O bludičkách jsou pohádky, ale i hrůzostrašné legendy. Jejich racionální vysvětlení – navzdory vyprávění hořících bahenních plynech – stále neznáme.
Pověsti o bludičkách se dochovaly na Šumavě. Záhadná světélka se pohybují na různých místech a podle původních ústních podání reagují na hluk. Legendy z údolí říčky Křemelné zachycují hned dvě knihy.
Světýlka na Křemelné
Jaroslava Voráčková nejčastěji podávanou legendu Světýlka na Křemelné zachytila ve stejnojmenné knize
Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkával, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že se světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná. Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, dal se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.
V pověstech se dochovalo i několik dalších vyprávění o pocestných, kteří na bludičky pokřikovali. Malá namodralá světélka se proměnila v červené ohnivé koule a těžce potom pokřikujícího člověka zranila. Podle hned několika podání světýlka své oběti popálí.
Živá pochodeň
Jeden chlapec se vracel navečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu po cestě vedoucí na samotu Stupná. Už se docela setmělo, ze tmy vystupovaly jen světlé kmeny stromů. Vystoupil výše po mezi, před ním malá louka, uprostřed suchý, pokroucený pahýl staré borovice, osvětlený nespočetným množstvím malých jiskřících světýlek. Věděl, že se má raději vyhnout, zůstat nehybně stát.,,Co když jsou to světlušky,“ pomyslel a rukou mezi ně sáhl. Hned toho litoval, světýlka byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl, v šíleném tanci kroužil blíž. Chlapec sebral klacek a udeřil. V zápětí hůl hořela jaké věchet, musel ji zahodit a dát se do běhu. Ale světýlka byla už všude kolem něj, sedala mu na šaty, do vlasů, na ruce. Marně je odháněl. V místech, kde světýlka usedla, rázem vzplanul oheň. S křikem utíkal do vsi. Čím rychleji běžel, tím hrozněji šaty hořely. Až ve vsi na něho jeden člověk vylil vědro vody. Ale to již utrpěl takové popáleniny, že jim brzo podlehl.
Hledat dnes v okolí Křemelné kohokoliv, kdo by znal je ale problém. Většina zdejších obyvatel byla německé národnosti a po válce museli do odsunu. Zbytek vyhnali komunisti když tu zřídili hraniční pásmo. J
Zmizelá výprava StB
Z Křemelné se dochovala i jedna novodobá legenda. Popisují ji velmi podobně weby Internetové infocentrum Šumava, Klub psychotroniky a UFO.
V 70. letech se tajné oddělení StB zabývající se využitím parapsychologických jevů rozhodlo vyslat do této oblasti na průzkum skupinu pěti specialistů (geolog, parapsycholog, meteorolog, psycholog a radiační specialista). Posledně jmenovaného, totálně vyčerpaného, dehydratovaného, se značnými zhmožděninami a popáleninami neznámé povahy našel řidič autobusové linky jednoho kalného rána poblíž Křemelné, když ho ležícího málem přejel. Při výslechu řidič udával nezvyklé světelné haló kolem zmíněného kopce, což ovšem přičítal lomu paprsků v mlze. Specialista do konce svých dnů skončil na bohunické klinice v separaci jako invalida, měl jen pár světlých okamžiků a projevoval neustále tendenci zběsile utíkat při náhlém rozžehnutí světel na pokoji, při bouřce se ukrýval před blesky pod postel, nesnesl ani reflektory aut, světlo baterky zřízenců ho přivádělo k šílenství a vytí hrůzou. Údajně měl vypovědět, když ho autobusák vlekl do místní hospody na panáka, že: „po několika nocích spatřili rej světýlek v potoce pod Křemelnou. Meteorolog se hlasitě podivil, a pak prý začalo peklo. Rozdělili se v panice do dvou skupin, on prý utíkal pryč s postarším geologem. Měli chvíli „štěstí“, neboť světýlka se soustředila na první skupinu, která běžela do kopce, zatímco oni dva na opačnou stranu, spíše bokem kolem světýlek. Z dálky zaslechli nejdříve výkřiky nejvyššího úžasu a strachu, dále zoufalé volání, a pak už jenom ječení a slabou záři. Potom nastal klid. Bez hnutí seděli v mlází. Dařilo se jim potlačit dýchání po ostrém oběhu, ale geolog měl voperovaný peacemaker, který po té námaze velmi hlasitě tikal. Připadalo mu to prý jako bicí hodiny v tom hrozném tichu. Pak se náhle po jejich levici objevilo světýlko. Geolog po něm máchnul rukou a vzápětí na něm vzplanul kabát. On sám už na nic nečekal, zvedl se a prchal v nejvyšší hrůze pryč. Dál se na nic nepamatuje…“
Nesmyslné vysvětlení o hořícím bahenním plynu
Problém ztracené výpravy StB je v tom, že neznáme jména, ani data. V archivech se proto nedá dohledat. V dětství nám bludičky vysvětlovali jako hořící bahenní plyn. V bažinách se skutečně uvolňuje metan. Problém je ale v tom, že bahenní plyn nehoří dlouho. Své o tom vědí horníci, pro které je výbuch metanu jedním z hlavních nebezpečí. K explozi metanu je navíc třeba jeho nejméně čtyřprocentní koncentrace. Je však lehčí než vzduch a při uvolnění z bažiny okamžitě stoupá vzhůru. K iniciaci vzplanutí je navíc třeba teplota nad 500 stupňů. Ale vemte ji někde v zimní bažině. Anebo jiskra. Kde ji chcete v zimě, kdy se prý bludičky objevují nejčastěji, v přírodě vzít.
Ale bludičky nejsou jen doménou bažin. Uprostřed západního Slovenska se nad Nitrou táhne pohoří Tríbeč. Pohoří není správné slovo. Je to spíše vrchovina. Místo má ale velmi špatnou pověst. Záhadné světelné úkazy se tu prý pohybují. Lidé zde bloudí a mizí. V Kostolanech pod Tríbečom jsem našel znalce zdejší historie. Záhadné mizení zdejších obyvatel, bloudění místních ve známém terénu mi potvrdil. Skutečně se to tu děje. Lidé, kteří to tu dokonale znají, mohou bloudit celé hodiny. Neustále se vrací na stejná místa, jako by prý i uvízli v časové smyčce.
Vyprávění místního obyvatele:
Ve mně se bijí dva názory. Soused chodí po Tríbeči 40 let, bivakuje tam jako turista, ale nikdy se tam s ničím neobvyklým nesetkal. Můj přítel pracoval dlouhé roky pro státní lesy jako dřevorubec. Na začátku devadesátých let prý objevil jakési železné dveře kdesi v okolí Horní vsi. Chtěli to prozkoumat, ale co bylo dál, to už jsem se nedozvěděl.
Další můj kamarád je včelař. Jeho švagr, který má srub přibližně tři kilometry od Solčan, jednou bloudil v tríbečském lese, přestože okolí velmi dobře zná. Přitom pozoroval v okolí srubu světlo, pohybující se nízko nad zemí. V roce 2017 jsem se chystal pozorovat zatmění Měsíce. V tríbečském pohoří se objevilo tak silné světlo, že bylo osvětlené od Nitry až po Partizánske. Osvícené byly vrcholky stromů.
Znám holubáře, který pouští holuby na lety z Topoľčan do Zlatých Moravic. Holub tam letí dvě až tři hodiny. To znamená, že se Tríbeči vyhýbá.
Pokud tedy jde o nějaký dosud neobjasněný přírodní fenomén, některá zvířata ho dovedou vnímat. Pakliže se bludičky objevují nad močály, objevují se tam shodou okolností. Jestliže na Křemelné bažiny jsou, v Tríbeči nikoliv.
Možná souvislost s Djatlovovou výpravou
V lednu 1959 se do hor na Urale vydala devítičlenná expedice vysokoškoláků z Jekatěrinburgu, tehdy Sverdlovsku. Její účastníci měli v plánu mimo jiné vystoupit na vrchol Otorten (Místo, kam nechoď). Cestou na Otorten ale došlo k dosud nevyjasněné tragedii. 1. února, podle jiných zdrojů o den později, přišli všichni členové expedice o život. Někteří umrzli, několik z nich zemřelo na vnitřní poranění, která si nemohli způsobit. Všechna těla byla však podivně zbarvená, se stopami popálenin, některá posmrtně zohavená.
Jak to souvisí s bludičkami? Ve fotoaparátu jednoho z účastníků výpravy je jako poslední exponovaný snímek záběr jakýchsi podivných rozmazaných světel. Všechna možná racionální vysvětlení tragédie selhala? Navíc, podivné světelné úkazy, jakousi neidentifikovanou světelnou kouli nad horou Otorten, v ty dny hlásily i další výpravy v oblasti, ale i domorodí mansijští obyvatelé.
Během pozdějšího pátrání navíc hlásili podivné světelné úkazy dokonce i vyšetřovatelé záhadné tragédie. 31. března v 9:30 poslala jedna z pátracích skupin radiogram. Jeho znění přeložil Martin Lavay ve své publikaci o Djatlovově výpravě.
Hlášení vyšetřovatele:
Ve 4:00 v jihovýchodní směru si pomocný dozorčí Meščerjakov všiml velkého ohnivého kola, které se během dvaceti minut pohybovalo směrem k nám, pak se skrylo za horu. Než se skrylo za horizontem, objevila se ve středu kola hvězda, která se postupně zvětšovala do velikosti měsíce, oddělila se od kruhu a padala dolů. Tento neobvyklý jev pozoroval celý tým, který byl zděšen. Prosíme, vysvětlete tento jev a jeho nebezpečnost, protože v našich podmínkách vyvolává velké znepokojení.
Existují tajemné světelné úkazy, které mohou poranit člověka, nebo ho dokonce usmrtit? Různá podání z různých míst i dob obsahují možná lehce znepokojivé shody.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Voráčková Jaroslava – Světýlka na Křemelné, Lavay Martin – Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice
