Speciálně k mezinárodnímu dni UFO zapomenutý a přesto velmi zajímavý případ pozorování podivných jevů u nás. Uprostřed České Sibiře, v Miličíně, pozorovali na počátku 90. let podivné světelné koule a snad až třímetrové postavy.
Jak jsme s Vladimírem Šiškou z Projektu Záře pátrali po svědcích podivných událostí z počátku 90. let na české Sibiři. Na počátku našeho pátrání je e-mailová zpráva svědka, který ozval Projektu Záře téměř dvacet let po událostech.
svědectví pamětníka:
V uvedeném období jsem bydlel u přítelkyně v obci Řepeč a dojížděl jsem vlakem do Tábora, kde jsem pracoval jako důstojník u armády. 13-14 letá holka mi vyprávěla, že v létě 1991, když se vracela s kamarádkami v noci z diskotéky, ze směru Červený Újezd, měly nad hlavami za jasné noci tmavý objekt, který je sledoval, měly strach a utíkaly po silnici směr Ješetice. Trvalo to několik desítek minut. Velikost byla několikrát větší než měsíc a měly pocit, že je přímo nad nimi.
Přítelkyně, co pracovala v kravíně Řepeč, přišla a povídala, že některé ženské nepřijely, že viděly velké bílé postavy u zastávky autobusu. Postavy prováděly nějakou činnost. Některé (ženské, pozn. aut.) se lekly a vrátily se domů. Bylo to ráno, byl sníh a mlha. Termín leden-únor 1992.
Když jsem se vracel z práce, vystoupil jsem z vlaku na zastávce Ješetice. Ještě nebyla tma, bylo to před vánoci 1991 a bylo poměrně teplo. Směrem na Votice jsem viděl podlouhlý objekt s okny, který visel nad horizontem. Velikost jsem odhadl cca 1/2 měsíce a vzdálenost 2-3 km. Byla velmi dobrá viditelnost a pozoroval jsem ho cca 10-15 minut než jsem došel do obce Řepeč. Potom jsem si uvědomil, že jsem ten objekt pozoroval i minulý den, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Objekt mi připomínal vagon.
Nad nádražím Ješetice byla za války umístěná tanková jednotka. Nádraží využívali na nakládku a vykládku. Velitelství měli 100-200 m vpravo od nádraží směrem na Miličín. Za války se tam děly různé divné věci – světla, zvuky a místní tam nesměli.
Dvě svědectví jsou z druhé ruky a třetí je poměrně nekonkrétní. Ukázalo nám ale v pátrání směr. Hledání v archivech nás dovedlo k výpovědi jedné ze dvou žen, které byly u vůbec prvního pozorování podivného jevu. Je o to cennější, že bylo učiněno nedlouho po události samotné a svědkyně měla ještě čerstvou paměť. Dvojice dívek z Prahy šla v červenci 1991 na procházku se psem. O svém zážitku vyprávěla na začátku roku 1993 v televizi v rozhovoru s Eduardem Hrubešem.
Vyprávění „Pražandy“:
Bylo to v létě v 91 roce v Miličíně na Táborsku. Já jsem tam byla se svojí dcerou a přijela za mnou ještě má sestřenice se svojí kamarádkou. Chodily jsme každý večer, když už všechny děti spaly, se psem ven a zašly jsme vždycky za vesnici. Toho osudného večera jsme také šly, sešly jsme na takovou silnici, kde nebylo žádné osvětlení, z každé strany bylo jenom pole. Sedly jsme si na pole a za chvilku to pole osvítilo „něco“. Tak jsme tedy pátraly, co to je a bylo tam… zpoza toho pole šla nahoru taková obrovská červená, rudě červená koule, která ze sebe vypouštěla nějakou energii, jelikož se vlnila.“
Bylo to skutečně veliké a bylo to hlavně něco atypického, že to snad i možná opticky klamalo. Napadlo mě, že vychází Měsíc. Ale pak jsem si okamžitě uvědomila, že je už pozdě na to, aby vycházel Měsíc a hlavně v Miličíně je vždycky Měsíc úplně z druhé strany. Pomalu to vylézalo nahoru, bylo to strašně rudé a zářivé a my na to úplně zkoprnělé koukaly. Když to bylo celé venku, tak se to k nám přibližovalo a jakoby se to kymácelo, jako hodiny. Když už to mělo namířeno pořád k nám, tak jsme se rozhodly, že bude bezpečnější se vrátit domů.
Šly jsme takovým rychlejším krokem, neustále jsme se obracely a ono to šlo neustále za námi. Když jsme třeba sešly víc napravo, tak to šlo za námi – víc nalevo – šlo to za námi. Tak jsme trošku potom i zpanikařily, byl to takový zvláštní strach z neznáma. Nevěděly jsme, co od toho čekat a bylo to něco úplně jiného, něco, co člověk běžně nevidí.
Takže jsme trošku zpanikařily a vběhly jsme do té vesnice. Tam stál takový hlouček lidí a tak jsme jim úplně zmateně říkaly, že jsme viděly něco, co nás honí. Mezitím to zbělalo, takže už to nebylo úplně rudé, ale bylo to potom čistě bílé. Dívali se na nás trošku jak na blázny, pak konstatovali, že jsme opilé, ať je neotravujeme.
Tak jsme řekly: „Výborně, tak my víme svoje, nebudeme to tedy nikomu prezentovat.“ A najednou jedna paní říká: „Ksakru, hele ono skutečně, tohle přeci není Měsíc, tohle je něco jiného!“ Tak se tím začali také zaobírat. Ono to ve finále bylo úplně bílé s černými fleky do takového rádoby obličeje, tvaru obličeje. Potom se tam začali scházet lidé a různě to zkoumali. Ono se to potom zastavilo nad jedním barákem a šlo to… vždycky to chvilku stálo nad jednou střechou a šlo to zase nad další střechu.
Ještě jsem zapomněla říct, že když jsme utíkaly k vesnici, tak moje sestřenice se zničehonic obrátila směrem k tomu, koukala na to a stála. My jsme jí volali, ať jde za námi, a ona neodpovídala, stála a stála a koukala na to. Pak se oklepala a běžela za námi a říkala: „Já jsem vás slyšela, já jsem chtěla, ale to nešlo. Já jsem se nemohla hnout z místa.“
Potom tedy šla. A když se na to tam ty lidi dívali, tak jednomu chlapci se tam stalo vlastně to samé. Z ničeho nic, nic nám neřekl a šel směrem k tomu a připadal mi tak… jako zhypnotizován. Šel neustále k tomu. Všichni jsme ho volali a on nereagoval. Zmizel ve tmě, ve stínu těch domů. Za chvilku se objevil a byl tím jakoby nabitý a říkal také, že nemohl, že nás slyšel, ale nemohl. Potom to po něm prý střílelo nějaké slabé paprsky, jeden ho prý strefil, že má strach, že je něčím zasažený. Tak jsme ho uklidnili, že určitě zasažený není, že už by tady nebyl.
A potom to žádnou dohru ani nemělo, jenom to tedy stálo, dívalo se to a pořád to viditelně pouštělo takové jako slabounké paprsky energie. Lidé se potom rozešli, šly jsme spát, nic se nedělo. Druhý den, když jsme si povídaly s lidmi, tak tam nějaká paní říkala, že v půl jedenácté v noci jí najednou něco nepřiměřeně osvětlilo dvůr, takže vyšla ven, měla strach, že jí tam zajel někdo s nákladním vozem. Nikdo tam nebyl, žádný náklaďák nikde nebyl a jenom zjistila, že skutečně nepřiměřeně svítí Měsíc. Další paní tam povídala, že její muž otevřel okno a měli to přímo před oknem, zářivou kouli. Že tedy zavřel zděšeně okno, ulekl se a utekl. Já skutečně viděla zrod strašně zářivé, ohnivě zářivé koule plné energie, hrozně veliké.
Takže světelný objekt měl tedy schopnost na čas paralyzovat své pozorovatele. Co to mohlo a nemohlo být? Pokud si odmyslíme hypnózu a tvar obličeje uvnitř toho světla, tak by to mohl být vrtulník se silným reflektorem, mířícím k zemi. Důležité je, že podle tohoto vyprávění onu věc pozorovalo víc lidí. Optický klam anebo Měsíc to nebyl. Světelná koule se objevila na severovýchod od pozorovatelek a na severovýchodě Měsíc nevychází. Navíc byl v polovině července 1991 v novu. Lom či odraz světla v atmosféře, či silný reflektor můžeme také vyloučit. Máme totiž stručnou výpověď svědka, který záhadný jev pozoroval z vlaku, jedoucího několik kilometrů daleko.
Svědectví cestujícího z vlaku:
Při jízdě vlakem směrem z Votic do Střezimíře (blíže k Miličínu) se za překážkou objevil objekt ve tvaru obrovské koule, který byl ve velkém poměru oproti terénu, zářil žlutě, byl nehybný a během krátké chvilky zmizel pozorovatelkám opět za překážkou.
Jedna vlaštovka jaro nedělá. Co kdyby šlo o hromadnou halucinaci či přelud. Jenže existuje svědectví, podle kterého se podivné věci v Miličíně a jeho okolí děly dál.
Dopis chalupářky pro Projekt Záře z 8.2.1993:
Mám chatu v Miličíně a byla jsem svědkem zvláštní události, která mi utkvěla v paměti. Nevím přesné datum, ale bylo to v pátek po 22. hodině, v prvé polovině července 1991. Byla tmavá noc, chodívám spát až po půlnoci, čtu nebo luštím křížovku. Náhle mě upoutala velká záře, která zaplavila celý prostor před chatou. Zdroj vzniku záře nemohu určit, vycházela od severní strany směrem k jihu. Podle mého odhadu, kam jsem z okna dohlédla, délka záře mohla být 120 – 130 m a šířka před chatou 12 až 15 m. Světlo bylo tak intenzívní, že jsem na zahrádce viděla jednotlivé sazenice jahod a u růží květy s listy. Byl to fantastický pohled až na to, že jsem měla stísněný pocit, jako z něčeho nepřirozeného. U plotu máme kůlnu na dříví a v té záři byla střecha stříbřitě lesklá. Tato záře svítila snad 1/2 hod, snad déle, už si čas nepamatuji.
Další událost jsem zažila mezi 10. až 15.12.1991. Jela jsem do chaty pro jablka. Ten den tam bylo asi 30 cm sněhu, k chatám přede mnou nikdo nešel, první stopy jsem prošlapávala já. U chaty před verandou jsem našla šest stop, opět záhadných, neboť byly jen v jednom místě a nikam nevedly, ani v okolí se nevyskytly. Velikost stopy mě překvapila, neboť se nepodobala žádné zvířecí ani lidské. Velikost asi 21 cm na 12 cm (z toho asi 7 cm délky prsty nebo drápy? v počtu 4).
Na základě dlouhodobě zaznamenávaného počasí u mého souseda (v Praze) jsem si ověřila dodatečně, že v uvedené době skutečně sněžilo, což potvrzuje, že stopy byly na čerstvě napadeném sněhu.
Vladimír Šiška z Projektu Záře mě mezitím upozorňuje ještě na jedno svědectví, které se mu podařilo vyštrachat ve své databázi nevysvětlených případů. Je to dopis, který přišel do Záře v březnu roku 1992.
Dopis z Kladna:
Ač nejsem očitý svědek, píši Vám, protože doufám, že budete vědět o někom, kdo by mohl a chtěl nějak prozkoumat události, které se odehrály začátkem července 1991 v Mezně a Miličíně okr. Benešov. Máme poblíž chalupu.
Stalo se, že skupina žen, pracující na poli u Mezna, viděla přistát velkou kouli. Tvrdí, že uvnitř viděly velkou, asi třímetrovou postavu a jakési zvíře, říkali tomu pes.
Dále asi v půl třetí ráno, přiběhla do kravína v Mezně vyděšená krmička, že právě potkala třímetrového chlapa se psem. Zaměstnanci se jí údajně vysmáli – co ty ženský blázní, že pořád vidí samé třímetrové chlapy.
Mezenský starosta, pan M. se (snad další den) vracel na motorce s manželkou ze sousední vsi a uviděli velikou kouli žlutozelené barvy. Pan M. chtěl zastavit, ale paní se strašně bála. Křičela: ‚Jeď, jeď, ono se to na nás dívá!‘, a tak dojeli domů a ještě z okna pozorovali, jak koule odlétá k obzoru a mění barvu na žlutočervenou. Toto mi osobně vyprávěli. Pan M.je velice seriózní člověk.
Někdy v té době v další sousední vesnici Miličíně, slyšeli lidé v noci v jednom domě podivný hukot. Vyběhli ven a na střeše domu byla velká koule, v níž bylo vidět dvě postavy, jakoby cosi opravovaly. Viděla to spousta lidí a prý to trvalo dost dlouho. Místní lidé říkali, že tam snad má chalupu či příbuzné kdosi z Ondřejova, takže mu telefonovali. Řekl prý, že podobných hlášení už má třicet.
Jistě uznáte, že je to vše velmi zajímavé – zvlášť tím, že svědků bylo ve všech případech více. Ovšem nesmírně mne překvapilo, že nikde o tom nebyla ani zmínka.
Prosím Vás, i když je to delší časový odstup, pomozte, aby se o to někdo zajímal a ty lidi vyzpovídal. Pro mne byl šokující fakt, že pan Däniken píše, že nejčastěji vidí lidé postavy právě okolo 3m vysoké.
Mně to vše vyprávěla pí. F., tchyně starosty M. Jenže ona to také neviděla, ale zná svědky osobně. Ač mne to nesmírně zajímá, neměla jsem odvahu pídit se po tom dále. Lidé jsou zde dost uzavření a vůči nám ‚Pražákům‘ nedůvěřiví. Sami si věc vysvětlují tím, že to byl posel Boží.
Týden po tom všem, jsme měli zvláštní zážitek i my. Byli jsme u známých ve Stupčicích, což je víska vedle Mezna. Navečer se strhl prudký liják, ale nebyl vítr. Byly jsme s přítelkyní v kuchyni, můj muž a její syn opravovali na půdě kolo. Náhle jsme všichni uslyšeli podivný, ničemu nepodobný zvuk. Jakoby elektronický svist, který trval snad 10 sec a náhle zmizel. Manžel prý vyhlédl ven, ale výhled měl omezený a nic neviděl. My jsme v kuchyni ztuhly a pak si vzájemně vyčítaly, proč jsme nevyběhly ven. Já jsem se bála. Ten zvuk mi připomněl znělku rozhlasové četby na pokračování Podivuhodné osudy výpravy Barsacovy, kterou jsem kdysi jako dítě sledovala. Tenkrát mi ten zvuk způsoboval mrazení a strach, stejně jako teď.“
Přestože se v dopise píše o „nás Pražácích,“ je poslaný z Kladna. Ale to se dá vysvětlit mnoha uvěřitelnými způsoby. Tento dopis je asi nejobsáhlejším přehledem událostí, které tu místní pozorovali. Daří se nám najít v Miličíně styčnou osobu, která sice v inkriminované době v Miličíně nebyla, ale nebojí se setkání, o věc se zajímá a navíc je ochotná zkusit přemluvit některé místní, aby o věci vyprávěli.
Díky ní se dozvídáme o tom, že celá ta věc je mezi místními dodnes živá, hovořit o ní ale moc nechtějí. Poradil jim to prý pan farář, který i nabídnul vysvětlení ve formě božích zjevení. Jeden jediný z místních ale potíž s vyprávěním nemá, a to ani na kameru. Václav Pavlík je starší pán. Jeho vyprávění ale naznačuje, že podivné úkazy se tu neodehrávaly jen na začátku 90. let, ale ještě nedávno.
Svědectví místního obyvatele:
Je to tak asi pět nebo šest let. Viděl jsem jakousi záři na dvorku a bylo to nad hotelem. Vyšel jsem proto k silnici, protože mě zajímalo, co to je za záři. Bylo to stále na jednom místě a hodně to zářilo. Bylo navečer, koncem března nebo na začátku dubna. Než jsem vyšel k té silnici, tak jsem o tom říkal sousedce, aby se na to šla podívat se mnou, ale neměla o to zájem a nešla se podívat.
Od silnice to vypadalo, že to viselo nad hotelem. Byla to světelná koule, pokud by byla nad hotelem, tak by mohla mít asi tři nebo čtyři metry v průměru, rozhodně to bylo větší než měsíc. Díval jsem se na to asi pět nebo deset minut. Nic se nedělo, tak jsem šel domů.
Pan Pavlík bydlí v jihozápadní části Miličína. Světelný objekt se objevil z jeho pohledu nad hotelem, v centru obce, tedy na severovýchodě. Ve stejném směru, ve kterém pozorovali onu „věc“ před lety. Bez kamery se mi podaří vyzpovídat ještě jednu svědkyni. Byla to jedna z přihlížejících při první události v červenci 1991. Byla jednou z těch, za kterými přiběhly „opilé Pražandy.“
Svědectví o prvním incidentu:
Bylo to v červenci. Pamatuji si, že byla velká vedra. Seděli jsme večer s rodinou před domem. Byli jsme tam s dětmi, bylo nás tam celkem hodně. Jednu z těch děvčat jsem znala. Přišly od Chlístova a říkaly, abychom se podívali, co jde za nimi, že mají nad sebou nějakou světelnou kouli. Nevěřili jsme jim nejdřív, ale vyšli jsme na ulici a pořádně se podívali a ono to šlo proti nám.
Byla to svítící koule a v tom bylo něco. Pak to začalo zářit pomalu dolů a klesalo to. Bylo to jako větší slunce. Když jsem se podívala pozorněji, tak v tom bylo něco jako postava, něco jako obrys člověka. Jako by byl uvnitř té koule. Mělo to žlutou barvu a vydávalo to podivný zvuk. Takové jako hučení.
Byl to hrozný pocit. Dívali jsme se na to všichni jako na zjevení. Když to kleslo kousek nad nás, tak jsme začali všichni utíkat. Já jsem celou noc nespala, občas jsem se podívala do okna. Bála jsem se, aby se to nedostalo dovnitř. Bylo to nad námi celou noc. Pamatuji si, že jsem raději zatáhla závěsy.
V tuto chvíli padá teorie o vrtulníku se světlometem. Vrtulník se totiž neudrží tak dlouho ve vzduchu. Navíc vydává nezaměnitelný rachot. Třetí výprava do Miličína konečně dokazuje, že pozorování a svědectví je dost na to, abychom s Vladimírem Šiškou mohli vyloučit halucinace či žert několika domluvených. Velmi zajímavé je svědectví paní V., která bydlí na jihu obce. Odhaluje nám i to, že jsme přijeli jaksi „s křížkem po funuse.“
Svědectví z jihu obce:
Já jsem vídala odpoledne tady nad sousedy něco jako hvězdu. Mohlo to být tak ve čtyři hodiny odpoledne. Objevovalo se to ve stejnou dobu. Vzala jsem dalekohled a zkusila zjistit, jestli neuvidím víc. V dalekohledu to vypadalo jako talíř a měnilo to barvy. V ulici bydlela jedna dívka, kterou to pronásledovalo. Dělali jsme si tehdy z toho legraci, že nás honí světelné koule a že teprve uvidíme až nás odnesou.
Vidělo to víc lidí. Také se stalo, že se to objevilo nad nějakým domem, po chvíli se to přesunulo nad další a další a na konci vsi se to ztratilo. Škoda, že jste nepřišli dřív. Měla jsem to všechno zaznamenané v sešitě. Před pár lety jsem ho ale vyhodila.
Hodně jsem o tom poté četla. Mluvila jsem s jednou sousedkou, ta je už po smrti. Říkala jsem jí, že to snad není možné, že to musí být nějaké možná přírodní úkazy. Ona mi na to povídá: „Věř tomu, že to jsou lidi z jiného světa. Přišli ke mně domů a co se mnou dělali nebo chtěli dělat. Já jsem pořád říkala: ‚Ne, nesahejte na mě‘ a modlila jsem se. Potom zmizeli a nad dveřmi se objevily nějaké disky.“ Když mi to vyprávěla, měla oči zalité slzami. Nikomu jsme nic nehlásili. Řekli by o nás, že jsme se zbláznili.
Zní to celé tak šíleně, že se nám to chce hodit za hlavu. Jenže je tu ještě jedno vyprávění. Máme ho jen z druhé ruky. Svědek se natolik bojí, že se s námi nechce sejít a pouze dovolí převyprávět zážitek. Dozvídáme se ho z úst lékařky – kamarádky naší neformální spolupracovnice:
Zprostředkovaná výpověď:
Vyprávěl mi, že se jednou v noci v pro něj obvyklou dobu vracel domů z noční směny a když už byl nedaleko svého domu, tak nad tím domem , ve výšce přibližně třicet metrů bylo jakési zvláštní těleso. Myslím, že mluvil o tvaru bumerangu a svítil. Jeho to velmi zaujalo a v tu chvíli na něj to těleso vyslalo jakýsi paprsek. V tu chvíli se prý velice zklidnil. Vnímal jakýsi klid.
Ptala jsem se ho, jestli to světlo bylo ostré. Bylo prý příjemné a spíš uklidňující. Potom byl střih, najednou se probral a byl překvapený, že stál asi o 30 metrů dál, než ho ten paprsek zastihnul. Byl z toho zmatený a nevěděl co se děje. Našel klíče a vydal se k domovu. Tam probudil svou ženu a líčil jí, co se stalo. Ona mu ale nevěřila. Jeho ale nejvíc překvapilo, že se potom podíval na hodinky a bylo o hodinu víc než by mělo být. Hodinu se prý dělo něco, o čem nevěděl.
V nedalekém Meznu má tam bydlet paní, která měla být pozorovatelkou oněch záhadných třímetrových postav z polí mezi Meznem a Miličínem. Jak zjišťujeme na místě, tady se informace trochu posunula, paní V. nic neví, ví ale její muž. U incidentu na pláních nebyl, nicméně bezděky potvrdí výpověď pana Pavlíka.
Svědectví obyvatele Mezna:
Je to asi šest nebo sedm let. Jel jsem od Benešova přes Miličín domů. Zastavil jsem v koloně u benzínové pumpy v Miličíně. Nad hotelem bylo nějaké světlo. Byla to ohromná záře. Nejdříve bylo na místě, potom se to vzneslo a pomaloučku se to mezi domy stočilo a letělo to do údolí směrem na východ. Nevydávalo to žádný zvuk.
Nebyl to jediný případ. Už si nepamatuji, kdy se to stalo. Byl jsem doma a nad polem jsem pozoroval něco jako dvě silné hvězdy. Pomalu se zvedaly směrem vzhůru. Držely se stále ve stejné vzdálenosti od sebe. Když byly v určité výšce, tak najednou prudce odletěly směrem na jih na České Budějovice.
Na jednu stranu to zní moc fantasticky na to, aby se tomu věřit. Ale různá svědectví znějí moc podobně na to, aby se dala hodit za hlavu. Mohlo jít o davovou psychózu, jakési kolektivní halucinace? Jeden popletený zážitek, který prostřednictvím místní šeptandy vyvolal lavinu dalších? O to víc mě zajímá vyhodnocení zkušeného ufologa.
Vyhodnocení ufologa:
Co to mohlo být? Já vím, co to nemohlo být. Tím bych začal. Víme, že si to ti lidé nevymysleli, že to není výmysl jednoho člověka. Svědků byly desítky. Jsou to poměrně věrohodní lidé, kteří skutečně něco zažili. Jsou to i poměrně dramatické zážitky, takže výmysl to určitě není.
Víme, že to nemohl být omyl spočívající v pozorování dejme tomu Měsíce. Víme, že to nemohl být vrtulník, který by nevydržel nejméně čtyři hodiny pohybovat se nad takovým prostorem. Takže nám zbývá, co by to mohlo být: Já nevím. Je smutné konstatovat, že nemám představu o tom, co by se zatím mohlo skrývat. Nám zbývají už jen fantastická vysvětlení od mimozemšťanů přes nějakou přísně tajnou vojenskou techniku. Možná snad ještě nějaké neznámé přírodní jevy. Já nevím.
Co můžeme říct docela určitě: Jedno můžeme říct zcela určitě: Miličínské incidenty si nikdo jen tak pro zábavu s kamarády nevymyslel. To by se dřív nebo později nějak vykecalo. Skutečně se tu něco odehrálo. První incident z července 1991 máme potvrzený několika svědky. Stejně tak to, že podivné světelné úkazy se v Miličíně objevovaly ještě před několika lety. Zvláštní je, že je nikdo nenatočil, aspoň v posledních letech. Můžeme považovat za pravděpodobné, že podivné objekty se pohybovaly a že jejich pohyb se dal vnímat jako pronásledování.
Fantastické zážitky jako hypnotizování, návštěvy podivných bytostí, „opravování kosmických lodí“ a podobně prověřit nejde. Ze zbývajících variant, které vyjmenoval Vladimír Šiška, bych možná ještě vyloučil tajné vojenské technologie. Sebetajnější a sebepokročilejší vojenskou technologii nakonec díky vzájemnému špiclování odhalili nejprve protivníci a s odstupem času se o ní dozvěděla i veřejnost. Zbývají neznámé přírodní síly a bytosti odjinud. Vyberte si.
Upraveno a zkráceno z knihy Největší záhady české historie.
autor: Jaroslav Mareš
