Foto: Když klesla Vltava v Orlíku, vyplavila vzpomínky na mlýny, mosty a solnou stezku

Částečně vypuštěná orlická nádrž u přehrady. Foto: Jaroslav Mareš

Kvůli opravám na přehradě v posledních letech několikrát částečně vypustili orlickou přehradu. Dvacet kilometrů řeky se vrátilo do původního koryta.

Vzdutí Orlické přehrady běžně dosahuje až k patě přehrady Kořensko, tedy přes 60 kilometrů. Upuštění nádrže odhalilo některé pozůstatky na poslední třetině nádrže. Osada Podolsko je dnes především chatová oblast. Staré Podolsko zmizelo při napouštění přehrady. V Podolsku stával mlýn s jezem s propustí pro vory.

Zbytky obce a kamenný můstek v Podolsku

Vltavu v Podolsku kdysi překonávala stará silnice z Písku do Tábora. V roce 1553 se v těchto místech zmiňuje přívoz. V roce 1847 tu postavili řetězový most. V roce 1959, těsně před zaplavením místa vodou, byl prohlášen za technickou památku a rozebrán.

Základy jednoho z domů v bývalém Podolsku. Foto: Jaroslav Mareš

Starý most u Podolska přestal za 1. republiky stačit narůstající dopravě. Nový železobetonový most tu vyrostl mezi lety 1938 a 1943. Byl oceněný na několika mezinárodních architektonických soutěžích a přezdívalo se mu brána do nebe. Necelých 20 let tu stály oba mosty vedle sebe, nebo spíš nad sebou. Starý most čekal na své nové umístění 15 let. Ten nový byl před napuštěním přehrady ve spodní části vyztužen.

Bývalá silnice je tu jasně patrná, na některých místech lze stále spatřit asfalt. Pro návštěvníky je vizuálně nejatraktivnější kamenný můstek přes temešvárský potůček. Přestože téměř 60 let pod hladinou se na stavbě podepsalo a klenba se na dvou místech už propadla, stále je tu vidět kus poctivé cestářské práce.

Kamenný můstek na staré silnici z Písku do Tábora, dříve na levém břehu Vltavy. Foto: Jaroslav Mareš.

Rejsíkov povstal z vln

O kus dál se už Vltava zcela vrátila do svého koryta. Mezi obcemi Údraž a Doubravka stával Rejsíkovský mlýn. Jeho vodní kolo bylo na spodní vodu a později se z mlýna stala malá vodní elektrárna. Město Vodňany sem instalovalo dvě Francisovy turbíny. Na pravém břehu je dodnes dokonale zachované zpevnění břehu a potahová stezka pro tažení šífů proti proudu.

Čtěte dále:  Zarůstající zbytky: 370 let marných pokusů o stavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe

V 16. století rozhodl se české království stalo součástí habsburské říše a Habsburkové rozhodli o důležité hospodářské změně. Do té doby byla nejdůležitější hospodářskou cestou takzvaná zlatá stezka, vedoucí ve třech větvích do bavorského Pasova.

Do Čech se její pomocí vozila strategická surovina – bavorská sůl. Čerstvě korunovaný král Maxmilián rozhodl, že Čechy už nebudou vozit sůl z ciziny. Novým dodavatelem se stal rakouský Hallstatt. Roli zlaté stezky převzala Vltava.

Rejsíkovský jez. Foto: Jaroslav Mareš.

Vltava solnou stezkou

Šífař Adalbert řeku upravil, z koryta nechal odházet kameny, usměrnil proud doprostřed koryta. Zároveň nechal kolem řeky postavit koněspřežné stezky, po kterých se lodě tahaly proti proudu. Na Vltavu tak pronikly pramice, vycházející z halštatských pramic a Vltava tedy úplně převzala úlohu zlaté stezky a na dlouhou dobu se stala jedním z nejdůležitějších hospodářských tras v Čechách.

První loď s nákladem dorazila do Prahy 28.9.1550. Poslední šífy spluly svatojánské proudy a propluly dokončovanou štěchovickou přehradou v roce 1943.

Bývalá vpusť do elektrárny. Foto: Jaroslav Mareš

Nejzajímavější místo odkryté staré Vltavy je ještě o kus dál. Nový mlýn stál u obce Doubrava.

Vznikl na počátku 18. století. Původně tu stál jen malý jez s přívozem a mlýnem na mletí obilí a přívozem.

Elektrárna u Doubravy

Ve 20. letech  20. století koupili mlýn Schwarzenberkové a razantně ho přestavěli. Zvýšili jez na 3 metry a mlýn přestavěli na malou vodní elektrárnu. Elektrárna se tehdy stala jednou z největších malých elektráren a zásobovala elektřinou protivínský pivovar.

Voraři a šífaři tehdy nemohli zůstat opomenuti, a tak na levém břehu vyrostla víc než 60 metrů dlouhá propust.Ještě ji než pohltila voda přehrady, stala se oblíbenou vodáckou atrakcí.

Vorová propusť u elektrárny. Foto: Jaroslav Mareš

Při napouštění přehrady vzala za své budova elektrárny až do úrovně podlahy. Samotný jez ale díky vzdutí hladiny nevadil, a tak se zbourat nemusel.

Čtěte dále:  Nejhorší výbuch v našich dějinách a nová fakta - o katastrofě se vědělo dopředu

Když je přehrada napuštěná, po jezu není ani památky a z ze zbytků staveb je tady jen ostrůvek.

Samotná orlická přehrada se začala budovat v roce 1954, stavba přehrady trvala až do roku 1961. Přehrada je dlouhá 68 kilometrů, a celkový objem nádrže je 716,5 miliónu metrů krychlových.

Hráz Orlíku je 81,5 metrů vysoká, šířka pak činí 450 metrů.

Autor: Jaroslav Mareš

 

 


Comments are closed.