Rod Smiřických se v historických záznamech poprvé objevuje v roce 1417. Během dvou staletí se z něj stal nejbohatší rod naší historie. Část jeho majetku ale zmizela z kosteleckého zámku v době třicetileté války.
V Kostelci nad Černými lesy je zvenčí vcelku nenápadný, uvnitř pak neuvěřitelně honosný a veřejnosti nikdy nepřístupný zámek. Zámek, který pravděpodobně stále ukrývá poklad nejbohatšího rodu u nás.
Konec mocného rodu přichází na začátku 17. století Zikmund Smiřický má celkem pět dětí. Tři syny a dvě dcery. Jeden ze synů je duševně nemocný, další dva zemřou ještě dříve, než převezmou otěže obrovské moci. Zbývají proto dvě dcery. Na začátku konce váženého rodu je spor o majetek.
V roce 1607 je Elišce Kateřině Smiřické necelých 18 let. Není prý hezká, ale je sexuálně velmi náruživá. Bez možnosti ukojit svoji touhu v manželském loži líčí prý nejprve na jakéhosi Martina Rosporejtera a jistého Jiříka Barvíře. Její smyslnost v ní prý probudil jakýsi klíčník Vašek, který: „frejrské řeči o milování sepisoval a jí, šlechtičně, o tom oznamoval, toho spisování někdy i dvakrát za den dodával a ona od něho to přijímala a s ním o těch věcech začastý rozprávěla.“
Vydírání kováře
Intimní poměr navazuje se zámeckým kovářem. Všechno praskne v roce 1608. Tou dobou se Smiřičtí ukrývají před vojskem arciknížete Matyáše, postupujícího českým královstvím na Prahu, stranou na zámku Hrubá Skála. Tam se Eliška rozhodne utéct od rodiny za svým milým. Její plán je ale prozrazen a dopisy kováři se stanou usvědčujícím důkazem. Jiří Wagner později vypovídá, že vše se dělo z jeho strany nedobrovolně.
Výpověď kováře:
„Však jsem ji pro Boha prosil, i tu děvečku, která pro mne chodívala, aby mi pokoj daly, že pryč uteku, neb to o můj krk běží. Tu mi ona řekla: Nebudeš-li ke mně choditi, tehdy já napíši list, že si mi násilí učinil a nechám ho na stole a sama skočím z vokna a hlavu srazím. A ty budeš trápen a o hrdlo přijdeš. A ta děvečka mne taky napomínala, abych se nezdráhal, že ony to dobře opatří, že žádnej nezví. A ona tu stojíc, měla rozparek u sukně i košile roztrhanej, že jí bylo všecko vidět a velela mi tam šáhnout. Tu sem se přece vopovážil, když mne tak napomínaly.“
Rozzuřený otec rozkazuje Elišku Kateřinu zavřít na hradě Kumburku. Stráví tam 11 let. V roce 1619 žijí ze sourozenců už jen duševně nezpůsobilý Jindřich Jiří a mladší sestra Markéta Salomena. Kdo bude ovládat obrovský rodinný majetek? Disponuje jím Markéta Salomena. Jenže Eliška Kateřina nebyla oficiálně vyděděna. Teoreticky má na přinejmenším část majetku právo.
Vězení Elišce Kateřině „domluvil“ Rudolf ze Stubenberka, přítel jejího otce. Není bez zajímavosti, že licoměrný Rudolf, který v rodinném vězení Elišku Kateřinu navštívil, byl sexuálně méně vzdělaný než vězněná. Neznal praktiku přerušované soulože.
Výpověď rodinného přítele:
Na to dotčená Eliška Kateřina k tomu ke všemu, ze jest s týmž kovářem zle živa byla, se přiznala, plačíce naříkala, co jest tu z vnuknutí ďábelského učinila a čeho se dopustila, že již tomu neví co říci, ale že plodu v životě žádného jest neměla, neb když jsou ten skutek činili, že jest do ní nic nepouštěl, než že to v košili zůstávalo. Proti tomu jsem řek: Jest to věc k víře nepodobná. Ona proti tomu řekla: Nejprve sme stoječky spolu koštovali, ale nemohlo to bejti, až potom podruhý na jakýsi stolici, tu že se stalo. Načež jsem řekl: Poněvadž ste se tak často scházeli a od dávnýho času spolu činiti mívali, není podobný, aby taky plodu míti neměla.
Osvobození jak z pohádky
Eliška je vězněna na Kumburku až do roku 1619. Obrovským rodinným majetkem disponuje sestra Markéta Salomena. Jenže Eliška nebyla oficiálně vyděděna a má aspoň teoreticky právo na polovinu obrovského panství. Jak píše Pavel Skála ze Zhoře, všiml si toho Oto z Vartemberka a rozhoduje se Elišku Kateřinu z kumburského vězení osvobodit.
Úryvek ze staré kroniky
Přišlo na mysl Otovi Henrichovi z Vartenberka, příjmím Kulhavému…, kterýž … o všem způsobu dotčené šlechtičny v arestu zůstávající, i jaké by ona k tem statkům právo podle sestry své mladší sobě pokládala, věděl – zda by ji z toho vězení ňák pomoci a skrze to za manželku dostati mohl. Byv od ní v tom ujištěn, jestliže ji z toho přesmutného obydlí vymůže, že netoliko ji za manželku dostati, ale i polovice statků Smiřických spolu s ní užíti má. Tedy namluvil sobě některé z oficírů, ze spolčivse se s ním, soldátům svým dotčený zámek zlézti dali a šlechtičnu arestovanou z něho preč odvezli.
Po osvobození z Kumburka se situace na čas zcela obrátí. Eliška Kateřina se zmocní zámku v Jičíně, tehdy hlavního sídla Smiřických, a pro změnu nechává zavřít svou sestru. Tedy prý jen do domácího vězení. Jenže Markéta Salomena je provdána za mocného muže, Jindřicha Slavatu. Teprve v tuto chvíli naplno propuká obrovský skandál. Eliščin manžel, Oto Jindřich z Vartemberka nárokuje polovinu rodového majetku.
Jenže v závěti Zikmunda Smiřického stojí, že aby mohla Eliška právoplatně dědit, musí být v době uzavření sňatku pannou. Oto Jindřich z Vartemberka ve vidině poloviny z jedenácti panství, pěti set vesnic a milionů ve zlatě a stříbře, Eliščino panenství za novomanželské noci potvrzuje. Jenže Jindřich Slavata se nechce vzdát a předkládá soudu výpověď kováře Jiřího Wagnera.
Namísto majetku výbuch zámku
Soud o dědictví prohrává a celé království si má o čem povídat. Eliška musí vydat veškerý majetek a do Jičína vyráží královská komise s Jindřichem Slavatou, aby zajistila výkon soudního rozhodnutí a Slavata osvobodil Markétu Salomenu. Co přesně se 1. února 1620 odehrálo na jičínském zámku, těžko říct. Víme jen, že Eliška Kateřina sestoupila se svými zbrojíři do podzemí zámku a pak se ozval ohlušující výbuch.
Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že Eliška Kateřina, než aby vydala majetek, raději vyhodila zámek do povětří a sama při tom zahynula. Jenže ani Markéta Salomena se z vítězství neraduje dlouho. Smiřičtí jsou v čele protihabsburského povstání a po bitvě na Bílé Hoře Markéta Salomena narychlo utíká. Obrovský majetek, nejen v nemovitostech, nestíhá vzít s sebou.
Během třicetileté války se ovšem situace u nás několikrát obracela. Bývalá zámecká paní se tak na zámek čas od času může vrátit. Přicestuje při vpádu saského kurfiřta a na zámku se vyptává, jestli za 11 let na zámku náhodou někdo něco nehledal. Sama prý podezřele pečlivě prohlíží některé komnaty. Situace se opakuje ještě při vpádu švédského vojska do Čech v roce 1644.
Historikové potvrzují, že nemalou část svého majetku drželi Smiřičtí ve zlatě a stříbře. Pochopitelně nelze už s odstupem času najít indicie, zda dokázala Markéta Salomena při kvapném útěku odvézt všechno. Pokud ne, tak se kdesi v zámeckých zdech objektu, který nikdy nebyl přístupný veřejnosti, stále ukrývá poklad nejbohatšího českého šlechtického rodu.
Autor: Jaroslav Mareš
zpracováno podle knihy Přísně tajné skandály
