V bývalém Československu se odehrály dvě jaderné havárie. Obě byly svého času přísně tajné a vlastně jsou částečně tajné dosud.
Stavba první atomové elektrárny začala u Jaslovských Bohunic už na konci 50. let. Elektrárna A1 byla čistě československý projekt. Reaktor KS-150 používal ke štěpení přírodní neobohacený uran a jako moderátor sloužila těžká voda D2O. Chlazení a tedy odvod tepla obstaral namísto vody plyn – oxid uhličitý.
Elektrárna byla hotova po mnoha zpožděních v roce 1972. V tu dobu už probíhaly první přípravné práce na stavbě elektrárny V1, s dodnes používanými tlakovodními reaktory VVER. Elektrárna A1 měla několik výhod – používání neobohaceného paliva a možnost vyměňovat palivo za provozu.
Experimentální elektrárna
Jinak byla ovšem jako technologický celek a jako experimentální elektrárna dosti nespolehlivá. Neplánovaně odstavit ji za dobu provozu bylo nutné rovnou třicetkrát, nikdy také nedosáhla plného výkonu. Druhá výhoda, možnost výměny paliva za provozu, se se stala elektrárně osudnou.
Poprvé to bylo 5. ledna 1976. Kvůli chybě při kompletování jednoho z článků se po jeho zavedení do aktivní zóny špatně zachytil zámek, držící ho na místě.
V reaktoru byl přetlak 60 atmosfér. Přesně za pět minut dvanáct se zámek uvolnil a pět metrů dlouhý článek přetlak vystřelil do reaktorového sálu.
Budova se okamžitě začala plnit oxidem uhličitým a dva zaměstnanci, pracující pod reaktorem, se udusili.
Nehodu se podařilo zdolat díky hrdinství dalších dvou pracovníků, kterým se podařilo otvor v reaktoru provizorně ucpat zavážecím strojem.
Pokud by se to nepodařilo, hrozila havárie podobná Fukušimě. Po ztrátě chlazení mohlo dojít k roztavení aktivní zóny. Škody na elektrárně ale byly velmi malé a po půlroce oprav se znovu rozběhla.
Druhá nehoda ukončila provoz definitivně
22. února 1977 se při rozbalování nového palivového článku vysypal sáček se silikagelem, pohlcujícím vlhkost. Obsluze se nepodařilo odstranit všechny silikagelové kuličky. Po zavedení do aktivní zóny silikagel ucpal důležité kanálky pro chladicí plyn, prudce se zvýšila teplota a reaktor musel být odstaven.
Vysoká teplota ale propálila stěnu oddělující chladicí plyn od těžké vody. Vnitřek reaktoru byl nenávratně poškozen, palivový článek se roztrhl, okolní byly poškozeny. Radioaktivní látky se dostaly do primárního okruhu a netěsnostmi i do parogenerátorů. Oprava celé elektrárny se nevyplatila.
Problémy ale byly větší, než se dosud zdálo. Zatímco při první nehodě unikl do ovzduší radioaktivní oxid uhličitý, který však neznamenal ohrožení okolí a bezpečnostní limity byly výrazně překročeny jen uvnitř elektrárny, při druhé nehodě to už bylo horší.
Limity pro vypouštění radioaktivních látek do ovzduší byly překročeny čtyřnásobně. Daleko horší byl ovšem únik radioaktivní vody. Kvůli netěsnostem na parogenerátoru se do povrchových vod dostala voda a limity byly překročeny 5000x.
Následně proběhla sanace a elektrárna se už nikdy nespustila. Jenže jak se ukazuje až teď, úniků radiace bylo víc. Jeden z nich zachytila i situační zpráva Státní bezpečnosti z 20. dubna 1989, dochovaná v Archivu bezpečnostních složek. Podle ní bylo úniků více. Nikdo se s nimi nechlubil. Nechlubí se ani dnes.
Plány na A-2 pohřbeny
V první fázi po druhé nehodě vznikl dokonce plán jak elektrárnu znovu opravit, jehož součástí mělo být i vyžíhání reaktoru. V době, kdy byla elektrárna A-1 provozována, vznikly plány na stavbu pokročilejší a výkonnější elektrárny A-2. V roce 1979 ovšem padlo rozhodnutí havarovanou elektrárnu už neopravovat. V té době už sedm let probíhala stavba elektrárny V-1, používající sovětské reaktory VVER-440.
K ledu šly i plány na výstavbu elektrárny A-2. Od roku 1979 až do revoluce probíhalo vyřazování bez právních předpisů, stanovujících jak má probíhat. Od ledna do dubna 1989 došlo z vyřazované elektrárny k několika únikům radioaktivních vod. Přestože hlášení do Prahy hovořilo o vyplavení už dříve kontaminovaných usazenin, následné vyšetřování prokázalo, že vypouštění radioaktivních látek probíhalo úmyslně v době odstávek radiačních kontrol na výstupu do místního potoka.
Přísně tajné vyřazování
Následné vyšetřování nevedlo k výsledku, protože přišla listopadová revoluce a odbor Státní bezpečnosti, který měl vyšetřování na starosti, byl rozpuštěn. Od té doby probíhá vyřazování, na rozdíl od jiných vyřazovaných zařízení v bývalé východní Evropě (Rheinsberg, Greifswald, Černobyl) zcela bez dozoru veřejnosti prostřednictvím médií.
Místo elektrárny není možné navštívit a novinářům je zakazováno i natáčení v informačním středisku. Na žádost o informace o průběhu vyřazování nereagovala společnost Javys, ale slovenský orgán jaderného dozoru:
„Současný stav JE A-1 lze definovat takto:
– odvoz vyhořelého jaderného paliva do Ruské federace byl dokončen v roce 1999 (na základě mezivládní dohody z roku 1956),
– médium pro dochlazování vyhořelého paliva: chrompik (chroman a dichroman draselný – K2Cr2O7) se průběžně vitrifikuje (zatavuje do skla, pozn. aut.), kal v obalech a kal na dně bazénu dlouhodobého skladování (DS) se zpevňuje do geopolymerů; dowtherm (organická kapalná směs difenylu a difenyloxidu – původně chladivo pro palivové články) byl vyčištěn a spálen nebo fixován do geopolymerní matrice.
Od 1. října 2016 se realizuje III. a IV. etapa vyřazování JE A-1, povolená rozhodnutím slovenského Úřadu pro jadernou bezpečnost č. 369/2016 Z.z.. Tyto etapy jsou zaměřeny především na vyřazování technologických zařízení primárního okruhu, olejového hospodářství a příslušenství turbínových kompresorů, systémů chlazení CO2 atd. v hlavním výrobním bloku. Dokončení III. a IV. etapy se dle předložené dokumentace předpokládá do 31. 12. 2024. Po tomto datu se očekává zahájení V. etapy vyřazování JE A-1, jejíž dokončení se předpokládá v roce 2033. Po závěrečné kontrole bude lokalita uvolněna.“
Zatímco v jiných bývalých jaderných zařízeních je možné po dohodě místo navštívit, Jaslovské Bohunice zůstávají jistou výjimkou.
Autor: Jaroslav Mareš
zdroje: ABS ČR, Ústav pamäti národa Bratislava, Úrad jadrového dozoru Slovenskej republiky
