Toplitzsee je malé a hluboké jezero ve Štýrsku. Na počátku 60. let kolem něj kroužili dobrodruzi v honbě za zlatým pokladem nacistů. Poklad v Toplitzsee totiž skutečně byl.
Jezero Toplitz je svým způsobem unikátní. leží v nadmořské výšce 718 m, je dva kilometry dlouhé, 400 m široké a 103 m hluboké. Do vod jezera se uvolňuje sůl z místních horských masivů, a tak je od hloubky 20 níže voda v něm slaná a bez kyslíku. V letech 1943 až 1945 německé námořnosctvo na jezeře provádělo zkoušky zbraní. Experimentovalo se zde s výbušninami a byla zde odpálena torpéda.
Na konci války v jezeře skončily nejen pozůstatky po výzkumech na břehu jezera, ale i stopy akce Bernhard. To byla jedna z posledních válečných nadějí nacistického Německa. Esesáci v koncentračním táboře Sachsenhausen tiskli falešné britské libry, které nebyly k rozeznání od pravých. Kromě zlepšování hospodaření SS měli v úmyslu rozvrátit britské hospodářství shazováním falešných liber z bombardérů. Na konci války evakuovali koncentrační tábor Sachsenhausen k Linci a výroba falešných liber měla být obnovena v táboře Redl-Zipf. Na to již nedošlo a bedny s nevyužitými librami skončily v Toplitzsee.
Pohlaváři z konce války
Mnoho mýtů panuje o tom, co se v okolí jezera dělo na konci války. Některé z nich zmapoval v dubnu 1963 rakouský deník Volksstimme.
V Parkhotelu bydlel Eichmann a ministerský předseda Bulharska Zankoff. Generál Fabiunke, velitel zbytků šesté armády, bydlel v jiném hotelu. Většina šesté armády zůstala před Stalingradem, ale Fabiunke zachránil jejich válečný poklad… Kromě toho v Altaussee stále žila spousta vysokých nacistů a nikdo z nich nepřišel s prázdnou.
Bylo tu židovské zlato: zlaté pruty, roztavené ze zlatých zubů, snubních prstenů. Náhrdelníky a náušnice pěti milionů Židů zplynovaných v koncentračních táborech: krabice plné šperků. Byly tam zlaté mince, kalichy a monstrance ze všech zemí Evropy, chorvatský poklad a „tatarský poklad“ Vlasovovy armády, mnoho krabic plných dokonalých padělaných peněz, librových a dolarových bankovek, které vyrobilo zvláštní komando v koncentračním táboře Redl-Zipf, a v neposlední řadě Himmlerův deník a záznamy Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. která by i dnes zlomila vaz nejednomu vysokému politikovi a kapitánovi západoněmeckého průmyslu.
Falešní vědci z Francie
Nacistické úložky budily zájem v okolí už po válce. A nejen v okolí. Vypráví se, že zájem podivných existencí se poprvé projevil už v roce 1950.
V létě roku 1950 přijeli do Altaussee tři cizinci v křivých baretech a hlasitě mluvili francouzsky. Ukázali policejnímu veliteli dopis: Přijeli francouzští vědci, kteří studují flóru a faunu alpských jezer. Budou se potápět v jezeře a možná také odebírat vzorky hornin. Četnictvo je žádáno o podporu jejich vědecké práce. Podpis: Velící francouzský generál v Innsbrucku.
V jezeře se potápěli osm dní. Četnictvo pro ně uzavřelo pobřeží. Kořist vědců byla bohatá, do auta naložili čtyři těžké bedny. Večer se seriózní badatelé bavili v Parkhotelu, jedli a pili jen to nejlepší.
Večer před jejich odjezdem zaslechla zvědavá pokojská, jak si všichni tři povídají v hotelovém pokoji. Zvláštní! Znělo to, jako by mluvili severoněmeckým dialektem! Domácí však zavrtěl hlavou. Ta holka má ale představivost! Všichni slyší, jak v restauraci mluví francouzsky a jak špatně ze sebe nedokážou dostat pár slov německy.
Druhý den zaplatili drobnými frankovými bankovkami, rozdali štědré frankové spropitné a odjeli v těžkém autě, přičemž na rozloučenou rázně zamávali: Au revoir! Domácí šel do banky, aby rozměnil mnoho franků, ale banka je nechtěla přijmout, protože byly – olala! – falešné.
Francouzské velitelství v Innsbrucku na dotaz okamžitě odpovědělo, že nikdy nevydalo přímluvné listy žádnému francouzskému alpskému badateli.
Podivně ukončené pátrání Sternu
Zájem o Toplitzsee významně povzbudil reportér Sternu, investigativní novinář Wolfgang Löhde. Téměř dva roky pátral po případu operace Bernhard, ve které donutili esesáci vězně koncentračního tábora vyrábět falešné libry.
V červenci 1959 završil svoje pátrání potápěčskou akcí ve vodách jezera, při které z jezera vyzvednul několik beden s válečným materiálem a s falešnými librami. Jenže akce byla za dosud nevyjasněných okolností náhle přerušena, což vyvolalo další spekulace. Pochybnosti o akci Sternu zachytil opět list Volksstimme.
Příběh o skrytých pokladech v okolí Altaussee byl často psán – a většinou zfalšován. Skryté zlato a padělané peníze jsou pro novináře nevyčerpatelným tématem, takříkajíc zlatým dolem. V roce 1959 si západoněmecký časopis „Stern“ udělal velkou reklamu, když vyslal potápěče k jezeru Toplitz, aby vyzvedl záhadné schránky potopené nacisty.
Potápěči vylovili obrovské množství falešných librových bankovek z vody. Pak ale udělali něco, co nebylo v plánu: 27. srpna získali z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti krabici s dokumenty. A 28. srpna ochránce Sternu, poslanec Gerd Bucerius, poslanec CDU, telegrafoval vedoucímu potápěčského týmu: „Jakýkoli další pobyt není slučitelný s vaší činností, okamžitě zastavte pátrání.“ Těsně předtím chtěl Bucerius požádat o povolení k dalším vyzvedávacím pracem a slíbil investovat dalších 30 000 marek na práce, které už stály 25 000 marek. Ale pak se objevila krabice s nacistickými spisy.
O tyto spisy, jejichž několik krabic stále leží v Toplickém jezeře, se stále svádí urputný boj: Závisí na nich nejen osud Adenauerových politiků, ale také osud těch, kteří by mohli být v případě potřeby nahrazeni. Tyto svazky dokumentů, které nyní pomalu hnijí pod vodou, by mohly ohrozit nejen politickou frontu západoněmeckého hospodářského zázraku, ale i důležité části jeho hospodářské podstaty.
Dodejme, že Gerd Bucerius, právník a politik, spoluzakladatel poválečné CDU, do roku 1962 poslanec ve spolkovém sněmu, byl vždy vnímán jako kladná osobnost německého poválečného dění a s nacisty neměl nic společného. Svou židovskou manželku musel před Hitlerem schovat ve Velké Británii a za války se nijak veřejně neprojevoval.
Tajemná výzkumná skupina
Další vlnu zlaté horečky odstartovala v únoru 1963 tajemná skupina badatelů, kteří oznámili úmysl dokončit výzkum, který přerušili o několik let dříve potápěči, najatí listem Stern. Zprávu o tom přinesla zpravodajská agentura APA.
Na dně jezera Toplitzsee se stále nachází asi dvacet beden s cenným materiálem z posledních dnů Třetí říše, tvrdí člen „Výzkumné skupiny Toplitzsee“ Hans Riegel, který je v současné době v Linci, zástupci APA. Kromě 1080 kilogramů zlatých prutů jsou bezpochyby nejzajímavější klíče od mnoha tajných účtů, jejichž hodnota se odhaduje na více než deset milionů anglických liber. Jak známo, jeden německý časopis zahájil v předchozím roce na základě povolení k záchraně potápěčskou akci, při níž bylo vyzdviženo mnoho beden. Mimo jiné obsahovaly tiskové štočky pro padělky librových bankovek, které se v té době vyráběly v německých koncentračních táborech z pověření Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. „Výzkumná skupina Toplitzsee“, která dostává instrukce od jistého Frederica Schwenda z peruánské Limy, jenž se údajně podílel na distribuci padělků v době nacismu, tvrdí, že druhý významný německý časopis nyní usiluje o novou licenci na záchranu.
Jenže krátce po oznámení úmyslu bedny vyzdvihnout, se lokálnímu lineckému listu ozval anonymní svědek, který tvrdil, že úmysly výzkumné skupiny rozhodně nejsou tak čisté jako vody v jezeře.
Svědek tvrdí: „V říjnu 1944 se ve Štrasburku konala tajná schůzka, které se zúčastnili přední finančníci ‚třetí říše. Bylo rozhodnuto uložit velkou část pokladů Německé národní banky a společnosti Degussa u zahraničních bank pod názvem slamníky. Ostatní majetek měl být umístěn u spolehlivých lidí… Seznam těchto důvěrníků byl na Kaltenbrunnerův rozkaz potopen v Toplickém jezeře.“
Někteří z těchto důvěrníků jsou v Německu, jiní v zahraničí, od Švýcarska po Jižní Ameriku. Izraelské úřady, které jsou velmi dobře informovány, tvrdí, že tyto nacistické peníze tvoří finanční základnu asi 800 společností. Tyto podniky jsou nejen bezpečným útočištěm a základnou pro válečné zločince, kteří uprchli do zahraničí, ale jsou také jako německé zahraniční podniky velmi důležitým pilířem západoněmecké exportní ofenzívy. Tato dvojí funkce je zřejmá zejména v Jižní Americe.
Devizová pokladna nacistického Německa obsahovala miliardy, které po válce beze stopy zmizely. Tyto miliardy se však nerozplynuly ve vzduchu, netvořily je znehodnocené říšské marky, ale pravé nebo padělané, ale úspěšně vyměněné platební prostředky vítězných mocností. Kdyby se na veřejnost dostaly distribuční seznamy štrasburské konference, znamenalo by to katastrofu nejen pro zhruba 800 nacistických firem, ale také pro německé vysoké finance a velký průmysl, který s nimi byl propojen.
Stopy vedou do jižní Ameriky
Další pochybnost o čistotě úmyslů výzkumné skupiny opět přinesl list Volksstimme:
V Linci žije pan Hans-Heinz Riegel, který o sobě tvrdí, že je zahraniční obchodník a zástupce „Výzkumné skupiny Toplitzsee“. Tato údajná výzkumná skupina má své sídlo v Peru a o vykopávky dokumentů v Toplickém jezeře se zřejmě zajímá – údajně samozřejmě jen z vědeckého a historického zájmu. Společnost již také požádala o povolení k vyprošťovacím pracem ve Štýrsku.
Ve svých prohlášeních pro tisk zahraniční obchodník Riegel neříká vše, ale několik věcí ano: Výzkumná skupina se nezajímá o falešné librové a dolarové bankovky a ne výhradně o zlaté pruty, ale především o dokumenty. Rádi by našli kódové klíče k zakódovaným finančním prostředkům, které nacisté v roce 1944 uložili ve švýcarských bankách. Švýcarské banky vydají prostředky pouze dědiců majitelů kont. Je tedy zřejmé, že „výzkumníky“ nezajímají bezcenné kódy, ale něco mnohem důležitějšího.
Vedoucím výzkumné skupiny Toplitzsee je jistý Frederico Schwend, který již léta žije v Limě (Peru). Tento „výzkumník“ tehdy pracoval pod krycím jménem major Dr. Wendig pod vedením šéfa SD Kaltenbrunnera. Jeho úkolem bylo uvádět do oběhu falešné librové a dolarové bankovky vyrobené v koncentračních táborech a vyjednávat za ně skutečné hodnoty. Schwend byl hlavním distributorem padělaných peněz, takže mohl vědět hodně o rozsahu obchodu a pravděpodobně i o zúčastněných firmách. A očividně se chtěl dozvědět víc. Protože ve znalostech je síla.
Je možné, že v jezeře se skrývá něco víc než rozmočené falešné bankovky a pozůstatky po válečných výzkumech? Spekulace o skutečném úmyslu výzkumu z roku 1959 neberou konce. Pochybnosti opět zaznamenal deník Volksstimme:
Löhdeho výzkum byla především reklama pro Stern, a to z velké části přehnaná. To, co rakouské četnictvo zjistilo při záchranných operacích u Toplického jezera, je však poměrně závažné: Ve skalách na sudetském pobřeží našli kompletní pozorovací stanici, která měla kontrolovat, kde se skupina Löhde v danou chvíli potápěla. Lidé, kteří tuto stanici obsluhovali v době příjezdu četníků, už zmizeli. Museli přesně vědět, jaký materiál se v jezeře nachází. A neměli zájem o jeho záchranu.
Během prací přijel k jezeru Toplitz také vysoce postavený západoněmecký vládní úředník, údajně jen proto, aby předal speciální sondu, která byla jistě speciální v tom smyslu, že nemohla být svěřena nikomu jinému. Zůstal tam po celou dobu záchranných prací a zajímal se samozřejmě jen o dokumenty.
Tyto dokumenty měly být doručeny rakouskému ministerstvu vnitra. Často je však předtím „prosívali“ a „třídili“ lidé ze Sternu. Poté rakouští četníci obdrželi prosetý materiál. Jaký to byl materiál? Nikdo neví, protože ministerstvo vnitra na dotazy vytrvale mlčí.
Pokračování, aneb příběh výzkumu z roku 1963, který rozpoutala lidská tragédie, najdete zde.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: listy Stern, Volksstimme, Arbeiterzeitung
