Minová pole, ploty s vysokým napětím, signální stěny, oranice, množství udavačů mezi místními obyvateli. Nic z toho nedokázalo zastavit odhodlané obyvatele „tábora míru“ od útěku přes železnou oponu. Zdeněk Pecháček to ale pojal ve velkém stylu.
Zdeněk Pecháček utekl navícz vojny, z posádky v Žamberku. Ve čtvrtek 24. dubna 1969, kdy je Zdeněk Pecháček na vycházce s nejlepším kamarádem, Janem Libovičem a popíjejí v hospodě.
Těžko říct, jak velkou roli hrál v celém příběhu alkohol, nicméně po příchodu do kasáren se verze obou vyprávějících liší. Zdeněk Pecháček tvrdí, že se spolu domluvili, na odcizení dvou samopalů a společném útěku. Samopal chtěli použít na střelbu do vzduchu při průjezdu hraničních závor. Chtěli tak přimět pohraničníky, aby se kryli a méně pálili po projíždějícím voze. Jan Libovič nakonec „vyměkl“ a nejen že se jen o pár hodin později vojenské kontrarozvědce přiznal, ale uvedl i, že Zdeněk Pecháček se chce pokusit prorazit na hraničním přechodu v Mikulově, kde to zná.
První a druhá nehoda
Zdeněk Pecháček má na své straně má jediné dvě výhody. Prvek překvapení a rychlost. O obě přichází na samém začátku své cesty. Takto popisuje začátek svého útěku.
Párkrát se stalo, když byla v Žamberku na hlavní silnici autonehoda, se používal k vytáhnutí vojenský jeřáb. Kolikrát velitel zavolal na bránu, aby pustili jeřáb k autonehodě. Říkal jsem si: Vezmu ten jeřáb, přijedu k bráně a zkusím to. Na bráně jsem hlásil, že byla na hlavní bouračka a že mě tam poslali. Strážný mi tvrdil, že mu nikdo nevolal, ať odstavím auto a vyřídím to telefonem. Zacouval jsem dozadu, jako že budu parkovat. Zařadil jsem a vyrazil jsem bránu. Byl jsem v Žamberku u polských hranic a jel jsem do Rakouska.
Okamžitě začal poplach, začátek to nebyl moc dobrý. Neujel jsem ani dva kilometry. V jedné žamberecké zatáčce ze skály vždycky tekla voda. Dostal jsem smyk a skončil jsem dole na poli. Světla zůstala rozsvícená a já seděl jsem pořezaný mezi pedály, krev ze mě kapala. Vidím nade mnou kasárna a říkám si: A teď co…
První nehoda uprchlíkovi paradoxně hodně pomohla. Pronásledovatelé si na cestě za uprchlíkem stop končících v poli vůbec nevšimli a pokračovali dál. Zdeněk Pecháček tak bere z havarované tatrovky univerzální „palovský“ klíč a jde na náměstí. Tam si „otevírá“ jeden ze zaparkovaných linkových autobusů kamenem do okna. Jeho druhý pokus končí po pouhých šesti kilometrech u obce Písečná. S odcizeným autobusem vjíždí do příkopu a nedokáže vyjet.
Třetí nehoda
Pokus o vyjednání traktoru v místním JZD končí neúspěchem a útěk do Rakouska pokračuje pěšky do další vesnice. Na návsi v Hnátnici stojí – odstavený autobus. Opět přichází na řadu osvědčený kámen a palovský klíč. Jede na Brno. Jenže ani tam nedojede.
Znovu jsem havaroval někde před Brnem. Nevím, jestli jsem usnul vynervovaný, z jakých důvodů, ale dostal jsem se z hlavní, vletěl jsem do pole, tam se to otočilo na bok. Když jsem se probral, tak jsem seděl ve střepech. Bylo vyražených hodně oken. Když jsem vylezl z autobusu jako z ponorky, tak na té hlavní zastavilo auto. Asi viděli, jak jedu polem. Ještě víc pořezaný a víc pomlácený jsem utekl. Běžel jsem směrem na Brno, aniž bych věděl, jak daleko to bylo. Nechtěl jsem být u místa havárie.
Po několika kilometrech běhu se Zdeněk Pecháček v potrhané uniformě vrací na hlavní silnici a stopuje. Zastavila mu dodávka a odváží ho do Brna.
Setkání s důstojníkem a se zelinářem
Zdeněk Pecháček bloumá po městě a řeší, co dál. V jedné z ulic se potkává s neznámým důstojníkem. Oficír začíná na uprchlíka hezky po vojensku řvát. Jestli se zeptá na doklady, je uprchlík prozrazen. Jenže důstojník dokumenty vidět nechce a spokojuje se s výtkou. Zdeněk Pecháček tak řeší, jak se dopravit dál.
Chodil jsem po malém náměstí, ale žádné velké vozy tam nebyly. Hledal jsem něco většího, co může přejet hranice. Jdu vedle zeleniny a tam je polský Žuk, malá dodávka, zadní dveře má otevřené, uvnitř jsou přepravky se zeleninou. V zapalování jsou klíče. Přijde chlap, vezme dvě přepravky a jde do obchodu. Tak jsem se otočil, šel jsem nazpátek a počítal jsem, jak dlouho mu to trvá, než se vrátí. Když odešel se třetí přepravkou, zavřel jsem zadní dveře, obešel jsem auto, skočil dovnitř, nastartoval a odjel. Ale myslím, že jsem odjel na dvojku nebo na trojku. Já nikdy polského Žuka neřídil, tak než jsem našel řazení, tak to cukalo. Jenže jsem nevěděl, jak se dostat pryč. Objel jsem náměstí, chlap vyšel z obchodu a ukazuje na mě.
Zdeněk Pecháček nakonec cestu z náměstí nachází a míří na Mikulov. U hraničního přechodu je po poledni a přemýšlí, jak se dostat dál. Nemá ale dost velké auto a cosi se mu nezdá. A nezdá se mu to správně. V Mikulově jsou připravení. Zábrany, takzvané ježky, kulomety. Nemá šanci.
Uprchlík otáčí dodávku na západ a tím své pronásledovatele dokonale mate. Na jihu Čech ho totiž nečekají. Cestou proklouzne očím policejních hlídek i dotěrným otázkám v obchodě, kde si kupuje jídlo. Navečer přijíždí k Českým Velenicím.
Druhý autojeřáb
U Chlumu u Třeboně je vlakové nádraží Majdalena. A u něj je zaparkovaný – autojeřáb. Tatra 111. Zdeněk Pecháček kolem něj nejprve jen projede. Chce obhlédnout situaci na hraničním přechodu. Jenže před hranicí je ještě hraniční pásmo, kam se bez propustky nesmí zajíždět a z místa, kde to ještě lze, není nic moc vidět. Vrací se proto k Majdaleně.
Zajel jsem do malého hájku a napsal jsem dopis rodičům. Dodnes nevím, co se s tím dopisem stalo. Napsal jsem, že to bylo moje rozhodnutí a ať se nezlobí. Dal jsem dopis za stínítko, zamknul jsem dveře, připravil jsem si všechny svoje věci, natáhl jsem se do auta a spal jsem, protože jsem byl úplně vyčerpaný. Probudil jsem se asi o půl jedné, bylo ticho, mlha. Nastartoval jsem Žuka, popojel jsem k nádraží a tam ho nechal. Všude bylo hrobové ticho. Otevřel jsem dveře autojeřábu. Strašně vrzaly. Chvíli jsem čekal, jestli někdo přijde, a rozhlédl se. Byly tam nějaké trubky a plechy. Otočil jsem klíčem. Párkrát se otočil startér, začoudilo se, chytlo to, dal jsem jedničku a byl jsem pryč. Ujel jsem pár set metrů a zastavil jsem. Všechno to železo, které tam bylo, jsem dal do kabiny jako krytí. Věděl jsem, že budou střílet.
Jel jsem k té hranici snad na trojku, tatrovka řvala úplně hrozně. Když jsem se přibližoval k první závoře, tak v dálce vidím jako kdyby tam někdo stál se zapalovačem. Jenom bliká. Už to začalo, ale já jsem neměl možnost dávat na ně bacha. Kulka stejně půjde kam bude chtít. Narazil jsem do první závory a ta vyletěla, rána jako z děla. Proletěl jsem i druhými závorami, tam jsem viděl někoho jak utíká doleva, abych ho nepřejel. V tu chvíli jsem vůbec neovládal auto. Pokud vím, tak pořád stříleli. No a byl konec. Motor přestal chodit, já vyletěl z kabiny aniž bych věděl, kde jsem.
Střelba na přechodu
Ve vyšetřovacím spise se ovšem dochoval i záznam z druhé strany dramatického průjezdu za hranice. Hlídku té noci měl vojín základní služby Ján Korduliak. Bylo pět minut před druhou hodinou ráno, vojín Korduliak právě dával znamení do budovy spolusloužícímu, aby ho vystřídal.
Zaslechl jsem od města zvuk hluk motoru nákladního auta, podle zvuku jsem hned poznal, že půjde o T-111. Domníval jsem se zpočátku, že se bude na pokraji města někde točit, neboť jsem si říkal, co by v noční době projížděl autojeřáb do Rakouska. Že jde o autojeřáb, to jsem poznal, když se objevil u posledního domu směrem OPK (oddělení pohraniční kontroly). O blízkosti tohoto vozidla jsem signalizačním zařízením upozornil dozorčího důstojníka OPK. Vozidlo jsem ze svého stanoviště stále sledoval, přičemž jsem zjistil, že nikde na okraji města nezastavilo, ale naopak pokračuje v jízdě směrem k OPK. Vozidlo jelo s normálně zapnutými světly.
Když bylo vozidlo asi tak 30 m před první závorou, přidal řidič plyn a dle mého odhadu rychlostí 50 kilometrů v hodině najel na závoru a tuto prorazil. Po proražení prvé závory mu zhasla světla – reflektory se mu rozbily – řidič s vozidlem pokračoval dále v jízdě. Když byl asi na poloviční cestě k druhé závoře a já jsem viděl, že hodlá prorazit druhou závoru, zahájil jsem palbu ze svého samopalu směrem na přední pneumatiku. Když jsem viděl, že jsem pneumatiku neprostřelil, přenesl jsem palbu na motor. Hned při první dávce jsem jasně věděl, že řidič vozidla se zcela schoval a nebylo ho v kabině ani vidět. Podle mého názoru již řidič nemohl déle vozidlo řídit a toto jelo setrvačností, prorazil další závoru a zastavilo se po předchozím sjetí do příkopu před budovou rakouské celnice. Já jsem dříve samopalu nemohl použít, neboť bych střílel směrem do města. Celkem jsem vypálil 16 ran. Pokud bych po něm střílel i v momentě, kdy přerazil druhou závoru, střílel bych již směrem na rakouské území, což je zakázáno. Proto jsem se bezmocně jen díval za autem. Jakmile vozidlo se zastavilo před uvedenou budovou, viděl jsem, jak z něho levými dveřmi vyskočil muž a směrem do Rakouska utíkal pryč.
Řetězec neuvěřitelných šťastných náhod dostal dostal své další články. Kdyby Zdeněk Pecháček přijel o malou chvilku později, strefil by se do střídání hlídky a namísto jednoho střílejícího by se ho pokusili zastavit dva. Posledním dílem neuvěřitelné souhry šťastných okolností bylo, že se mu takřka neřiditelné auto podařilo stočit do Rakouska. Hraniční přechod je v Českých Velenicích do zatáčky a Zdeněk Pecháček havaroval tak, že přední část vozu už byla v Rakousku, zatímco zadní zůstala v ČSSR.
Příběh Zdeňka Pecháčka by se mohl zfilmovat v rámci nějaké bondovky a vůbec by nevyčníval. Jeho plán byl jednoduchý, provedený až s určitou v dobrém slova smyslu drzostí.
Komunistický režim se ale nevzdal. Do Rakouska vyslal Zdeňkova otce, aby se uprchlíka pokusil přemluvit k návratu. Tato taktika v některých případech vycházela. V případě Zdeňka Pecháčka ovšem nevyšla. Odjel do Spojených států, kde si vybudoval existenci ve svobodném světě, založil rodinu a nic si nedělal z toho, že ho doma odsoudili ke třem letům nepodmíněně.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: ABS ČR
