Vrah Ivan Roubal proslul nejen jako vrah, ale i jako postava bizarního soudu, když ho soudce Horký musel propustit, protože prý „zapomněl“ prodloužit vazbu. Pro uvozovky se nyní objevily zajímavé indicie.
Samotný soud byl velmi zdlouhavý a komplikovaný. Roubal byl nejprve odsouzen za vraždy, poté byl obvinění z vražd zproštěn a odsouzen pět let za loupežné přepadení. V roce 1999 dostal Ivan Roubal 22 let za vraždu dvojice z autopůjčovny. Nakonec ho soud poslal do vězení na doživotí i za vraždy Josefa Suchánka, Vladimíra Strnada a Václava Dlouhého.
Otrávený Roubal
Když propouštěli Roubala z vazby, strhla se před vazební věznicí mela. Policisté v obležení novinářů se rozhodli zachránit situaci tím, že Roubala zadrželi pro podezření z jiných trestných činů. Roubal strávil na svobodě skutečně jen pár okamžiků. O něco méně viditelná byla širší mela, a sice operace Houb, která měla Roubalovi zabránit v útěku do zahraničí. Měl tehdy požádáno o azyl ve Švýcarsku. Sám Ivan Roubal následně vyrukoval s obviněním, že se ho před propuštěním dozorci pokusili otrávit.
Citace ze stížnosti obviněného:
Pan Frumar (vrchní dozorce na Pankráci, pozn. aut.) mi nabídl vlažnou kávu s tím, že budu propuštěn, že připravil kafe a že jsme tam byli dlouho, tak trochu vystydlo. Bylo to sice nezvyklé, ale vzhledem k výjimečnosti události jsem to považoval za projev dobré vůle. Potom jsme pokračovali v balení mých věcí do krabice a pan dozorce se po chvíli podíval na hodinky a jakoby si na něco vzpomněl, mne požádal, jestli bych nemohl jít zpátky na celu, že si ještě něco musí zařídit. Jakmile jsem došel na celu, sedl jsem si na záchod a probudil jsem se na kongresové ulici na úřadě vyšetřování ležet na lavici.
To je všechno, co já si pamatuji z propuštění z vazby. Nevím, za jak dlouho jsem se probudil, nevím vůbec, že bych byl ošetřován lékaři, že bych se zúčastnil propouštěcí procedury, ani si nevzpomínám na žádný rozhovor s nikým z novinářů a teprve z deníku Mladá fronta Dnes jsem se dozvěděl, že policista major Štoček porušil mezinárodní právo, když mě zatýkal bez sdělení obvinění. Teprve po návštěvě majora Hataše tady ve věznici na Ruzyni jsem se dozvěděl, že v mojí krvi údajně byly nalezeny barbituráty v kombinaci s alkoholem.
Podivná role soudce Horkého
Roubalův soudce Horký tehdy na záběrech z televizního zpravodajství vypadal jako takový ťunťa. Trochu jiný pohled na něj nabízí hlášení Roubalova spoluvězně, podle kterého si Roubal sám přál, aby jeho případ dostal právě Horký. Ten prý totiž nikdy neodsoudil nikoho, kdo se nepřiznal. O podivném postupu Horkého svědčí i stížnost svědka Martina Koláře, adresovaná vyšetřovateli Roubalova případu 2. října 1997.
Stížnost svědka vyšetřovateli:
Vážený pane vyšetřovateli, jsem hluboce zklamán postupem pana JUDr. Horkého a současně mě mrzí, že mé svědectví byť bylo silně a pravdivě namířeno proti osobě pana Ivana Roubala bylo nevyužito.
Kolář dále nabízel vyšetřovateli výpověď obsahující informace nejen o Roubalovi samotnému, ale i proti některému z Roubalových kompliců. Konkrétně jej ve stížnosti ale nejmenuje. Lze namítnout, že ve vazbě kope každý sám za sebe a jeho svědectví není věrohodné. Jenže po jednom z bizarních kroků soudce Horkého učinili o něm úřední úřední záznam sami vyšetřovatelé.
Citace z úředního záznamu:
Dne 26. března 1998 probíhalo další soudní líčení s Ivanem Roubalem, kde JUDr. Horký přítomným sdělil, že svědka Jana Andrese vyslechl sám, neboť tento v době soudu má být na dlouhodobé služební cestě v zahraničí. JUDr. Horký však nepředvolal oba další důležité svědky Lojínovou, ani Lojína, kteří by svým svědectvím objasnili důležité skutečnosti ve věci vraždy Jaroslava Suchánka. Celá tato záležitost ohledně Andrese se zdála všem přítomným podivná včetně novinářů a proto po skončení soudního líčení bylo policisty KT správy hlavního města Prahy telefonováno do bytu Jana Andrese a jeho manželka sdělila, že manžel je v Praze, žádnou služební cestu nemá plánovanou. Jan Andres byl téhož dne tedy 26.3.1998 zastižen v 17 hod. v herně ve Vodičkově ulici naproti restauraci u Nováků.
Mohl mít soudce Horký důvod či motivaci být na Roubala vědomě přívětivější? Až neuvěřitelnou konstrukci nabízí vytěžení Bohumila Kočího, dalšího Roubalova a Slezákova známého z 18. dubna 1997.
Záznam z vytěžení svědka:
Dále Kočí sdělil, že Slezák mu vyprávěl o tom, jak vykradl v Liberci byt lidem, kteří bydlí na patře se soudkyní, která soudí v Liberci a uschoval kradené věci z tohoto bytu u ní, neboť s ní udržoval známost a již několikrát mu pomohla. Tato soudkyně také pomohla kamarádovi z vazby a měla z toho nějaké nepříjemnosti. Kočí dále uvedl, že Roubal a Slezák mají na ministerstvu spravedlnosti nějakého známého, který jim dával tipy na vloupání světským osobám v Praze, které měly doma peníze.
V roce 1997 jsem se připravoval na maturitní zkoušku na docela drsně pojatém gymnáziu a dění kolem jsem nesledoval, nicméně ani později si nevybavuji, že by se jakákoliv soudkyně z Liberce dostala do problémů kvůli opletačkám s lidmi kolem Roubala, a že se v takto sledovaném případě dalo očekávat, že by to médiím neuniklo.
Roubalovy skrýše
Kam mohl Roubal poschovávat své nenalezené oběti a případně část lupu? Krátce po Roubalově zadržení se na policii dostavili spolumajitelé cestovní kanceláře East line Fogl a Ušelík, pravděpodobně té, kterou se Roubal chystal přepadnout, a podali svědectví o tom, kam mohl Roubal lup ukládat.
Citace z úředního záznamu:
Roubal se několikrát během nezávazných hovoru zmínil o tom, že on schovává věci do hrobů, to že je bezpečnější jak v bance. Při jiné příležitosti zase měl prohlásit, že má nějakou schovku v patrové hrobce, kam se vchází dveřmi a musí se sejít do prostoru pro rakve.
Roubal se nechal dvakrát od Fogla odvézt do Šáreckého údolí s tím, že tam vystoupil pod Matějem a požádal Fogla aby na něho počkal. Roubal měl v obou případech nějakou tašku. Šel přes potok a do stráně jako směrem na hřbitov. Vrátil se cca po 15 až 20 min. vždy bez tašky
U kostela u svatého Matěje skutečně je hřbitov, ke kterému se dá dojít cestičkou přes potok ze Šáreckého okolí. Hřbitov u Matěje nemusí být místem jediným. Svědectví o tom podal Miroslav Jirásek 9. července 1996, toho času ve vazbě s obviněním z podvodů. Na cele byl s Roubalem a o jedné skrýši Roubal ve slabé chvilce hovořil.
Výpověď svědka:
V době, když Roubal dostal nějaké injekce hovořil ve spánku o spáchaných vraždách. Údajně se měl zdržovat u nějaké ženy – svojí družky, která má postavený domek v blízkosti hřbitova. Na tento hřbitov měl do nějakých hrobů uschovat těla zavražděných obětí. Dále hovořil o tom, že nějakou mrtvolu hodil do septiku. Dále popisoval provedení vraždy v Praze 4 – Nuslích, kdy uvedl, že do objektu přijel se svými společníky jako stěhovák. Dále Roubal v době, kdy již nebyl pod vlivem injekcí hovořil o partě, která vraždila na objednávku a svoje oběti házela do Orlické přehrady.
Povídání pod vlivem injekcí je třeba brát opatrně, jenže vše ostatní Roubalem řečené sedí. O tom, že si Roubal schoval se svou družkou nějaké zlato a peníze schoval na židovském hřbitově, vypověděl i další spoluvězeň, Karel Jinek v roce 1997. Roubalova družka,Marie Hoffmannová, vypověděla že Roubal se k ní do Blevic přestěhoval ke konci roku 1992 z Pohádky.
Marie Hoffmannová bydlela v Blevicích v domě č.p. 58. Na okraji Blevic, v těsném sousedství domu, je starý židovský hřbitov. Židovská tradice nepovoluje jakoukoliv manipulaci s ostatky. Jako skrýš je tedy židovský hřbitov, tím spíše opuštěný, ještě bezpečnější než hřbitov křesťanský.
Jak moc důkladně policie možné úkryty prohledala, není jasné. Jasné ale je, že nic nenašla. Někde tak stále s velkou pravděpodobností leží naloupené cennosti vraha, jehož kompletní trestnou činnost neznáme a nikdy nepoznáme.
předchozí díl: Neodhalené vraždy Ivana Roubala.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Muzeum Policie ČR
