozvody plynu a elektřiny, které se nedařilo vypnout. Na střeše a v podzemí v kině byli lidé, které bylo třeba rychle evakuovat. Kolem jedenácté večer s rozpoutala požární bouře – jev, při kterém usměrňuje požár proudění vzduchu v okolí. Situaci komplikovali i neukáznění řidiči, kteří přejížděli dálkové vedení vody z Vltavy a ničili ho. Zastavit šíření ohně se podařilo až kolem čtvrté ráno. Hašení skončilo až 20. srpna ráno.

Čtěte dále:  Rakouský Temelín: Příběh plný paradoxů o nespuštěné elektrárně

Peklo jménem Měděnec

Nejtragičtějším požárem komunistické éry byl požár výchovného ústavu v Měděnci v noci z 1. na 2. listopadu 1984. Ústav sociální péče vyhořel poté, co jedna z chovanek podpálila skříň s novinami. Byla to dívka, která neměla potíže, pro které bylo zařízení určeno – nebyla duševně nemocná, potíže měla s kázní. Později se ukázalo, že trpěla poruchou sexuální identity a problém kompenzovala agresivitou vůči sobě i svému okolí.

Požár, který založila, se nepodařilo uhasit částečně kvůli nekvalitním hasicím přístrojům z východního Německa, ale především ho zaměstnankyně ústavu, které byly té noci v zaměstnání pouze dvě na víc než sedmdesátku chovanek, nemohly nahlásit. Všechny telefony v budově byly zamčeny, aby je zaměstnanci ústavu nepoužívali k soukromým hovorům. Požár si tehdy vyžádal životy 26 děvčat.

autor: Jaroslav Mareš

zdroje: HZS Praha; Syrovátka, Oldřich: Vteřiny strachu; Hladík, Václav: Historie Hasičského sboru hlavního města Prahy 1853–1993


Comments are closed.