Jak by dopadl světový jaderný konflikt? Překvapivě úplně jinak, než je obecná představa totálního zničení lidstva a jaderné pouště po celém světě.
Podívejme se nejprve na jaderné doktríny obou mocností. Ruské plány jsou překvapivě konkrétnější než ty americké. Podle poslední aktualizace jaderné doktríny by Rusko použilo jadernou zbraň ve čtyřech případech:
1) útok balistickými raketami na Rusko nebo ruské spojence;
2) použití zbraní hromadného ničení proti Rusku nebo spojencům;
3) útok na infrastrukturu, který by mohl narušit schopnost jaderné odvety;
4) konvenční útok, který ohrožuje existenci Ruska.
Rovněž Spojené státy mají v oblasti použití jaderných zbraní rovněž čtyři cíle, ovšem výrazně vágněji pojmenované:
1) Odradit jaderný a nejaderný útok.
2) Zajistit spojence a partnery.
3) Pokud odstrašení selže, dosáhnout cílů USA.
4) Zajistit se proti nejisté budoucnosti.
První dva body je jaderné odstrašení. V prvním případě odradit útok na americké území, v případě druhém útok na spojence. Třetí podmínka znamená, že v případě útoku americké ozbrojené síly, včetně jaderných, poskytují prezidentovi různé možnosti kontroly eskalace, aby dosáhl vojenských cílů a strategických záměrů s minimálním použitím síly.
Ve čtvrtém bodu Spojení státy deklarují, že hrozbou jaderných zbraní zamýšlejí usilovat o vytvoření stabilnějšího bezpečnostního prostředí, ale musí také plánovat proti výhledovým a neočekávaným rizikům. Strategie mohou pomoci snížit geopolitická, technologická, operační a programová rizika a zmírnit hrozby, které se mohou časem objevit.
Vybavení
V posledních desítkách let se ve Spojených státech vedou debaty o tom, zda by měly USA garantovat, že jaderné zbraně nepoužijí jako první. Obě jaderné velmoci mají k dispozici přibližně stejný počet jaderných hlavic, přibližně 4 500. Zatímco Rusko má k dispozici více slabších, taktických hlavic, Spojené státy disponují takzvanou jadernou triádou. Tou jsou mezikontinentální balistické rakety, balistické rakety odpalované z ponorek a jaderné zbraně nesené bombardéry dlouhého doletu.
Případný konflikt, o kterém se nyní hovoří, by nyní pravděpodobně spočíval v ruském využití taktické převahy, rychlém použití taktické zbraně při neohlášeném omezeném úderu. Tím by chtěly u západní veřejnosti vyvolat šok, donutit protivníka zasednout k jednacímu stolu a odvrátit svou porážku. Taktika eskalací k deeskalaci by ovšem mohla zafungovat pouze pokud by omezený úder nebyl veden na americké spojence.
Scénář konfliktu
Výzkumníci z univerzity v americkém Princetonu se na základě dostupných informací o doktrínách, taktice a vybavení obou mocnosti pustili do simulace jaderné války. Ta by mohla propuknout v okamžiku konvenčního konfliktu mezi NATO a Ruskem v situaci, kdy Rusko prohrává a vnímá situaci jako ohrožení své existence. Podle scénáře konfliktu Rusko nejprve vysílá z Kaliningradské oblasti jaderný bombardér nad Evropu a odpálí bombu nad územím NATO. V ten okamžik vysílají Spojené státy rovněž jeden bombardér s jadernou zbraní. Jaderný konflikt touto situací začíná.
1. fáze – taktická válka
Ruské síly na explozi jaderné bomby nad Kaliningradskou oblastí zahajují útok taktickými zbraněmi jednak na základny NATO v Evropě, dále na postupující jednotky, při kterém použijí 300 bomb. Spojené státy v odvetě používají své taktické zbraně, 180 taktických náloží. První fáze konfliktu trvá tři hodiny a vyžádá si přes 2,5 milionu obětí, především v řadách bojujících vojsk.
2. fáze – rozšíření na všechny vojenské cíle
Vzhledem ke slabší výbavě taktickými zbraněmi jsou aktivovány americké ponorky a jadernými zbraněmi útočí na jaderné síly Ruska po celém jeho území. Ještě před dopadem na ruské základny odpaluje Rusko rakety, namířené na vojenské základny na území Spojených států. Druhá fáze jaderné války trvá celkem 45 minut a 3,5 milionu obětí, stále ještě především v řadách armády.
3. fáze – konečný úder
Situace eskalovala do maximální míry. Obě strany vysílají na území protivníka mezikontinentální střely, zaměřené na třicítku největších měst protivníka. Podle velikosti cíle je nad ním odpáleno 5 – 10 hlavic. V tuto chvíli jsou oba protivníci zničeni a nejsou schopni dalšího boje. Třetí fáze konfliktu trvala dalších 45 minut a vyžádala si 85 milionů obětí.
Celý konflikt by se tedy odehrál během pěti hodin. Podle odhadu výzkumníků z princetonské univerzity by konflikt okamžitě znamenal 35 milionů mrtvých a 58 milionů zraněných. Celkem by nebyla využita ani třetina dostupných jaderných hlavic, protože by už nezbyl nikdo, kdo by další hlavice odpaloval. Vojenské síly NATO a Ruska jsou zcela zničeny.
Důsledky
Představa jaderné poušti a neobyvatelné planety se nenaplní. Na severní polokouli, na které se konflikt odehrál, přibydou ještě další oběti následného působení radiace. Vzhledem k množství štěpného materiálu, použitého v konfliktu, ale lidstvo radiace nevyhladí. Celkové množství štěpného materiálu, použitého v konfliktu, se pohybuje v desítkách tun, což je množství srovnatelné v únikem radiace z Černobylské elektrárny.
Větším problémem pro budoucnost lidstva je jaderná zima. Exploze vymrštily do atmosféry mnoho materiálu a k zemskému povrchu nemohou pronikat sluneční paprsky. Simulace počítají s tím, že neproniknutelný oblak zahalí severní polokouli během jednoho týdne, jižní polokouli do dvou týdnů.
Dřívější vědecké odhady spočítaly, že při odpálení všech jaderných zbraní na zeměkouli by jaderná zima trvala deset let a znamenala by pokles teplot až o deset stupňů Celsia. Pokud vezmeme v úvahu použití maximálně třetiny dostupných zbraní, lidstvo by přežilo…
Zničené srdce Evropy
Existuje jeden pádný důvod domnívat se, že mezi nejhůře poničená místa v Evropě by byla Praha. Zjistilo to vedení Československa na počátku 60. let při dokončování hlavních stupňů vltavské kaskády. V nádržích nad Prahou je totiž zadržena celkem přibližně miliarda kubických metrů vody. Přehrady by v případě jaderného konfliktu byly mezi cíli. Tehdejší vedení komunistického Československa si tento problém uvědomilo a snažilo se ho řešit. Ne však ve jménu ochrany obyvatelstva, ale ve jménu udržení přemostění Vltavy, aby bylo možné na frontu globální války dopravovat nové jednotky.
Vznikl proto plán řízeného vypuštění největších nádrží. Začít se mělo nejprve se slapskou přehradou. Z ní měli v úmyslu vypustit dvě třetiny zadržené vody a způsobit tím v Praze povodeň o síle dvou tisíc kubických metrů vody za sekundu. Původní objem slapské přehrady 270 milionů kubíků měl klesnout na třetinu a kapacita výroby elektrické energie ve slapské elektrárně by klesla na polovinu.
Zároveň s odpouštěním Slap mělo začít vypouštění orlické přehrady. Ta se měla za necelých 16 dní vypustit až na úroveň základových výpustí. Z původního objemu 350,0 milionů kubických metrů vody by zůstalo jen nevypustitelné minimum, výroba elektřiny v tamější elektrárně by se úplně zastavila. Kombinované vypouštění Slap a Orlíka by trvalo 24 a půl dne.
Třetí přehradou, kterou by bylo třeba vypustit, by bylo vodní dílo Lipno. To bylo třeba vypustit kvůli papírnám ve Větřní. Počítalo se s tím, že povodňová vlna by odnesla uskladněné dřevo, které by napáchalo obrovské škody v Českých Budějovicích. V případě lipenské nádrže počítal plán se snížením hladiny o šest metrů. Vzhledem k reliéfu krajiny by takto byly vypuštěny dvě třetiny zadržené vody. Lipenská elektrárna využívá rozdílu hladin nádrží Lipno I. a Lipno II. Vypuštění dvou třetin zadržované vody by snížilo výkon elektrárny pouze o 10 procent.
Realizace ponurého plánu ale budí mnoho otázek. Československé vedení by riziko jaderného konfliktu muselo odhalit víc než měsíc dopředu. Anebo by začalo vypouštět v koordinaci se SSSR, které měl v úmyslu jaderný konflikt vyvolat. Vypouštění přehrad by ale neuniklo pozornosti protivníka. Sovětský svaz by tím přišel o svou hlavní výhodu – moment překvapení.
Zdroje: University of Princeton, Vojenský ústřední archiv
autor: Jaroslav Mareš
