Třetí říše na Chebsku obrazem: Zbytky dálnice, rozhledna i nepostavené projekty

Chebský hrad. Průhled vzhůru z románského patra do gotické kaple. Foto: Jaroslav Mareš

Historie vzájemného stýkání a potýkání Čechů a Němců je stará už téměř tisíc let. Na území českého království najdeme místa se zcela odlišnou historií. Chebsko a Ašsko bylo až do 14. století součástí Římské říše.

Chebsko, v 9. a v 10. století obývané slovanským obyvatelstvem, se v průběhu 11. století se postupně stalo územím s německou převahou. Oporu své moci, císařskou falc, nechal na tomto místě vybudovat císař Friedrich Barbarossa. Říšské falce jsou obdobou přemyslovské hradské soustavy.

Hrad německého císaře

Jednou z dochovaných staveb jediné říšské falce u nás v Chebu je zcela výjimečná kaple. Je postavena v takzvaném štaufském slohu a to je kombinace románské architektury a rané gotiky. V Chebu se dokonce konaly i říšské sněmy. Chebský hrad je tak plný raně středověké symboliky.

Dvě podlaží kaple, spodní románské a horní gotické, spojuje osmiboký otvor. Osmička tu má i numerologicko-mystickou symboliku. V době největší slávy se v Chebu dokonce nacházel jeden z největších pokladů světového křesťanství.

Barbarossové vlastnili říšský poklad a součástí toho pokladu byla jedna z nejcennějších relikvií, takzvané svaté kopí, nebo Longinovo kopí, které probodlo Kristův bok. Po této relikvii touži Napoleon i Adolf Hitler. V době, kdy pobývali v Chebu, se zde velmi pravděpodobně nacházela i tato svatá relikvie.

Nalezená lebka. Se souhlasem Aleše Česala

Chebský hrad má ovšem i svého vampýra. Hrad totiž postavili na místě dřívějšího slovanského pohřebiště. Archeologické průzkumy ukázaly, že nejméně u jednoho pohřbeného provedli posmrtně protivampýrský zásah.

Podivný nález v nejstarším funkčním hradu u nás

Ve Skalné stojí jeden z takzvaných ministeriálních, neboli pobočných hradů. Jmenoval se Wildstejn. Pojí se k němu legenda o zdejší bílé paní. Přestože legenda o bílé paní se k nám dostala z Německa, tady je to zdá se obráceně. Přízrak tu prý vídali až do 60. let minulého století.

Čtěte dále:  Děsivý tanec vojáků s mumiemi a neobjasněná smrt viníků - archivy odhalily, jak to bylo doopravdy

Prý není okolností, že přízrak se přestal objevovat poté, co byly při rekonstrukci objeveny ve zdejším komíně ženské kosterní pozůstatky ze 17. nebo 18. století. Podrobnější výzkum ostatků ukázal zvláštní posmrtný zásah. V lebce byl totiž nalezen několikamilimetrový otvor, který vypadal, jako kdyby tu lebku někdo probil hřebíkem.

Patřily tělesné ostatky ženě, ze které mělo její okolí za života strach a po smrti ji odmítli pohřbít do posvěcené půdy? Mělo pohřbení do komína zabránit domnělé čarodějnici v návratu? Souvisí příběh zazděných ostatků s pověstí o bílé paní?

Rozhledna na počest německého sjednotitele

Bylo to v roce 1909, kdy chebští němečtí vlastenci ze zdejšího okrašlovacího spolku uctili památku sjednotitele Německa, který nesjednotil jejich území, Otto von Bismarcka. Kamenná věž vyrostla na Zeleném vrchu a po válce se octla v zakázaném pásmu. Jde o jednu z pouhých čtyř Bismarckových věží, postavených na našem dnešním území. Celkově jich bylo 270 a vyrostly po celém světě.

Dálniční boom, na který se zapomnělo

Bezprostředně po zabrání Sudet v roce 1938 také odstartovala snaha Němců zapojit nové území do říše. Ještě na podzim roku 1938 začala stavba takzvané sudetské dálnice. Měla napojit nové území do říšské sítě dálnic a propojit Cheb, Litoměřice a Liberec. Její stavbu zahájil u Chebu Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Plány na výstavbu dálniční sítě byly vskutku ambiciozní a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo toto území do plánů zařazeno rovněž. Na konci války se tak na území Československa nacházelo téměř 200 kilometrů rozestavěných dálničních staveb. Na podrobný plán jak měla vypadat síť nacistických dálnic na našem území a další německé památky na Chebsku se podívejte ve fotogalerii.

Bismarck
Bismarckova věž u Chebu. Foto: Jaroslav Mareš.
« z 13 »

autor: Jaroslav Mareš

Čtěte dále:  Straší na hradech? Paranormální zkušenosti na vlastní kůži

zdroje: Aleš Česal

 

 


Comments are closed.