Raketová základna Pervomajsk je jediná základna sovětských strategických raket, která je přístupná veřejnosti. Částečně ji odtajnili a zpřístupnili při jaderném odzbrojování Ukrajiny.
Raketová základna Pervomajsk na Ukrajině byla aktivní až do listopadu 2000. Její provoz skončil v rámci vícestranné dohody, podle které se Ukrajina vzdala atomových zbraní a výměnou za to jí byly garantována územní celistvost. Rusko tehdy podepsalo, že nikdy nesáhne na Ukrajinu. Na Donbas, na Krym…
Pervomajsk je jediné místo na Ukrajině, kde byla dvě sila ponechána. Jedno velitelské a jedno pro raketu. Všude jinde byla zlikvidována. Byl to tehdy podobný diplomatický oříšek jako vyjednat garanci hranic, protože ukrajinská myšlenka ponechat jedno zařízení se nelíbila ani Spojeným státům, které se obávaly, že nefunkční základna nebude tak zcela nefunkční a Rusku se zase nelíbilo, že by někdo okukoval jejich bývalou základnu, byť nyní leží na ukrajinském území.
Dlouho dojednávaný kompromis
Výsledkem byl kompromis, podle kterého bylo ponecháno velitelské silo včetně technického zázemí s tím, že turistům budou zpřístupněna pouze nejnižší dvě patra, a horní část sila pro raketu s maketou rakety.
Velitelství ukrajinské 43. raketové armády bylo v městě Vinnica. Jedna raketová divize byla ve Chmelnickém, druhá v Pervomajsku. V Pervomajsku bylo v pohotovosti celkem 86 raket. Každá mohla nést až deset jaderných hlavic. Celkově mohla základna Pervomajsk zničit území o rozloze dva miliony kilometrů čtverečních.
Před vypuknutím krize mezi Ruskem a Ukrajinou v roce 2014 jezdilo do Pervomajsku nejvíc turistů právě z Ruska. Jen na Ukrajině mohli spatřit to, co je u nich samotných stále utajováno. Zdejší rakety měly dolet 17 000 kilometrů. Lidé na základně nevěděli, kam jsou rakety zaměřeny. V roce 2001 byly podle průvodkyně ve zdejším muzeu cíle odhaleny. Cílem nebyla pouze Amerika, byla to i Čína, a také evropské státy NATO.
Dvanáct podzemních pater
Velitelské silo je hluboké 45 metrů a má boční ocelové stěny silné od tří do šesti metrů. Poklop váží 121 tun. Uvnitř jámy je umístěn vnitřní tubus. Ten je dokonce odpružený, aby obsluhu při aktivaci raket nerušilo ani jaderné zemětřesení. V mírových dobách u odpalovacích pultů neustále sloužili dva důstojníci v šestihodinových směnách. Během nich byli připoutaní bezpečnostními pásy a nesměli stanoviště ani na okamžik opustit. Po směně měli dvanáct hodin odpočinku na povrchu.
V době hrozící války byla posádka dole posílena. O patro níž byli připraveni další tři důstojníci. Byli tam pro případ, že by někdo odmítnul stisknout tlačítko. V podzemí byli vojáci dokonce ozbrojení, říkali tomu osobní obrana, pokud by se někdo zbláznil.
Mělo to být nejbezpečnější místo na světě. Okolí střežila pohybová čidla, mikrovlnné paprsky, plot s vysokým napětím. Po nukleárním výbuchu na povrchu a zemětřesení mohla posádka přežít v podzemí v autonomním režimu 45 dní. Velitelský tubus má celkem 12 pater. Turistům jsou přístupna pouze dvě nejspodnější – jedenácté podzemní patro s odpalovacími terminály a dvanácté se třemi vojáky „pro jistotu“. Do vyšších pater s technickým zázemím směl ještě před válkou vstoupit pouze velitel základny-muzea.
Černobílá zábava
Jisticí vojáci v nejnižším patře měli pro ukrácení dlouhé chvíle k dispozici černobílou televizi a pro zvýšení pohodlí samovar. Když se ptáme průvodkyně, proč právě samovar, odpovídá, že Sovětský svaz neuměl vyrobit jinou konvici než s kovovou rukojetí. Pokud by ji vojáci chtěli použít bez rukavic, popálili by se a horkou vodu mohli vylít. To by neudělalo dobře nejdůležitějším přístrojům Sovětského svazu, a tak dostali do podzemí raději samovar, kde stačilo otočit kličkou.
Odpalování raket bylo několikanásobně jištěné. Vojáci k němu potřebovali kódy z Moskvy a na odpálení museli být dva. Pro případ, že by se někdo z obsluhy zbláznil, byly dva pulty umístěny tak, aby jeden člověk nedokázal. Ve stísněném prostředí to nemusel být úplně problém.
Velmi často se opakuje omyl, podle kterého startující mezikontinentální raketa startovací silo zničí. Sovětské rakety byly vybaveny náloží střelného prachu, jejímž úkolem bylo vytlačit raketu ze sila a teprve poté se měl zapálit hlavní motor.
Základna v Pervomajsku měla celkem deset raket. Prohlídka podzemí končí simulací odpalu. Návštěvu průvodkyně ukončuje konstatováním, že zatímco my jsme si na odpálení jen hráli, o pár set kilometrů dál někdo stejná tlačítka mačká rovněž. Ne jako hru, ale jako vážně míněné cvičení.
Autor: Jaroslav Mareš
