Pravda o Štěchovickém pokladu: Když Češi pomáhali nacistům k jaderné zbrani

Štěchovický archiv. Zdroj: ABS ČR.

Od konce 2. světové války se v okolí Štěchovic hledá cosi, co tu měli nacisté schovat. Na konci 60. let  přišel Helmut Gaensel s vyprávěním o stovkách beden se zlatem, které sem nacisté převezli na poslední chvíli z Berlína.

Celá legenda o zlatu je ale ve skutečnosti pouhou historkou z vězeňského kavalce. Těžko si myslet, že velitel ženijní školy SS Emil Klein, vězněný za neprozrazení úkrytů, svěří své největší tajemství spoluvězni. Zároveň se dochovaly dokonale zpracované plány odvozu všech důležitých zařízení do Rakouska. Zatřetí, po bombardování Drážďan by vlak z Berlína do Prahy ani neměl kudy projet.

Skutečný příběh Štěchovic je ale ještě tajemnější. Štěchovickou přehradu začalo stavět ještě Československo v roce 1938. Po příchodu Němců se stavba prakticky zastavila. Na začátku 40. let ale nacisté přidělili přehradě nejvyšší prioritu.

Poklad jménem štěchovická přehrada

Stavba Štěchovické přehrady se stala prioritou v době, kdy to na první pohled nedávalo smysl. Třetí říši začal docházet dech. V Protektorátu a v Sudetech se v té době zastavila stavba jiných strategických staveb, například tří dálnic, potřebných mimo jiné k transportu nejen vojsk, ale i zásobování.

Ve stejnou dobu, kdy se začíná překotně stavět ve Štěchovicích, se spojeneckým jednotkám ve spolupráci s norským odbojem daří zlikvidovat továrnu na těžkou vodu Vemork. Těžká voda byl velmi jednoduchý způsob, jak z přírodního uranu vyrábět plutonium. Vyráběla se elektrolýzou za krátkodobého používání velkého přísunu energie. To je mimochodem hlavní výhoda přečerpávací elektrárny – vysoký výkon po omezenou dobu. Mohu jen dodat, že původní československý projekt s přečerpávací částí elektrárny nepočítal. Do plánů se dostal až v roce 1940.

Těžká voda z Vemorku. Zdroj: Wikipedia.org, CC-BY-SA-3.0

Cesta, kterou si zvolili nacisté k výrobě atomové bomby, byla v několika důležitých bodech jednodušší než cesta amerických vědců. Namísto zdlouhavého a náročného obohacování uranu zvolili těžkou vodu. Pomocí těžké vody je možné rozběhnout štěpnou reakci na přírodním, neobohaceném uranu. Stejnou technologii použilo mimochodem později Československo na své první atomové elektrárně. Po obsazení Norska přitom nacisté nařídili maximální zvýšení výroby těžké vody v továrně Vemork.

Továrna Vemork získávala energii pro výrobu těžké vody z přečerpávací elektrárny. Hypotéza, že Němci chtěli přestěhovat výrobu těžké vody z Vemorku do Štěchovic, ovšem není jen spekulace. Na pravém břehu Vltavy tou dobou vzniká uzavřený prostor, výcvikový prostor SS Benešov. Od generála SS Hanse Kammlera dostalo budování prostoru nejvyšší prioritu.

Generál Hans Kammler byl zodpovědný za vývoj tajných zbraní, mezi které atomová bomba patřila. Cvičení bojových jednotek SS mezi jeho úkoly nepatřilo. Přesto v létě roku 1943 nařizuje státnímu sekretáři protektorátu K.H. Frankovi, aby dal výcvikovému prostoru nejvyšší prioritu. V létě 1943 navíc do Štěchovic přijíždí tajná brigáda SS Stollenbau.

Kam vedla elektřina

Přestože po nacistických tajných programech se nedochovaly téměř žádné dokumenty, v našich archivech se stále nacházejí materiály, osvětlující jejich aktivity a cíle. Jsou to dokumenty o podpůrných stavbách. A tak se ze zpráv o provozu sítí lze dozvědět, že už na počátku roku 1942 bylo přes Štěchovice zprovozněno vedení velmi vysokého napětí, které vedlo elektřinu přestože žádná elektrárna ještě neexistovala. Spojení vedlo z Prahy do nově postavené rozvodny Mirovice. Z Mirovic vedlo vysoké napětí jednak do Příbrami, jednak do Strakonic. V Příbrami se v té době buduje výzkumné středisko Škody Plzeň a celého zbrojního konglomerátu Waffen Union, který má dodávat zbraně pro SS. Přestože oficiálně se tu mají kreslit rakety, budovy bývalé vysoké školy báňské jsou napojeny na vedení vysokého napětí, a to i přes protesty příbramské radnice, která upozorňuje na to, že přípojky narušují schválený regulační plán budoucí výstavby.

Čtěte dále:  Štěchovická zázračná zbraň: Narodit se měla ve Strakonicích

Rakouský dokumentarista Andreas Sulzer našel dokumenty o vývoji tajných zbraní na území Protektorátu Čechy a Morava a Sudet. Jedním ze šéfů vývoje tajných zbraní byl i Rolf Engel. Andreas Sulzer tvrdí, že Rolf Engel pracoval na vývoji rakety středního doletu, která měla nést Hitlerovu atomovou bombu. Rolf Engel, přímý konkurent Wernera von Brauna, je šéfem výzkumného střediska v Příbrami.

Chystané středisko ve Strakonicích

Elektrárna s továrnou Vemork. Zdroj: Wikipedia.org

Druhá a mnohem kapacitnější přípojka je budována z Mirovic do Strakonic, a to přestože dostatečně kapacitní propojení už existují. Přípojka je stavěna bez odboček na své trase. Na samotném konci války, 21. dubna 1945, je naplánováno schvalovací řízení pro výstavbu vysokonapěťové přípojky protileteckých krytů Zbrojovky Strakonice. Jenže protiletecké kryty žádnou elektřinu nepotřebují. Záznam ve strakonické kronice navíc uvádí, že ke konci války se v budovách zdejších škol usadila jakási podivná výzkumná skupina „Wetterdienst“, která se ovšem počasí vůbec nevěnovala. Její vybavení zabavila americká armáda. Jestli se někde měla zpracovávat elektřina ze Štěchovic, bylo to ve Strakonicích. Jen to už nacisté naštěstí nestihli zrealizovat.

Součástky do cyklotronů

Způsoby, kterými mohli nacisté tolik elektřiny spotřebovat, jsou v té době dva a oba slouží k získání štěpného materiálu. Tím prvním je separace těžké vody pomocí elektrolýzy a po poničení továrny ve Vemorku a přehrad v Porýní jsou budované Štěchovice jediným dostatečně silným zdrojem elektřiny.

Druhým způsobem jsou cyklotrony, na kterých je možné obohacovat uran. Opět jde o energeticky velmi náročný provoz. A na výrobě cyklotronů se podílely protektorátní firmy. Informuje o tom americká agentura AP 23. srpna 1945. Zprávu převzal například americký regionální deník Paducah Sun Democrat.

Štěchovický archiv. Zdroj: ABS ČR.

Nálet a sabotáž zastavily nacistickou práci na atomové bombě

Praha 23. srpna (AP) – Drtivý americký nálet, česká sabotáž a nehoda zmařily německé experimenty v Československu, které se snažily vyvinout atomovou bombu.Německý inženýr Eisenbeck pracoval na problému uvolňování atomové energie v radiovém závodě na Vysočanech. Výbuch a oheň v závodě v roce 1943, následované americkým náletem zastavily práci brzy poté, co závod obnovil provoz.Některé záhadné přístroje byly odeslány do císařském výzkumném institutu v Berlíně (míněn zřejmě Kaiser Wilhelm institute, pozn. aut.), ale čeští pracovníci jsou přesvědčeni, že se jim podařilo poškodit jemný mechanismus ještě před jeho odesláním.

Oním radiovým závodem ve Vysočanech, bombardovaným 25. března 1945, byla firma Marconi Radioslavia. O tom, co se v ní všechno připravovalo, informuje ještě Mladá Fronta, a sice 28. srpna 1945.

Atomová bomba se měla vyráběti v Praze – Sabotáž a bombardování zmařily pokusy

Ke zprávám, které prošly denním tiskem o neúspěchu německých učenců v práci na uvolnění atomové energie, můžeme připojit několik zajímavých podrobností. Po obsazení Francie a Holandska zmocnili se Němci některých zařízení sloužící k rozbíjení atomů. Tato zařízení byla instalována při vědeckých ústavech a Němci snažíce se využíti všech nejnovějších objevů v tomto oboru začali experimentovati na vlastní pěst. Jak bylo zřejmo z rozhovorů nacistického funkcionáře, vrchního rady Eisenbecka, který v bývalém Protektorátu měl na starosti věci z oboru radiotechniky a elektrotechniky, došlo při pokusech k nehodě. Asi šest osob bylo velmi těžce popáleno. O tom, přišel-li někdo při pokusech o život, se samozřejmě nemluvilo. Jak ale další vývoj ukázal, byl zničen právě okruh lidí, kteří měli objevu využíti pro válečné účely.

Čtěte dále:  Operace Štěchovice: Nacistická tajná akce trvala několik let

Po čase byly práce obnoveny. Tentokráte se rozhodli Němci jednat opatrněji. Hodlali si pořídit vlastní zařízení sloužící k pokusům rozbíjení atomů, které by sami bezpečně ovládali a které by proto bylo bezpečnější. Podstatné části cyklotronu, duanty s příslušným vybavením, objednali u pražské firmy Marconi – Radioslavia ve Vysočanech. Objednávku uzavíral Reichs-Forschungsanstatt Berlin. Součástky však nikdy nebyly dodány. Jejich výrobu nejvíce zdržovala usilovná sabotáž českých inženýrů a pracovníků, kteří věděli, že jde o součástky nové zbraně. Věc byla teoreticky velmi dobře připravena, ale právě sabotáží českých pracovníků nebylo možno práce úspěšně skončiti. Definitivně ukončilo slávu pražského cyklotronu bombardování vysočanské oblasti Američany. Vyrobené části, těsně před odesláním do Německa proměnily se v hromadu měděného plechu a jiného materiálu, který snad ještě dnes leží na dvoře továrny. A tak i tato sabotáž českých zaměstnanců byla příčinou toho, že západní mocnosti vyrobily atomovou pumu dřív než Německo.

Upřesněme si jednu věc – onou nehodou, při které byli popáleni vědci, je míněn výbuch výzkumného reaktoru v Lipsku v létě roku 1942. Marconi-Radioslavia ovšem nebyla nejdůležitějším dodavatelem nacistického jaderného programu. Tím byla firma Volman Čelákovice. Dodávala vysokofrekvenční zdroje. Jejich využití bylo v té době trojí – u Volmanů je využívali k úpravě kovových povrchů a zvýšení odolnosti obráběcích strojů, které vyváželi do celého světa. Vysokofrekvenční zdroje byly také nezbytnou součástí silných vysílačů. No a na třetí využití přišli nacističtí vědci – součást urychlovačů částic a také „rozbušky“ jaderných zbraní. Pozoruhodné podrobnosti se dochovaly  ve Svobodném slově z 26. srpna 1945.

Němci připravovali atomovou pumu – v Čelákovicích vyráběli součástí přístroje na rozbíjení atomů

Bylo již psáno o tom, že nacisté se rovněž pokoušeli využít pro své válečné cíle atomové síly, a že se snažili vyrobit atomové bomby. Prováděli četné pokusy, a aby zůstaly utajeny, vyráběli součástky k potřebným přístrojům na různých místech v různých podnicích. V Čelákovicích v továrně J. Volmana dali si vyrábět součástky velkého přístroje na rozbíjení atomů. Tento přístroj, zvaný cyklotron, měl být postaven v Miersdofu u Berlína, ale jak se zdá, byl v činnosti již ve velkém továrním objektu, vybudovaném nacisty v norském údolí Rjukanu ve středním Norsku. V tomto objektu, který byl původně malou chemickou továrnou, byla již za prvé války vyráběna takzvaná těžká voda. Němci převzali továrnu do své správy, rozšířili ji a přenesli celou výrobu pod zem. V podzemí vyrostly velké laboratoře a dílny, v nichž Němci připravovali slibovanou novou strašlivou zbraň, která se však již nedočkala svého uskutečnění. Cyklotron, vyráběný v Čelákovicích, byl veliký přístroj, který v Miersdorfu byl umístěn ve velké budově, rozdělené na několik částí nádržemi, naplněnými vodou. Přístroj byl umístěn na jedné straně budovy, manipulační místnost na druhé. Z této místnosti vedle k přístroji roura, naplněná rovněž vodou, kterou pomocí dalekohledu byla práce přístroje sledována. Němci zpočátku kladli na výrobu součástek v Čelákovicích veliký důraz a přikládali jí neobyčejnou důležitost. Později ochabli, pravděpodobně proto, poněvadž rjukanská továrna a její laboratoře se dostaly dál. Zaměstnanci čelákovické továrny byly pochopitelně zvědaví, co se to u nich vyrábí a k čemu budou vyrobené součástky sloužit. Jeden z německých inženýrů jim také prozradil, že Američané dělají pokusy používat jako náplně bomb hmoty rozrušené bombardováním atomů, a že Německo nemůže zůstat za nimi pozadu. Z toho by se dalo usuzovat, že nacisté věděli o pokusech Američanů. Pozadu však přece zůstali.

Čtěte dále:  Jak jsme neposlechli Mnichov - uranová bitka s Hitlerem
Stavba štěchovické přehrady. Přestože z elektrárny stojí jen základy, v pozadí je patrný sloup hotového vedení na jih. Se souhlasem Povodí Vltavy.

Jak to bylo se Štěchovicemi

Na samotném konci války se ve Štěchovicích sešlo několik důležitých pohlavárů. Předně to byl Hans Kammler, odpovědný za zabezpečení podmínek pro výrobu nových zbraní, dále to byl šéf vyzbrojovacího úřadu SS Heinrich Gärtner, který měl nové zbraně zařadit do výzbroje. Dalšími účastníky byli protektorátní ministr průmyslu Walter Bertsch, šéf plzeňské škodovky Voss a už zmíněný Rolf Engel. Co tam asi mohli chtít, o tom vypovídá svědek Hans Maier, který pracoval na automaticky naváděných raketových střelách a po válce byl vězněn na Moravě pro kolaboraci s nacisty.

Výpověď Hanse Maiera

Ve druhé polovici měsíce dubna 1945 jsem na naléhání všech osob jmenovaných se měl osobně setkat i s p. Englem, abych mohl vstoupit do stadia realizování zbraně. S Englem jsem předtím mluvil čtyřikrát až pětkrát telefonicky. Na telefonické zavolání Příbrami z filiálky v Praze, zdali mohu Engela navštívit, mně bylo řečeno, že pan Engel se nachází ve Štěchovicích v lágru a že jej tam mohu zastihnouti. Do Příbrami jsem nejel, ale volal jsem pana Gärtnera a tam mně bylo rovněž řečeno, že pan Gärtner se nachází ve Štěchovicích a že tam má řízení s p. Engelem a že jej tam mohu zastihnout. Já jsem do Štěchovic nejel a spád událostí mě nechal na tyto okolnosti zapomenout až do 24. února 1946, kdy jsem se dočetl z denních zpráv, že Američané vykopali nějaké bedny s důležitým materiálem, právě v lágru ve Štěchovicích. Ježto asi týden předtím než jsem se chtěl odebrat osobně do Příbrami byl na návštěvě u p. Engela v Příbrami p. Venke a po příjezdu mi sdělil, že se Příbram stěhuje, domnívám se, že materiál, který se nacházel jak v Příbrami, tak v Praze zmíněné Zentralstelle byl zakopán ve Štěchovicích.

Maier se přihlásil se svědectvím v roce 1946. Svou výpověď Jan Maier učinil když chtěl upozornit na to, že Američané po necelém měsíci nevrátili to, co odvezli. Měl za to, že jeho materiály byly mezi těmi zakopanými. Dnes už však víme, že všechno cenné si rozebrali účastníci podivného setkání a do štoly nechali navézt bezcenné materiály, které ovšem dokonale zaminovali. Jenže Emil Klein svůj úkol nesplnil a zaminování nebylo tak dokonalé, aby americký pyrotechnik vyletěl do vzduchu. A tak vznikla nejprve legenda o druhé úložce dokumentů o zázračných zbraních, kterou si chtěl Klein zachránit život. A od ní už byl jen krůček k pohádkám o pokladu.

Minisérie o Štěchovickém pokladu:

1. díl: Štěchovický poklad: Archiv odhalil, kam doopravdy odjely nacistické cennosti

2. díl: Nacistická akce Štěchovice trvala několik let

3. díl: Štěchovická zázračná zbraň měla vzniknout ve Štěchovicích

4. díl: V-101 – Superraketa z Příbrami

Autor: Jaroslav Mareš

Zkráceno a upraveno z publikace Atomový protektorát.

Zdroje: NARA CollegePark, ABS ČR, SOkA Příbram, SOkA Strakonice, SOkA Dobřichovice, Andreas Sulzer.


Comments are closed.