Černobylská havárie na reaktoru RBMK nebyla první. Nestabilní reaktory několikrát předtím vyděsily obsluhu. Jen se o tom nesměl nikdo dozvědět. První velkou havárii na elektrárně Sosnový Bor a černobylské neštěstí spojuje osoba člověka, který byl osobně při obou.
Sosnový Bor je městečko na pobřeží Baltského moře, ležící několik desítek kilometrů od Sankt Petěrburku. Od počátku 60. let se v blízkosti tehdejšího Leningradu počítalo s výstavbou jaderné elektrárny. Rozhodnutí padlo v roce 1966 a výstavba samotná započala v roce 1970. 1. blok vstoupil do provozu v listopadu 1974. Elektrárna Sosnový Bor 1 se skládá ze čtyř nechvalně známých bloků s reaktory RBMK 1000. Elektrárna obsahuje tzv. 2 reaktory RBMK-1000 1. generace a 2 reaktory RBMK-1000 2. generace. V současné době stojí vedle „jedničky“ elektrárna Sosnový Bor 2 s tlakovodními reaktory VVER.
Provoz původní elektrárny nebyl bez problémů. Už 7. ledna 1975 explodovala nádrž s radioaktivními plyny z prvního bloku; nikdo nezemřel a radiace prý neunikla. 6. února 1975 praskl sekundární chladicí okruh 1. bloku, do okolí se uvolnila kontaminovaná voda. Tři lidé zahynuli a média o této nehodě opět neinformovala.
O nehodě s podstatným únikem radiace Sovětský svaz poprvé informoval až v červnu 1990. Podle ruského popisu se nehoda odehrála takto: V noci na 30. listopadu 1975 měla být jedna z turbín odstavena k opravě. Místo jejího vypnutí však starší řídicí technik turbíny omylem vypnul provozní turbínu, což způsobilo vypnutí reaktoru havarijní ochranou. Provozní personál se rozhodl obnovit provoz reaktoru a zabránit tak otravě reaktoru xenonem. Vrchní inženýr řízení reaktoru použil téměř celou provozní rezervu k uvedení reaktoru na výkon, přičemž odstranil tyče řídicího a ochranného systému, ale reaktor se choval nestabilně a špatně se řídil. Během zvyšování výkonu havarijní ochrana dvakrát zastavila reaktor kvůli přepětí v síti, a když úroveň tepelného výkonu dosáhla 800 MW, došlo k prudkému skoku o dalších 100 MW. Michail Pavlovič Karrask, který měl zkušenosti s prací na průmyslových reaktorech vyrábějících plutonium podobné konstrukce, se rozhodl reaktor odstavit, nejprve snížit tepelný výkon na 100-150 MW a teprve poté zavést AZ-5. Okamžitě se objevily signály o narušení integrity technologických kanálů, jeden z nich byl zničen, několik desítek bylo poškozeno.
Na místě byl tehdy i Vitalij Borec, zaměstnanec budované černobylské elektrárny. Borec byl v Sosnovém Boru na stáži. Pozdější autor plánů experimentu na 4. bloku, který vstoupil do dějin, na webu pripjat.com publikoval článek Jak jsme připravovali výbuch Černobylu. Na webu pavrda.cz byl zveřejněn plný překlad. Po jazykové úpravě předkládám část textu.
Když skončila moje směna, mělo dojít ke změně parametrů bloku, což mě zajímalo a proto jsemzůstal ještě na 2. směnu. Nebudu zdržovat nepodstatnými podrobnostmi, řeknu jen, že v přechodných procesech na malém výkonu s malou zásobou reaktivity při manipulacích operátora se zásobou reaktivity se reaktor choval neadekvátně. Prudce se zvyšovala rychlost růstu výkonu. Při zvyšování výkonu po odstavení, bez vlivu operátora na změnu reaktivity (nevytahoval řídící tyče), z ničehonic se reaktor začal samovolně se rozhořovat, jinými slovy směřoval k výbuchu.
Dvakrát se spustila havarijní ochrana. Pokusy operátora snížit rychlost růstu výkonu běžnými prostředky, zasunout zároveň skupinu manuálně ovládaných řídících tyčí + 4 tyče automatického regulátoru neměly vliv, výkon prudce narůstal. V té situaci byl reaktor opravdu nezvladatelný. Zvyšování výkonu začínalo standardně, poté starší inženýr řízení reaktoru zastavil vytahování tyčí . V tomto případě se ale reaktor neřídil řízením inženýra. Výkon začal prudce narůstat, přičemž rychle narůstal poločas rozhoření a v tom se spustila havarijní ochrana a reaktor odstavila. Reaktor se rozhořoval sám od sebe!
Nekontrolované zvýšení výkonu způsobilo roztavení jednoho z kanálů. Část jaderného paliva se dostala do primárního okruhu a radiace unikla do okolí. „Nápravu“ havárie popsal v knize Černobyl Serhii Plokhy:
Reaktor byl odstaven. Další den byl „vyčištěn“ dusíkem a únik, který činil 1,5 milionu radionuklidů, byl vypuštěn do prostředí ventilačním komínem. Jeden curie je ekvivalentní množství záření uvolněného rozštěpením 37 miliard atomů. Dokáže kontaminovat 10 miliard litrů mléka tak, že se nedá pít. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii je bezpečná úroveň jaderné kontaminace území 5 curie na kilometr čtvereční. Jaký dopad mělo 1,5 milionu curie na lidi a na území kolem elektrárny včetně Leningradu, vzdáleného méně než 50 kilometrů, se můžeme pouze dohadovat.
Oficiální závěr vyšetřování odmítnu možnost konstrukční závady v designu reaktoru a jako příčinu stanovil chybou při výrobě samotné. Pokud jde o srovnání leningradské a černobylské havárie, tak zatímco v případě leningradské havárie uniklo do okolí 1,5 milionů curie, v případě Černobylu to bylo 50 milionů. Velmi zajímavá je „historka“ Vitalije Borce z následujícího dne.
Když jsem příští den po havárii přišel na blokovou dozornu, nemohl jsem si prohlédnout zápisy v pracovním deníku náčelníka směny bloku. Příčina – zákaz ředitele elektrárny na příkaz pracovníků ministerstva energetiky. Řekl jsem NSB (Čečovi), bývalému spolupracovníkovi z 5. objektu v městě Tomsk-7, že jsem byl včera na dozorně v čase havárie a asi jsem viděl více, než je zapsáno v pracovním deníku.
Následující den ještě na chodbě mě poprosili, abych zašel do kabinetu zástupce hlavního inženýra pro výzkum. Tak jsem šel. Když jsem vešel, řekl zástupce do telefonu „už je tady“. Za mnou přišel zástupce ředitele pro režim Zinčenko. Zeptal se „Tak co jste viděl na blokové dozorně, o čem není napsáno v deníku?“ Skromně jsem odpověděl, že podle mne, je třeba si minimálně přečíst operativní deník, ale to je zakázáno ředitelem elektrárny.
Poprosil, jestli bych mu pověděl, co jsem tam viděl, své dojmy. Řekl jsem mu, že došlo k prudkému nárůstu výkonu reaktoru kvůli velkému výkonnostnímu kladnému efektu reaktivnosti reaktoru. U reaktoru s takovými parametry hrozí nebezpečí výbuchu! Další provozní pracovník tento efekt potvrdil. Bylo mi přísně sděleno, že ničemu nerozumím, že sovětský reaktor nemůže být nebezpečný.
Sovětský reaktor tedy nemohl být nebezpečný. A tak v červenci 1976 a znovu v září 1979 vypukl v důsledku nedodržení bezpečnosti požár ve skladu s radioaktivním odpadem. Kontaminovaná voda použitá při hašení požárů unikla do životního prostředí a dostala se do podzemních vod.
28. prosince 1990 se při rekonstrukci prvního bloku ukázalo, že se prostor mezi palivovými kanály a grafitovým komínem následkem havárie v roce 1975 rozšířil. Kontaminovaný grafit se vysypal a úroveň radiace v prostoru pod reaktorem se zvýšila. Zvýšená radiace byla změřena ve vzdálenosti 6 km od bloku.
3. prosince 1991 došlo v důsledku vadného zařízení a nedbalého dodržování bezpečnostních pravidel k pádu a poškození 10 nových palivových tyčí. Zaměstnanci se nehodu snažili utajit i před vedením elektrárny. Výčet nehod není kompletní. Uvádím jen ty, o kterých nebyla informována veřejnost.
Ale vraťme se k černobylskému neštěstí. I k němu se nějakou dobu „schylovalo“. Serhii Plokhi v knize Černobyl popisuje do osudného výbuchu největší havárii:
K nejzávažnější nehodě došlo 9. září 1982. V ten den byly dokončeny plánované opravy reaktoru č. 1 a obsluha začala najíždět na plný výkon. Všechno probíhalo bez potíží, dokud reaktor nedosáhl úrovně výkonu přibližně 700 megawattů tepelné energie (MWt), více než dvou třetin plánované kapacity a nebezpečně nestabilního stavu u všech reaktorů RBMK. Jeden z palivových kanálů praskl, uvolnil se z něj obohacený uran do jádra reaktoru a operátorům trvalo téměř třicet minut, než zjistili, že se něco děje, a reaktor vypnuli. Podle zpráv KGB beta záření v kontaminovaných oblastech vzrostlo na desetinásobek normálních hodnot.
V té době jela rovněž černobylská elektrárna na samotné hraně bezpečnostního rizika. Z netěsností na všech čtyř blocích unikala kontaminovaná voda v děsivém množství 50 kubických metrů radioaktivní vody za hodinu. Deaktivační jednotky tehdy jely na maximální výkon. To už se pomalu chystalo odstavení 4. bloku a série bezpečnostních testů. Konec dubna 1986 se blížil.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: pripjat.com, pavrda.cz a Černobyl: Serhii Plokhy, Jota, 2019
