„3. května, Bystřice – Odjezd z Mnichova, 1. května ve 20:35…“ První slova slavného Stokerova románu Dracula. Když se řekne upír, každému se vybaví Transylvánie, nedobytná pevnost na vysoké skále a odporný hrabě, šplhající dolů jako ještěrka, aby terorizoval živé.
Skutečné centrum epidemie strachu z upírů, proti které musela zasáhnout samotná císařovna, bylo daleko blíž. Ve skutečnosti nebyl Dracula transylvánský hrabě, ale valašský kníže. Jeho pevnost nebyl hrad Bran, ale pevnost Poenari. Městečko Bistrita s Borgoským průsmykem, kde měla Drakulova pevnost stát, je od Branu i od Poenari víc než 200 kilometrů daleko.
Objevení upíři v Krumlově
V Českém Krumlově na přelomu tisíciletí objevili neobvyklé pohřebiště, v něm tři kostry, pohřbené severojižním směrem a zasypané kameny. U jedné byla oddělena lebka a umístěna mezi kolena a navíc u ní chybějí tři krční obratle, pravděpodobně následek rituální popravy. Na mrtvých byl proveden protivampýrský zásah.
Právě tento nález nasměroval badatele na stopu příběhu děsivé kapitoly našich dějin. Kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenberku se za svého života věnovala magii a léčitelství, pila vlčí mléko, zemřela na záhadnou nemoc, která přesně odpovídala projevům tehdy velmi obávané takzvané upíří nákazy. Po smrti ve Vídni byla na jejím těle provedena podivná pitva, která měla zastřít protivampýrský zásah, a tělo kněžny mělo být, v rozporu se zvykem pohřbít příslušníky tohoto šlechtického rodu v rodinné hrobce ve Vídni, narychlo převezeno zpět do Českého Krumlova a pohřbeno tam.
V 18. století se české království skutečně stalo centrem epidemie hrůzy z nemrtvých, která se musela řešit až na úrovni císařské kanceláře. Spojitost románového Draculy s Eleonorou je silnější, než by se mohlo zdát. Lidé tehdy věřili, že upírství je nakažlivá nemoc, způsobená nemrtvým, který vstal z hrobu a nakazil živé. Ti začnou chřadnout, hubnout, projeví se u nich chudokrevnost, jsou dezorientovaní a umírají. Respektive stanou se rovněž nemrtvými a budou dál šířit zkázu.
Upír se poznal už v hrobě
Nemrtvý se prý pozná podle toho, že z hrobu se nejprve začne ozývat mlaskání, upír začne žvýkat nejprve svůj oděv, následně zaútočí na mrtvé, pohřbené v okolí a potom začne rozsívat zkázu mezi živými. Vystrašení lidé vykopávají podezřelé hroby a těla, která nepodléhají rozkladu, jsou pro ně důkazem upírství. Tato bezbožná těla proto vytahují z hrobů a spalují na hranicích. Protože ale vrchnost nemá pro podobné činy pochopení, začínají se těla domnělých upírů likvidovat usekáváním hlav a probíjením srdce dubovým kůlem což nebudí tolik pozornosti.
Eleonora ze Schwarzenberku pochází z českého rodu Lobkowiczů. Narodila se v roce 1682 a vdala se v roce 1701 za Adama Františka ze Schwarzenberka. Eleonora, jedna z dvorních dam císařského dvora, má problémy dát svému muži mužského potomka. Po devíti letech manželství dochází k rozluce manželů, údajně kvůli Eleonořině nevěře. Vztahy mezi manželi se ale postupně zlepšují a v roce 1722 se narodí vytoužený syn Josef Adam. Připomeňme, že kněžně Eleonoře je tehdy už 40 let, což je v té době pro mateřství velmi neobvyklé. O deset let později Eleonoru postihne další tragedie. Krátkozraký císař Karel VI. na lovu v Brandýse nad Labem svého štolbu Adama Františka ze Schwarzenbergu zastřelí v domnění, že jde o jelena. Císařská kancelář potom stanoví vdově velkorysý důchod.
Podivná nemoc a ještě podivnější pitva
Po smrti svého manžela se stává ojedinělým zjevem: Znovu se neprovdá a spravuje rozsáhlé panství sama. Mužskou roli zastává takřka dokonale. Dokonce si libuje v lovu a kouří. V posledních letech svého života trpí podivnou nemocí. Chřadne, hubne, trpí chudokrevností. Objednává si ve své době nejmodernější léky. V archivech v Českém Krumlově se dodnes dochovaly účty za její léčbu. Jsou velmi dlouhé. Eleonora přesto chřadne dál. Její zdravotní stav se začíná zhoršovat v létě 1740. Těsně před svou smrtí odcestuje do Vídně. Tam zemře 5. května 1741 nad ránem. Ještě téhož dopoledne je provedena pitva za účasti největších kapacit té doby. Pitva se tehdy u šlechticů běžně nedělá. Když už se dělá, je jejím výsledkem závěr o příčině smrti. Eleonořin pitevní protokol závěr o příčině smrti nemá.
Podle profesora Köppla z vídeňské univerzity měla pitva zakrýt protivampýrský zásah, protože při ní došlo mimo jiné k oddělení srdce a dost možná i k dalším zásahům. Obyvatelé Českého Krumlova museli být tehdy z příběhu své vládkyně upřímně zděšeni už za jejího života. To, co dnes můžeme uzavřít jako rakovinu, odpovídalo tehdy obávané upírské nákaze. Co to ale muselo být za upíra, který si troufnul i na vysokou šlechtičnu, zatímco dosud byli z upírství podezřelí jen ti nejchudší? Mohl být oním podezřelým jeden z českokrumlovských sebevrahů, pohřbený na tehdejším předměstí? Jaké muselo být zděšení poddaných, když se jim jejich upírská vládkyně okamžitě po smrti vrátila?
Eleonora jako upíří kněžna měla být zapomenuta a nebýt objevu pohřebiště s protivampýrskými zásahy, tak vlastně zapomenuta byla. Připusťme, že strach z upírů u nás opravdu řádil. Na začátku jeho konce stojí osobní lékař Marie Terezie Gerhard van Swieten. Ten je panovnicí vyslán do Čech zjistit, co stojí za upírským zděšením poddaných. Poté, co se u podaří odhalit všechny praktiky a všechny nejasnosti vědecky vysvětlit, vydává Marie Terezie v roce 1755 zákaz všech protivampýrských zásahů. Vlna strachu začíná pozvolna opadávat.
Zapomenutá kapitola Stokerova Drakuly
Ale byla inspirací pro Stokerova Draculu právě Eleonora? Stopa je ukryta přímo v románu Dracula. Nepoužitá kapitola z románu vyšla jako povídka pod názvem Drakulův host. Odehrává se v Mnichově 30. dubna, na počátku Valburžiny noci. Hlavní hrdina se vydává kočárem do jakési opuštěné vesnice, jeho vozka se zdráhá ho tam odvézt, hned jak může, odjíždí a zanechává hlavního hrdinu samotného.
Rozpoutá se prudká bouře, hlavní hrdina hledá úkryt a přichází ke hřbitovu. Na největší hrobce je nápis „Hraběnka Dulingerová z Hradce Štýrského, nalezena mrtvá 1801“. Nad hrobkou je ještě rusky vyrytý nápis „Mrtví jsou hbití páni“. Hlavní hrdina se chce ukrýt v hrobce a přistoupí k ní, když: „Široce rozvětvený blesk ozářil široširou oblohu. V té záři jsem spatřil v temnotě hrobky krásnou ženu s plnými tvářemi a rudými rty, zdánlivě spící na katafalku.“
Hlavní hrdina omdlí a když se probere, leží na jeho hrudi vlk a zahřívá jeho krev pro upíra – hraběnku na katafalku. Vysvobození přichází ve chvíli, kdy hlavního hrdinu objeví oddíl vojáků s pochodněmi. Když se hlavní hrdina ptá, kdo poslal vojáky k záchraně, ukáže se, že majitel hotelu dostal telegram od hraběte Draculy, aby hleděl jeho pohodlí a nelitoval jakékoliv námahy k zajištění jeho bezpečí.
Do Čech ukázal už Bürger
Další stopou je hned dvojí použití verše z Bürgerovy balady Lenore, obdoby naší Svatební košile. Bram Stoker Bürgerovu Lenore znal. Verš „mrtví cestují rychle“ dokonce použil hned dvakrát, v románu i v nepoužité kapitole. Kdo z mrtvých cestoval rychle? Poddaní? Ti necestovali ani za života. Páni? Těm dlouho chystali honosný pohřeb. Rychle cestovala pouze Eleonora, z Vídně do Krumlova.
Mimochodem, Lenore je jen jiná forma jména Eleonore. V překladech do dalších jazyků se také ztratila jedna podstatná informace z originálu. Když snoubenec láká svou milou, řekne jí: „Weit ritt ich her von Böhmen.“ V překladu: „Přijíždím z Čech.“
Historie se díky Stokerovu románu začala v souvislosti s upíry začala dívat do Transylvánie, a to k neradosti mnohých obyvatel Rumunska, pro které je skutečný Vlad Tepes národním hrdinou. Těžko si v Českém Krumlově představit ještě hustější davy turistů než dnes. Faktem ale zůstává, že pro člověka 18. století byl „Upírov“ u nás.
Autor: Jaroslav Mareš
