O tunguzské záhadě u nás slyšel úplně každý. Před 400 lety se ale nad Vysočinou odehrála ještě daleko podivnější událost.
V Národním muzeu uchovávají titulní stranu tisku „Calendarium perpetuum oeconomicum,“ vydaného v roce 1619 u Adama Graudence v Litomyšli. „Stálý hospodářský kalendář“ byl v té době něco jako předchůdce denního tisku. Na jeho stránkách se nachází podrobné hlášení o podivné události nad Vysočinou.
Novina pravdivá o velikém a hrozném zázraku, kterýž se stal v dědině Wodranci nedaleko Nového Města, na gruntech urozeného pána, pana Wilíma Dubského z Třebomyslic, na Novém Městě, Dačicích a Řeckovicích, léta 1619. V auterý před Svatým Vítem, to jest 11. dne června. Kterýžto zázrak že se vskutku pravdivě stal s bedlivostí vyhledáno a vyptáváno jest. Od slovutného muže pana Šebestiána Antonína Želechovského z Želechova, auředníka téhož panství a měštína Nového Města a slovo od slova vspis uvedený a k vytisknutí daný.
Léta tohoto 1619, v auterý před svatým Vítem ve vsi Wodranci, nedaleko Nového Města, v markrabství moravském, okolo nešporní hodiny, spatřín jest veliký a hrozný div na obloze nebeské, od mnohých lidí, tu blízských i vzdálených, a to takový: Předně, ukázalo se neveliké mračno jako stůl a nebo mlejnské kolo, a v tom od některých ostřejšího zraku vidino divné přemýtání, a jako vespolek se potýkání. Jiným zdálo se viděti nejprve jako ňáká vrata, a v nich veliký erb, s literami psanými, kdoby uměl čísti, a to spatřil, byl by mohl přečísti, to zmizelo, a zase se zdálo krvavé kolo, a z toho kola vyšili tři krvaví kříži, sebou se jakoby šermoval potýkali, až zmizeli, Jiní pak kteří na horách byli na ten obláček patřili, viděli odtud dejm vycházeti, a jako střílení vojska velikého proti vojsku jinému, jiní slyšeli také jako lermo bubnování. Lid na polích zůstávající děsil se, až k zemi přepadal: někteří i k vojnám se měli, bojíce se aby jich tu ruka rozhněvaného Pána Boha nepostihla.
Dobytek na polích a horách se pasoucí od toho bouchání se lekal, jakoby se poklesoval, ač nerozumný. Avšak o takových hrozných skutcích Božích citedlnost mající a hněv Stvořitele svého poznávající, vzhůru k nebi hlavy zdvíhaje hleděl: Tím způsobem i koni, kde na polích orali anebo na nich jeli, s uleknutím jako by klesali k zemi připadali: nebo takový hrozný jekot a hluk se stal, jakoby z největšího děla třikráte udeřeno bylo, odkudž tři kusy kovu nějakého, převelice divného (an se ještě rozuměti nemůže, jaký jest) vyletělo: Ten takový kov, když od střely všemohoucího Boha vypuštěn byl, s velikým dolů hlučením letěl jsouce rozpálený jako ňáká ohnivá pochodně: A zvuk vydával jako bývá, když se přestane velkými zvony zvoniti, tak že lidé na polích při pracech zůstávajíce tak ten zvuk a jekot slyšeli, jako by se dál kolem jejich uší. Potom takový kov ve tři místa padl, jeden v řečené vsi Wodranci a druhý za touž vsí za Humny, kteréžto kovy letící když spatřili, pastevci Pavla Voráka a pastevec druhý Václava Pekárka a znamenavše místo, kde padli, konšelům a sousedům oznámili, kteříž nemeškali v těch místech hledati a to s velikou prací, neboť k těm kusům přístupu nebylo, že země od téhož kovu znamenitě rozpálena byla, tak že se od toho někteří na ruce popálili, až po tom jeden kus sochorem vyvážiti musili, nebo v zemi na pět čtvrtí lokte dlouhého kovářského zhloubí byl (pozn.: cca 1 m).
Druhého kusu též dostali, kterýž tak hluboko nebyl a váží dvě libry a čtvrt, však jednostejný materie. Třetí kus ještě se najíti nemůže, kterýž v tom hřmotu do lesa upadl. Kteřížto kusové za Jeho milosti Panem Vilémem Dubským na Novém Městě zůstávají a mnozí s velikým podivením přicházejíce na ně patří. Více na gruntech téhož Pana Viléma Dubského, při městysi Jimramově, prach ručniční u některých dědin aneb vesnic s nebe pršel, kterýž mnozí páni stavu panského i rytířského i obecný lid ten prach jsou prubovali. Odkudž, zakončuje zápisce, můžeme souditi, jak hrozné střely užívati ráčí Pán Bůh a má i chová je jak proti pohanům, tak i neupřímným i nevěrným křesťanům.“
Co spatřili naši předci?
Nejprve tedy oblak, později cosi kulatého, co připomínalo mlýnské kolo a bylo na tom cosi, co vypadalo jako litery. Potom onen objekt patrně explodoval a tři objekty, vypadající jako kříže, nějakým způsobem manévrovaly po obloze až zmizely.
Až na několik detailů to vypadá jako dokonalý dobový popis explodujícího meteoritu. Kosmické těleso vstoupí do atmosféry, prudce se zahřeje, začne svítit, exploduje a vytvoří oblak. Jeho největší části pokračují v letu, postupně se zchladí, přestanou zářit a dopadnou na zem. Dva jsou nalezeny, třetí, podle všeho největší, nikoliv.
Událost provází hned několik podezřelých okolností. První jsou ony podivné litery. Nikdo na poli tehdy neuměl číst, a tak nepodal svědectví, co za litery to bylo. Druhou podezřelou okolností je jakési podivné potýkání. Autor záznamu podle všeho chtěl vyjádřit, že objekty na obloze podle svědků manévrovaly. Třetí zvláštní okolností je prach, který se snesl na Jimramov. Jimramov leží na severovýchod od Odrance a i tamější kronika zachytila podivnou událost.
„Léta páně 1619 ve 20 hodin na celý orloj (4 hod. odpoledne) z dopuštění božího veliké bylo jest ječení a chrochání až i z toho potomě nějaký prach co by ručniční byl, což jest se i od jiskry chytil a to na roli při městýs Jimramově a na místech mnohých pršel. V tuž hodinu na Wodranci z toho chrochání spadly jsou tři kusy nějaký, což by vocele nebo zvonoviny byly, kteréžto když jsou ze země vykopali, mnozí jsme spatřovali a v rukou měli, jakž jeden byl 15 funtů, druhý 3 funty (pozn.: l funt = cca 0,5 kg), třetího dostati nemohli, nebo do země hlyboko jest se vrazil, a mnohý to viděli, když letěly, co ohně se svítíce, kdež i země, do níž vpadly, jest horká byla. Pán Bůh ráčiž s námi býti, tu památku v mysli míti, zeť jest Bůh ne nadarmo toho neukázal nám tak mnoho, ale tím nás nabízeje, ku pokání přivozuje, abychom hříchu přestali, svaté pokání činili, o dejž je nám zde činiti a potom v slávu přijíti do království nebeského, tam tebe ctíti samého -Amen.“
Některé indicie ukazují na klasický meteorit. Spad meteoritického prachu, svištivý zvuk… Ale je tu jeden veliký problém, a sice hořlavost prachu. Cokoliv hořlavého, tím spíše prach, by při průletu atmosférou muselo shořet… na prach! A dál by to rozhodně nehořelo. Určitě tedy bylo to něco hořlavé čímsi chráněno. Buď to mohl být „dutý meteorit,“ který se rozpadl až v nižší rychlosti, anebo… Anebo mají pravdu ufologové a na naše předky se sesypaly zbytky tuhého paliva z motorů kosmické lodě 🙂
Pojďme se ještě podívat po osudu oněch tří „ohnivých křížů,“ které „vocele nebo zvonoviny byly.“ Nejlehčí kus o váze 1,3 kg spadl ve směru od Jimramova v poli za humny a byl vykopán vesničany. Druhý spadl přímo na náves, k rybníku. Vážil 8,4 kg a byl prý až v metrové hloubce. Třetí, největší kus, nebyl nikdy nalezen. Podle dobových záznamů spadl do výběžku lesa za Odrancem.
Veškeré pochybnosti by teď mohla odstranit důkladná analýza nalezených kusů meteoritu. Neodstraní. Ony totiž zmizely a to podle všeho dokonce za aktivního přispění vědců. Osud nalezených kusů zná žďárský historik Stanislav Mikule.
Osud těchto kusů byl celkem zajímavý. Byly předány vrchnosti na novoměstský zámek. Jeden z těch kusů se pak měl nacházet v soukromém vlastnictví místního učitele a druhý, tam je trochu záhada, jestli zmizel někde na zámku. Jsou zprávy, že se dostal až do Vídně, kam snad měl být i darován a tam se mohl dostat do sbírek tamního muzea.
O fondy vídeňského muzea pečoval jeden celkem významný vědec, který se jmenoval Ignác Born. O fondy staral klasickým muzejním způsobem. Pokud měl nálezy, které třeba neměly přesně určené místo sběru, datum sběru a tak dále, tak pro ty podmínky vědeckého bádání byly neužitečné, k ničemu. Takové předměty byly vyřazeny ze sbírky. To je jeden aspekt. Druhý aspekt jeho činnosti spočívá v tom, že on pracoval v období osvícenství. Tehdy brojili vědci proti různým pověrám. No a bohužel pro tehdejší vědce bylo pověrou, že by kámen, těžký kámen mohl létat povětřím a padat z nebe shůry na zem. Čili stávalo se, že meteority byly vyřazovány ze sbírek jako ukázky lidových pověr. Někteří sběratelé dokonce když je našli nebo je měli ve sbírce, tak je schovávali nebo dávali pryč, aby se nezesměšnili před kolegy.
Jsou tu dva kusy meteoritu, které nejsou. Jeden kus, který měl být uložen u toho učitele, ten se později pokoušela nalézt badatelka z Národního muzea, tuším dokonce s expedicí a procházela dokonce i zříceninu jakéhosi domu. Nenalezli vůbec nic. Ale pozor: Největší část toho meteoritu, pořád ještě někde u Odrance je, nebyl nikdy vyzvednout nebo aspoň nepublikován. Neví se o tom, čili je ještě šance ho třeba najít.
Onou badatelkou z Národního muzea byla Marcela Bukovanská. Výzkum prováděla na konci 60. let minulého století. Jedním z prohledávaných míst byla i bývalá škola v osadě Telecí, kde kdysi bydlel nadučitel Koblížek.
Prostřednictvím současných pracovníků Národního muzea se mi podařilo Marcelu Bukovanskou najít a na výsledky tehdejšího výzkumu se zeptat.
Zorganizovala jsem geofyziky a vydali jsme se na několikadenní výpravu do okolí Jimramova. Procházeli jsme okolí a hledali onen zmiňovaný prach, kde by mohlo být uchované meteoritické železo.
Při hledání jsme používali rýžovací soupravu a na mnoha místech kolem Jimramova jsme odebrali vzorky. Zkoušeli jsme, zda najdeme zbytky meteorického železa. Ovšem narazili jsme na to, že v okolí Jimramova byly staré železné hutě a našli jsme jen mnoho strusek. Železo jsme tak nacházeli neustále, ale žádné železo s příměsí niklu. Všechny dosud známé železné meteority nikl obsahují, a to nejméně čtyři procenta.
Našla jsem záznam, že menší meteorit byl uloženy u řídícího ve škole. Byla jsem tedy ve škole. Stará dřevěná škola v obci Telecí se nedochovala, zjišťovali jsme, zda by to nemohlo být třeba v základech, ovšem nic jsme nenašli.
Větší kus byl skutečně u Viléma Dubského v Novém Městě a já jsem se domnívala, že byl předán do muzea ve Vídni. Byla to nejpravděpodobnější možnost. Pátrala jsem ve Vídni a nic jsem nevypátrala. Správu starých muzejních sbírek totiž dostal později na starosti Čech Ignác Born a ten nevěřil na pády meteoritů. Celou vídeňskou meteorickou sbírku rozmetal. O jejím dalším osudu nic nevíme.
Kam zmizel největší kus?
Kam se poděl poslední, podle pozorovatelů největší kus? Zapadl prý do lesa západně od Odrance. Jenže problém pozorovatelů takovýchto jevů je v tom, že zatímco dokážou přesně určit směr, bez znalosti velikosti objektu nelze odhadnout vzdálenost dopadu.
Když uvážíme, že objekt vstupoval do atmosféry pod určitým úhlem, a svědčí o tom spad prachu nad Jimramovem a dopad lehčích kusů nad Odrancem, není těžké určit směr pádu. Objekt přiléhal přibližně od východu, nad Jimramovem explodoval a na jeho okolí se snesl prach. Dva menší kusy dopadly na zem o sedm kilometrů dál v Odranci.
Největší kus měl i největší kinetickou energii a dopadl o něco dál. Pokud prodloužíme pomyslnou přímku z Jimramova přes Odranec o 14 kilometrů dál, dostaneme se na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou. Přesně sto let od podivného úkazu začal na opuštěném kopci stavět Jan Blažej Santini Aichel jedno z nejpozoruhodnějších děl křesťanské mystiky – kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Přestože Jan Nepomucký v té době ještě svatý nebyl.
Autor: Jaroslav Mareš
