Do poslední chvíle věřil Adolf Hitler, že válku vyhraje. Spoléhal na zázračnou zbraň. Tou měla být atomová bomba. O její výrobě se dochovalo několik svědectví.
O zapojení českých firem z Prahy a z Čelákovic do stavby urychlovačů částic pojednává minulý díl tohoto seriálu. Do prací na nové zbrani se dosud neobjasněným způsobem zapojila i firma Letov v pražských Letňanech. Přestože firma byla součástí koncernu Junkers, v průběhu války na letňanském letišti přistálo několik strojů od konkurence. Jeden ze strojů Heinkel 177 Greif byl po přistání odtažen do hangáru a začaly úpravy pumovnice.
Jeden z pracovníků Letovu se víc než dvacet let po válce svěřil se svou vzpomínkou redaktorovi Mladé fronty.
Citace z článku:
Koncem roku 1942 přistálo na továrním letišti Letova v Letňanech několik dvoumotorových a zde dosud nevídaných letounů. Jak se později ukázalo, šlo o bombardéry He – 177 Greif. Jeden z nich byl zavezen do haly, kde mu odmontovali křídla. Pak byl přemístěn do experimentálního oddělení a tam se začalo pracovat na rekonstrukci pumovnice.
Podivná návštěva těchto bombardérů v Praze a skutečný účel této návštěvy zůstávaly dlouho nejasné. Mnohé se vyjasnilo až po válce. Teprve tehdy někteří zaměstnanci Letova pochopili dosah výroku jednoho z vedoucích německých inženýrů, který v souvislosti s pracemi na He-177 prohodil: „Jestli nám tohle vyjde, ovládneme svět.“
Na vzpomínce je pozoruhodné její datování. Pokud nacisté na jaderné zbrani pracovali, má se za to, že její vývoj ke konci války nestihli dokončit. Rok 1942 se v tomto kontextu jeví jako příliš časný. Zprávu o podivných Heinkelech by bylo možné odložit jako nesmyslnou, kdyby se nedochovalo několik fotografií neznámého autora, který odstrojené letadlo na letňanském letišti vyfotil.
Protiatomové bombardování Prahy
Srpen roku 1945 byl s ohledem na aktuální události v Japonsku na materiály o jaderné zbrani skutečně bohatý. Jeden ze značně zjednodušených materiálů smíchal dohromady ukořistěný cyklotron v Paříži, nevydařené zkoušky na jaderném reaktoru v Lipsku a nedokončené dodávky českých firem. Článek vyšel v severočeské Mladé frontě v srpnu 1945.
Citace z článku:
Ke zprávám, které prošly denním tiskem o neúspěchu německých učenců v práci na uvolnění atomové energie, můžeme připojit několik zajímavých podrobností. Po obsazení Francie a Holandska zmocnili se Němci některých zařízení sloužící k rozbíjení atomů. Tato zařízení byla instalována při vědeckých ústavech a Němci snažíce se využíti všech nejnovějších objevů v tomto oboru začali experimentovati na vlastní pěst. Jak bylo zřejmo z rozhovorů nacistického funkcionáře, vrchního rady Eisenbecka, který v bývalém Protektorátu měl na starosti věci z oboru radiotechniky a elektrotechniky, došlo při pokusech k nehodě. Asi šest osob bylo velmi těžce popáleno. O tom, přišel-li někdo při pokusech o život, se samozřejmě nemluvilo. Jak ale další vývoj ukázal, byl zničen právě okruh lidí, kteří měli objevu využíti pro válečné účely.
Po čase byly práce obnoveny. Tentokráte se rozhodli Němci jednat opatrněji. Hodlali si pořídit vlastní zařízení sloužící k pokusům rozbíjení atomů, které by sami bezpečně ovládali a které by proto bylo bezpečnější. Podstatné části cyklotronu, duanty s příslušným vybavením, objednali u pražské firmy Marconi – Radioslavia ve Vysočanech. Objednávku uzavíral Reichs-Forschungsanstatt Berlin. Součástky však nikdy nebyly dodány. Jejich výrobu nejvíce zdržovala usilovná sabotáž českých inženýrů a pracovníků, kteří věděli, že jde o součástky nové zbraně. Věc byla teoreticky velmi dobře připravena, ale právě sabotáží českých pracovníků nebylo možno práce úspěšně skončiti. Definitivně ukončilo slávu pražského cyklotronu bombardování vysočanské oblasti Američany. Vyrobené části, těsně před odesláním do Německa proměnily se v hromadu měděného plechu a jiného materiálu, který snad ještě dnes leží na dvoře továrny. A tak i tato sabotáž českých zaměstnanců byla příčinou toho, že západní mocnosti vyrobily atomovou pumu dřív než Německo.
Článek vychází ze zprávy agentury AP. Tuto zprávu převzal a ve zkrácené podobě otiskl britský Daily mail a americké regionální listy Paducah Sun-democrat, Amarillo Daily News, The Morning Herald a
Somerset Daily American. Z textů vyplývá, že americké bombardování Prahy z 25. března 1945 mohlo být zaměřeno na firmu Marconi Radioslavia, o jejíž úloze v tajném německém programu se mohly spojenecké rozvědky dozvědět. Co se spojenecké rozvědky nedozvěděly, byla ještě podstatnější role společností Volman a Křižík-Stabenov v Čelákovicích, o kterých pojednává další díl tohoto seriálu.
Paměti Himmlerova lékaře
Po válce vydal své paměti Felix Kersten, fyzioterapout lotyšského původu, který působil v Německu a za druhé světové války se stal osobním lékařem šéfa SS Heinricha Himmlera. Velmi zajímavě líčí svou poslední návštěvu prominentního pacienta:
Překlad části kapitoly:
V březnu 1945 jsem navštívil Himmlerovo velitelství, tehdy v Hohenlychenu, jako jeden z posledních. Březen – Hitlerův šťastný měsíc! Se spojeneckými armádami připravenými na březích Rýna a se slavnou německou západní zdí zcela rozbitou! …
Tyto události jako by Himmler zcela přehlížel. Byl optimističtější než kdykoli předtím! V rozhovorech se mnou se vracel k tématu záhadné tajné zbraně. Pronesl několik podivných tvrzení a já jsem si je pečlivě zaznamenával.
„Většina lidí,“ řekl, „si myslí, že jsme válku prohráli, a já nemohu popřít, že zřejmě mají důvod. Ale my jsme ještě nepoužili naši poslední tajnou zbraň. Bomby V-1 a V-2 jsou účinné tajné zbraně, ale tajná zbraň, kterou máme stále v rukávu, bude mít účinek, který si nikdo nedokáže ani představit. Jeden nebo dva výstřely – a města jako New York nebo Londýn prostě zmizí ze zemského povrchu!“
„Spojenecké letectvo zničilo mnoho nezbytných továren na jeho výrobu. Proto máme zpoždění v našem plánu. Ale za měsíc nebo dva se o tom všem dočtete v novinách. Pak si uvědomíte, že vím, o čem mluvím!“
„Ale vydrží Německo ještě měsíc nebo dva?“ zeptal jsem se. „Ano,“ řekl Himmler přesvědčeně.
„Ale spojenci jsou na německé půdě!“ Řekl jsem. „Ruské síly jsou v Braniborské marce. Štětín je zničen! Berlín je téměř obklíčen!“
Himmler se usmál. „Ta zbraň,“ řekl, „bude brzy nasazena. Pak se nám otevře prostor k oddechu. A v tomto oddechovém prostoru Německo znovu vyzbrojí a vyžene nepřítele ze své půdy.“
Tento rozhovor vzbudil mou zvědavost. Začal jsem věnovat pozornost velmi divokým zvěstem – nebo jsem si to alespoň myslel -, které se zdály být v souladu s Himmlerovými zastřenými odhaleními. A když mi obersturmführer Göring, důvěryhodný člověk (na rozdíl od svého jmenovce), řekl něco o „tajné zbrani“, uvěřil jsem mu.
Řekl, že poblíž Osvětimi byla postavena vesnice pro experimentální účely. Chtěli tam „vyzkoušet“ novou zbraň. Za tímto účelem bylo do této vesnice přivezeno dvacet tisíc židovských mužů, žen a dětí. Na osadu byl vypálen jediný granát. Způsobil žár šesti tisíc stupňů a celá vesnice – domy, lidé i zvířata – lehla popelem.
Felix Kersten z Himmlerovy řeči usoudil, že zbraň měli hotovou a byli téměř připraveni ji použít. Byť se člověk zdráhá jadernému výbuchu v Osvětimi věřit, t této souvislosti je velmi zajímavá informace o šesti tisících stupních Celsia. V epicentru jaderného výbuchu je totiž skutečně 6 000 stupňů.
Paměti Otto Hahna
O německé jaderné zbrani se krátce zmiňuje výrazně důvěryhodnější osoba – Otto Hahn – otec jaderné chemie a držitel Nobelovy ceny. Hahn přinesl jako první chemický důkaz štěpné jaderné reakce, když ve spolupráci s Dr. Strassmannem provedli 22. prosince 1938 pokus, při kterém potvrdili štěpení uranu 235 ve středně těžkých atomových jádrech. Ve své knize Mein leben možnost existence jaderné zbraně potvrzuje:
Citace z knihy:
Dny ubíhaly ve znamení návštěv a setkání, kterých se většinou účastnil doktor Fraser. Pozvání na Haberovu oslavu obdržel od tzv. prezidenta Společnosti císaře Viléma v Berlíně. Rozhodli jsme se na ni neodpovídat. Profesor Staudinger mi napsal, že mu jeden důstojník dal čestné slovo, že krátce před koncem války ležely v Lüneburském vřesovišti tři německé atomové bomby připravené k použití.
Lüneburg leží na severu Německa. Na severu Německa měl na konci roku 1944 proběhnout další německý jaderný pokus. Svědectví o něm podal italský autor Luigi Romersav knize Le armi segrete di Hitler. Romersa působil jako novinář, vyslaný do Třetí říše Benitem Mussolinim. O zázračné zbrani mu nejprve řekli na ministerstvu propagandy.
Svědectví Luigiho Romersy:
Dr. Schaeffer, zástupce italského tisku na německém ministerstvu propagandy, mi zprostředkoval první setkání s náměstkem ministra Neumannem (Wernerem Naumannem, pozn, aut.), Goebbelsovou pravou rukou. Dne 6. října 1944 mi Schaeffer v hotelu oznámil, že mě Neumann přijme ve 14:00 na ministerstvu propagandy ve své kanceláři.
Chvíli se (Neumann) připravoval a pak z dokumentu přečetl slova: „Dosáhli jsme rozpadu atomu. Máme dezintegrační bombu, jejíž účinky přesahují jakoukoli lidskou představivost…“
Romersa byl podle svých slov následně k testu n ostrově Rujána.
Dne 10. října 1944 jsem byl upozorněn, abych byl připraven k odjezdu na sever. Z Berlína jsem odjel v noci z 11. na 12. října autem; doprovázeli mě dva důstojníci, z nichž jeden mi řekl, že mě po návratu přijme Goebbels.
V lese byly postaveny betonové kryty a malé zděné domky. Vstoupili jsme do pancéřové věže, napůl otevřené, kovovými dveřmi, které byly zavřené se vší pečlivostí. Uvnitř jsme byli čtyři: dva důstojníci, kteří mě doprovázeli, další muž v obleku a já. Se srdcem až v krku jsem čekal na poledne. V poledne, podle toho, co říkal muž v obleku, se měl uskutečnit pokus se „štěpnou bombou“. Bomba měla vybuchnout na zemi, asi dva kilometry od naší obrněné pozorovatelny.
Právě jsem se stačil podívat na hodiny, když jsem uslyšel obrovský rachot. Podlaha se mi houpala pod nohama a na okamžik se mi zdálo, že se stěny úkrytu uzavírají. Před sebou jsem viděl jen kouř, bělavý, vlnitý dým, který se vařil jako sliz vyvrhovaný z kanálu. Další výbuchy světla následované oslepujícími záblesky. Oblohu, temnou a uzavřenou, rozrývaly velmi jasné záblesky. Přejel jsem si rukou po tváři, potil jsem se. Nikdo neotevřel ústa. Po rachotu následovalo ticho, z něhož naskakovala husí kůže. Jako první promluvil muž v obleku. Byl to plukovník „armádního úřadu pro výzbroj“, orgánu, který měl na starosti přípravu výzbroje. „To, co dnes uvidíme – řekl – je nesmírně důležité. Až budeme moci shodit naši bombu na invazní vojska nebo na nepřátelské město, budou Angloameričané nuceni přemýšlet, zda má cenu ve válce pokračovat, nebo ji rozumně ukončit. Studujeme to už léta. Konečně jsme dosáhli svého cíle.“ Jeho slova se ponořila do ticha. Všichni jsme mu naslouchali s vytřeštěnýma očima.
Romersa pozoruhodně odpovídajícím způsobem popisuje i následná opatření po pokusné explozi a následky výbuchu.
Bunkr jsme opustili kolem páté hodiny odpoledne, poté, co dorazilo několik zástupců oblečených v obludném obleku; na hlavě měli helmu podobnou potápěčskému obleku, jen byla plandavá a bez šroubů. Na sobě jsme měli také podivnou košili z hrubé bílé látky a kalhoty ze stejné látky. Šli jsme před vojáky. Jak jsme postupovali, zdálo se nám, že země je vzhůru nohama, rozoraná, rozervaná děsivými propastmi. Byla zima, a přesto bylo všechno spálené, jako by ostrovem prošel výbuch ohně. Stromy už neměly listí ani větve, byly z nich jen ohořelé kmeny. Nohou jsem do něčeho narazil; spustil jsem se a uviděl ohořelou kozu. Bylo vidět, že je to koza, protože na mase byly vidět chomáče chlupů; hlavu měla rozdrcenou, jako by ji někdo umlátil kladivem. Z kamenných domů byly hromady trosek. Přežily jen železobetonové věžičky.
Svědectví fašistického reportéra v nacistické třetí říši bylo publikováno v roce 2005, několik měsíců poté, co o Hitlerově zázračné zbrani publikoval nové poznatky německý historik Rainer Karlsch.
autor: Jaroslav Mareš
Minulý díl: Kde se za války vzalo 40 tun uranu v Příbrami, když se tam ještě netěžil.
Příště: Co o Hitlerově zázračné zbrani obsahují odtajněné části amerických archivů.
zdroje: Národní knihovna ČR; Kersten, Felix: Memoirs of Felix Kersten; Hahn, Otto: Mein leben; Romersa, Luigi: Le armi segrete di Hitler
Zpracováno podle knihy Atomový protektorát.
