Stalo se to 12. července 1987. Z Rakouska se blížilo cosi co vypadalo jako sportovní letoun. Banální incident přerostl v potyčku, na jejímž konci byl rozkaz sestřelit neznámý létající objekt.
Objekt se podle radarů pohybuje rychlostí cca 100 kilometrů za hodinu, což odpovídá právě sportovnímu letounu. Z plochy v Božicích na Znojemsku startuje hotovostní vrtulník Československé armády. Je naváděn proti neznámému narušiteli.
Svědectví pilota vrtulníku:
Seděli jsme na ploše v Božicích. Pokud se něco pohybovalo od Rakouska, tak byly stanovené vzdálenosti od hranice, na jaké aktivovali naši hotovost. My jsme seděli v hotovosti tři. To znamená, že jsme byli někde na určeném místě. Pokud se ten objekt přiblížil do kratší vzdálenosti, tak nás posadili do dvojky. To jsme se museli zdržovat u mašiny. V jedničce jsme museli sedět uvázaní v mašině. Potom přišel povel ke vzletu a do osmi minut jsme museli odstartovat.
Jakmile se ten objekt přiblížil na kritickou vzdálenost ke hranici, dali nám povel a my jsme vzlétli. Vedli nás směrem, kde měl být potencionální cíl, a tam jsme ho měli najít. Ten den tam byla před námi ještě další mašina, která se někde u Mikulova naháněla s nějakým rakouským vrtulníkem. Ten létal podél hranic, takže kolegové z druhé mašiny něco měli na druhé straně. My jsme napřed mysleli, že to, na co nás vedou, je nějaký větroň nebo něco takového. Bylo tehdy počasí jako stvořené pro bezpilotní létání.
Neúspěšné navádění a nečekané setkání
Přestože letovod několikrát navádí vrtulník k cíli, posádka nic nevidí. Nakonec letovod navede vrtulník přímo na cíl. Posádka se připravuje na srážku, když náhle spatří proplout nad sebou stříbřitý doutníkový objekt bez křídel a kabiny.
Vyprávění navigátora:
Byli jsme ve výšce na maximální hranici dostupu stroje. Pohybovali jsme se tam mezi těmi mraky. Dvacet vteřin letíte v mraku, deset až dvacet vteřin letíte mimo a zase vrazíte do dalšího mraku. Návodčí nás ze začátku naváděl bokem kolem toho cíle. Potom už byl ten návodčí nervózní, protože jsme ho pořád neuměli najít, tak nás najednou navedl rovnou na něj. Řekl: „Kilometr a půl před vámi… kilometr před vámi… Vedl nás asi potřetí nebo počtvrté. Já jsem si řekl, že už se musíme srazit. To jednu ruku držíte na zbraních a druhou ruku držíte na padáku, abyste odhodil kabinu.
V podstatě jsme byli připraveni na všechno. Mě už napadlo, že nás pětkrát navedl přímo na něj a pořád ho nevidím. Před námi nebyl, tak jako jsem se podíval nahoru. Nad námi proplulo… já bych to popsal jako když dáte doutník do fólie nebo do stříbrného obalu. Já jsem to nestačil nějak moc prohlížet, protože jsem se snažil hledět do zaměřovače.
V tu chvíli přichází první průšvih, který nakonec přispěl k utajení celého incidentu. Letovod příkaz k palbě. Jenže tehdejší předpisy neumožňují pálit na něco, co nebylo identifikováno. Posádka se přesto snaží pokyn vyplnit.
Vyprávění pilota vrtulníku:
Když jsme to poprvé uviděli, tak to bylo něco, co vypadalo jako v podstatě aeroplán bez křídel. Doutníkový trup s odlesky jako od skla nebo od hliníku. Nemělo to křídla a nemělo to kabinu. Zkrátka takový válec nebo doutník.
První kontakt, který jsem zaznamenal, tak jsem říkal klukům: „Podívejte se, to je aeroplán na velké vzdálenosti. Vypadalo to jako stíhač na dejme tomu 6-7 kilometrech. Najednou to udělalo zatáčku za nás a ztratili jsme to do slunka. Dělalo to vysoce promyšlené manévry.
Viděli jsme to vždycky proti slunci. Většinou to dělalo takový zvláštní manévr, šlo to vždycky do slunce, aby to ztížilo pozorování. Co jsem zahlédl já, tak to opravdu vypadalo jako stíhač. Všiml jsem si něčeho jako odlesků od kabiny, jako když vidíte za pěkného počasí rychlý aeroplán proti zaměřovači.
Manévrový souboj
Podivný předmět zběsile manévruje. Dělá bojovou zatáčku a ze zaměřovače se dostává. Manévrový souboj trvá víc než dvě hodiny.
Vyprávění navigátora:
S možností natočení kulometu jsem byl opravdu na konci. Měl větší rychlost a pořád nás vytáčel do zatáčky. Ten kulomet nejde vytočit do většího úhlu než je 60 stupňů, ale on přesto vyletěl z obrazu ze zaměřovače. Když jsme dostali povel ke střelbě, stále jsem koukal do toho zaměřovače. Ještěže jsme zbraně nespustili, tu poslední pojistku jsem si pořád nechával.
Proč jsme se rozhodli nestřílet, k tomu bylo několik důvodů: Létali jsme nad Vranovskou přehradou. Z toho začátku jsme vyčkávali nad přehradou a ještě jsme si tam dělali srandu, jak oni se opalují a my tady musíme šaškovat. Stovky lidí byly pod námi. Já jsem si tedy vůbec neuvědomil, že jsme se dostali někam dál a že jsme potom u těch Dukovan. Pořád jsem si myslel, že jsme někde nad tou Vranovskou přehradu a jak jsme dostali povel „pal“, tak mě prvního napadlo, co je to za šílence, vždyť jsme na Vranovskou přehradou a je tam spousta lidí, jak můžeme dostat takovýhle povel.
Naváděl nás znovu a znovu. Nakonec jsme zahlásili, že máme málo paliva. On nás tam nechal ještě a pak jsme řekli, že už musíme dolů, protože už jsme bez paliva. Ukončil to a poslal nás dolů.
Utajit, nehlásit
Vrtulník přistává na samé hranici nouzové zásoby paliva. Na zemi přichází rozkaz celou záležitost utajit a veškeré záznamy zničit. Z tohoto důvodu se také nedochovala žádná tajná hlášení – incident byl utajen přímo na jednotce a žádná tajná hlášení tak ani nevznikla.
Vyprávění pilota vrtulníku:
Tam byl spíš problém v tom, že my jsme sice něco identifikovali, nějaký objekt, a podle našeho názoru se návodčí zřejmě unáhlil a dal nám povel k palbě, aniž by ten objekt byl blíž identifikován. Když vám někdo dá povel palbě, tak musí být identifikované, co je za letadlo, jak reaguje a tak dále. Ten kluk na zemi ale dal: „Palte, palte,“ no a to byl ten průšvih a důvod proč se to rychle všechno stornovalo. K žádnému výstřelu nedošlo, protože nás tam osvítil duch svatý, že jsme nevystřelili, protože to bychom tady dneska neseděli.
Vyprávění navigátora:
Vedoucí směny nám dal rozkaz ke střelbě, ač nesměl, a my jsme rozkaz nesplnili. To bylo pomalu na kriminál. Tak jsme se domluvili, že o tom nebudeme nikdy mluvit a oni to také zruší. Navíc tam byl problém, že jsme na konci přistávali víceméně bez paliva, protože nás tam naváděli do poslední chvíle, než nás pustili. Přistáli jsme a v nádržích bylo nějakých 200 litrů paliva, což bylo hluboce pod normu. Následně by se musel řešit další případ, že jsme létali tak dlouho bez paliva. Tak se to celé takhle zahrálo do autu.
Víme přesně, co to nebylo
Posádka stroje se svému setkání ovšem věnovala i dál. Její členové chtěli vědět, s čím měli tu čest. Podle letových záznamů o průběhu mise se ukázalo, že šlo o něco jako geniální spojení manévrovatelnosti vrtulníku, rychlosti nejmodernějších stíhaček a výdrže dronů, které tehdy ještě dávno nebyly vynalezeny.
Vyprávění pilota vrtulníku:
Mohl to být nějaký bezpilotní stroj, ale to pochybuji. To by musel být hodně dobrý. Pochybuji, že by v Rakousku něco takového měli. Vypočítávali jsme jeho rychlost podle vzdálenosti a času. Dávali nám jeho vzdálenost, navigátor zmáčknul stopky a odpočítával. Po určitém čase si zapsal vzdálenost. Z toho jsme vypočítali rychlosti. Bylo to od 60 do skoro 3000 kilometrů za hodinu. Stíhačky, schopné letět tři tisíce, všechny mají pádovou rychlost přes 100 kilometrů.
Vyprávění navigátora:
Pokud si někdo myslí, že to byl nějaký balon, tak si musíme uvědomit, kolik vzduchu ten vrtulník urychlí pod sebe a kdyby letěl takhle nad námi a byl by to nějaký balon, tak jsem přesvědčen, že ten vrtulník by to nasál. Když nás na něj naváděl, tak letěl nad námi tak 20 – 30 metrů.
Náš vrtulník vydržel dvě hodiny ve vzduchu. My jsme tenkrát letěli dvě a čtvrt hodiny, měli jsme úplně vysušené nádrže. Přistáli jsme a připravili mašinu znovu k letu. To mohlo trvat tak tři čtvrtě hodiny a volali jsme na naváděcí stanoviště. Řekli nám, že na to naváděli L-39ky u Brna. Prý to pak letělo k Maďarsku a tam se to ztratilo. Netuším, zda dostali povolení, aby ho pronásledovali až do toho Maďarska. Za tu dobu, co nám uletěl, jsme spočítali, že by musel mít rychlost až kolem 3000, aby doletěl někam za tu Budapešť a ztratil se.
O jaký objekt šlo, se dodnes pouze dohadujeme. Víme, že objekt měl dokonalé manévrovací schopnosti a mnohahodinovou výdrž ve vzduchu. Co bychom mohli odhadnout, je jeho zájem nad naším územím. Při podivném výletu nad Československo proletěl nad oběma tehdy funkčními jadernými elektrárnami a zmizel nad Maďarskem, přibližně ve směru, ve kterém je jediná maďarská jaderná elektrárna Paks. Nabízí se tak provokativní hypotéza, že se protijaderné Rakousko mohlo vydat na svým způsobem špionážní výpravu do vzdušného prostoru sousedů.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Projekt Záře, terénní výzkum
