Od září do října 1989 probíhala ne úbočí Medníku nejtajnější a hlavně nejstřeženější akce v dějinách hledání Štěchovického pokladu. Akce, při které došlo k několika dodnes nevyjasněným přestřelkám.
John Cunningham a Roger McWhorter po složitém vyjednávání za zapojení nejvyšších kruhů v Československu, o kterém pojednává tento článek, ukázali na Medník 18. září 1989. O den později začala utajená akce. Perimetr o průměru dva kilometry neprodyšně uzavřela armáda trojitým ostnatým drátem a kromě ozbrojených hlídek byly u cest nasazeny i kulomety.
Místo, o které se předtím zajímali pouze houbaři, se skutečně stalo místem několika přestřelek. K první došlo na samotném počátku akce, když 21. září vybuchla u plotu podomácku vyrobená trhavina. O den později kolem osmé večer napadli střežený prostor neznámí pachatelé, kteří použili proti hlídce střelné zbraně. Dovnitř se ale nedostali.
Raketami chráněný Medník
O akci mělo zájem i zahraničí. Mezi 19. a 23. zářím zaznamenala radiokontrarozvědka celkem 24 relací ve vysokofrekvenčním pásmu. Pravděpodobným zdrojem byl americký špionážní letoun, provádějící průzkum nedaleko československých hranic. Špionážní akce byly ovšem různého rázu. V průběhu akce se objevil muž, kterého materiály Omnipolu označují za hlídače, který byl odhalen jak prohlíží místo dalekohledem. Spatřen dalekohled odhodil a utekl.
Jeden ze čtyř cizinců, kteří měli přístup na místo, byl jistý Smith, údajný odborník na rozprodej uměleckých předmětů. Ten neměl původně na místě být. Přesto se na místě pohyboval a o akci se velmi zajímal. I on byl špion: Hlídka později nalezla v odpadkovém koši jím namalovaný a roztrhaný plánek celého perimetru včetně rozmístění kulometů a přesných odhadů počtu strážných.
V prostoru se objevili i sovětští odborníci, zabývající se uranovým průzkumem na našem území. Do Štěchovic je nikdo nepozval, přesto se na místě objevili a aktéři na ně žalovali u generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše.
O akci totiž Československo Sovětský svaz neinformovalo, což se muselo projevit. Koncem října proletěl nad Medníkem vrtulník sovětské armády bez imatrikulačních znaků. Z toho důvodu byla armáda požádána i o prostředky protivzdušné obrany. Na místo tak vyjely baterie protivzdušných raket. Medník se stal nejstřeženějším místem u nás.
Štěchovičtí záškodníci
Když se cizím agentům nepodařilo akci narušit přímo, pokusili se alespoň škodit. Čtvrtý cizinec, Roy Wyat s georadarem, došel k úhoně, když mu bylo ve Velké Británii na tři dny zadrženo jakési elektronické zařízení, které nakonec přišlo s odšroubovanými šroubky zámku kufru a s poškozenou elektronickou součástkou, což se ukázalo jako v Československu neopravitelná závada. Nakonec ale průzkum georadarem proběhnul.
Druhým vzdáleným záškodníkem byl dosud neznámý muž, který se před 13. zářím ozval československé ambasádě v Uruguayi a o akci věděl. Vzkázal Omnipolu, aby akci odložili a zpochybnil důvěryhodnost jejích amerických aktérů. Omnipolu měl být předán vzkaz pod jménem Albert a později se měl „Albert“ ozvat s použitím hesla Mirek. Už se neozval.
Díra do země a maskování
Na místo samotné se dostali pouze armádní ženisté a pyrotechnici ministerstva vnitra, dále několik vybraných pracovníků Omnipolu a američtí aktéři s odborníky. Ti si na místo přivezli tehdy nejmodernější zařízení – georadar. Podařilo se mi najít jednoho z ženistů, kteří se akce zúčastnili.
„Tady se měřilo a když se naměřila anomálie, začalo se kopat. Začalo to bagrem, potom jsme našli průrvu mezi skalami, tou jsme se provrtávali a odpalovali nálože, až jsme byli šest metrů hluboko. Byla tu obrovská díra. Průrvu jsme rozšířili a prokopali jsme se asi do 12 metrů,“ vzpomíná Pavel Šlancar.
Ani v hloubce 12 metrů se žádná štola nenašla. Hledala se přitom devadesátimetrová chodba, utěsněná a zajištěná šestimetrovým betonovým špuntem. V ní se mělo nacházet 540 beden se 13 tunami zlata, dále šperky, umělecká díla Göhringovy sbírky a dokumenty o nacistických tajných zbraních. Podle dalších tvrzení se měl na místě nacházet i originál paktu Molotov-Ribbentrop.
Když se po 14 dnech nic nenašlo, byli na místo povoláni i experti z Geoindustrie. Pro velké množství geologických zlomů neidentifikovali místo štoly ani ti. Koncem října proto přišel pokyn místo uvést do původního stavu tak, aby nikdo nic nepoznal.
Mezitím ale probíhala intenzivní zpravodajská akce, při níž se podařilo zjistit, že všechny informace, kterými disponují John Cinningham a Roger McWhorter, pocházejí od Helmuta Gaensela. Ti jeho přítomnost v pozadí potvrdili. Jak se ale ukázalo později, s touto fází celé akce neměl Helmut Gaensel nic společného a nesouhlasil s ní. V tomto kontextu do příběhu krásně zapadá telefonát strýce Alberta z jižní Ameriky.
Maskovací opatření byla opravdu důkladná, potvrzují vzpomínka Pavla Šlancara: „Když jsme skončili, zaházeli jsme to hlínou. Jenže jsme dostali příkaz to dokonale zamaskovat. Staré pařezy jsme proto umisťovali zpátky. Jedna parta sbírala po lese hrabanku, druhá zase sbírala listí. Nikdo nesměl nic poznat.“
Místo bylo pro veřejnost uvolněno na začátku prosince. V nedaleké Praze už mezitím vypukla revoluce a v lesích okolo Hradištka vypuklo ticho. Trvalo jen do začátku roku 1990.
minulý díl: Kterak Helmut Gaensel přiměl hledat poklad Milouše Jakeše.
příště: Do akce vstupuje Helmut Gaensel a armádní jasnovidci a jaké požadavky měl Václav Havel.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Štěchovický poklad – konec legend, hlášení Omnipolu pro vedení tajných služeb, vzpomínky Pavla Šlancara
