Nikolu Šuhaje proslavil Ivan Olbracht. Skutečný příběh obávaného zbojníka provází jeden obrovský skandál a jeden možná ještě větší, dosud neodhalený.
Podle Ivana Olbrachta dostal darem nezranitelnost, a je hrdinou bojujícím proti nespravedlnosti. Na straně druhé stojí příběh padoucha, který kolem sebe šířil strach a zabíjel ze zálohy. Který příběh je blíže pravdě?
Nikola Šuhaj byl reálnou postavou a Ivan Olbracht si při psaní knihy hodně půjčoval ze starších legend o jeho předchůdci z 18. století Dovbušovi.
Podle oficiální historie Nikola Šuhaj řádil v okolí Koločavy v letech 1920 až 1921, kdy ho ubili sekerami jeho sousedé, aby se ke slávě ze Šuhajova zneškodnění přihlásili i četníci a vysloužili si tím obrovský malér.
Z policejních zápisů, telegramů a jiných materiálů víme, že Nikola s bratrem Jurajem byli zabiti při v podstatě objednané vraždě v roce 1921. Slovenský spisovatel Ivo Apfel má ve svém archivu ovšem propouštěcí list Nikoly Šuhaje z roku 1936. Je na něm jasně uvedeno, že Nikola Šuhaj z Koločavy byl propuštěn po odpykání trestu za loupežnictví z věznice v Leopoldově… Propuštěn byl tedy patnáct let po své smrti…
Koho tedy vesničané, lační vypsané odměny, utloukli na polonině nad Koločavou? Koho po smrti prostříleli četníci, aby nahlásili, že Nikolu zabili při přestřelce? Jaký byl Nikolův skutečný osud? Byli snad na Koločavě dva loupežníci stejného jména?
Z horala vojákem a zbojníkem
Nikola Šuhaj se narodil 3. dubna 1898 přímo v Koločavě. Oblast byla tehdy součástí Zalitavska a státní moc tu reprezentovalo maďarské četnictvo. V divukrásných horách panoval nesmírně tvrdý život. Jediný způsob obživy pro místní bylo dřevorubectví. Mnoho mužů proto odcházelo na sezonní práce do Maďarska a do Rumunska. Zažitou praxi narušila první světová válka, kdy museli muži narukovat do armády. Jedním z odvedenců byl i Nikola Šuhaj.
U svého pluku se dlouho nezdržel a zběhl. Koločavský vrchní strážmistr Béla Lenard ho začal pronásledovat, aby ho vrátil zpátky na frontu. Jenže Nikola Šuhaj se v horách velmi dobře vyznal. Aby ho dostihl, přestrojil se vrchní strážmistr za ženu a předstíral, že nese dřevorubcům jídlo. Podařilo se mu přiblížit k Nikolovi a přemoci ho. Nikola Šuhaj tak putoval zpět na frontu.
Jenže Nikola utekl znovu a tentokrát to bylo horší, protože se vybavil vojenskou puškou a velkým množstvím nábojů, které u pluku ukradl. Romantické zkazky o přestřelkách s četníky, při kterých byl obklíčen a chtěl se prostřílet, jsou nepravdivé. Nikola střílel ze zálohy. Uherskému vrchnímu četnickému strážmistrovi zastřelil dva podřízené. V obou případech byl někde schovaný a čekal, až půjdou na hlídku. Navíc používal náboje upravené na trhavé střely dum-dum. Naháněli ho nejprve uherští četníci, těsně po válce četníci rumunští a nakonec i českoslovenští četníci a několik z nich to stálo život.
Když skončila první světová válka a Podkarpatská Rus byla přičleněna k Československé republice, tak se říkalo, že žil spořádaným životem a usadil se se svou milou Eržikou. Skutečnost je taková, že na sebe nové pány země nechtěl upozorňovat. V té době se věnoval pašování a neměl zájem na tom, aby si ho financové nebo četníci všimli.
Nejprve tedy pašoval zboží do Polska a z Polska. Změna přichází podle všeho 16. července 1920, kdy s kumpánem Vasylem Kryvljakem přepadává kolibu. Útočí v noci, ovčáky zažene na útěk střelbou do vzduchu a kolibu vykrade. Šuhajova loupežnická kariéra se rozjíždí velmi rychle. Je dobře ozbrojený, vyzná se v horách a pro malé četnické posádky je takřka nepolapitelný. S oblibou přepadává židovské obchodníky. Ti jediní jsou v kraji při penězích.
Šuhaje dokonce s velkým štěstím dopadli doma a dovedli na stanici. Byl už večer a k okresnímu soudu do Volového ho v noci nemohli eskortovat. Připoutali ho přes noc řetízkem k šicímu stroji manželky vrchního strážmistra Karla Třesky šicí stroj a hlídal ho nejmladší četník na zkoušku. I ten při hlídání evidentně usnul, Nikola se nějak z řetízku uvolnil a utekl. Četník na zkoušku za to dostal od vojenského prokurátora 6 týdnů vězení za porušení strážní služby a velitel stanice důtku.
Složitý vztah se sousedy
Vztah místních k Nikolovi je ale všelijaký. Na jednu stranu mu v potýkání s neoblíbenými cizími četníky fandí. Na druhou stranu jde z Nikoly strach. Je prchlivý a podezřívavý. Domnělým nepřátelům také často vzplane chalupa. S oblibou také přepadal svatby. Podle tamějších zvyklostí dostávali novomanželé na oslavách od dalších svatebčanů peníze. Zatancovali si s nevěstou a pak házeli peníze v hotovosti do klobouku. Novomanželé potom dary naložili na žebřiňák a jeli do místa, kde bydlel ženich. V lese je potom přepadl a oloupil Nikola Šuhaj.
Kolik četníků má Nikola na svědomí už není možné zjistit. Podle policejního historika Martina Kloubka nejméně dva. Prvním z nich je četník na zkoušku Vojtěch Kubín. 24. října 1920 pročesává trojčlenná četnická hlídka Koločavu. Asi 100 metrů od domku Ivana Drače se ozve několik výstřelů a Vojtěch Kubín přichází o život. Nikola ho zasáhl do obličeje. Datum události známe z dochovaného telegramu odeslaného z velitelství četnictva v Chustu na ministerstvo vnitra.
Druhou potvrzenou obětí je v květnu následujícího roku strážmistr Oldřich Hrabal. Ludvík Kovář, četník z koločavské stanice, později popisuje ještě jednu Šuhajovu oběť. Četníka na zkoušku Lukáše, který měl padnout v listopadu 1920. Dobové prameny hovoří ještě o jednom mrtvém. Tím je strážmistr Josef Hochman. Zprávy o jeho smrti se ale rozcházejí. Podle Martina Kloubka umírá na mrtvici při pátrací akci po Nikolovi. Ludvík Kovář ale ve svých vzpomínkách uvedl, že Josef Hochman zemřel v lednu 1921 ve spánku poté, co se vrátil z nemocnice. Na koločavskou stanici došel hlubokými závějemi vysílený pěšky a ráno se už nevzbudil.
Činy Nikoly Šuhaje brzy přesáhly koločavské poloniny. Jeho slávu využívají další zbojníci a všechna přepadení v okolí se připisují Šuhajovi, přestože by tak musel být hned na několika místech najednou. O Nikolovi se můžeme dočíst v novinách. Maďarský tisk, dotčen poválečnou ztrátou území, prezentuje Nikolu Šuhaje jako národního hrdinu, bojujícího proti českým okupantům. V českém tisku je líčen jako legendární zbojník.
Na dopadení Nikoly vypisuje stát odměnu 3 000 korun, židovská obec nabízí dalších padesát tisíc. Pro stát je taková odměna dobrý obchod. Pátrací akce už stála mnohonásobně víc. Pro chudé horaly jsou to obrovské peníze. Právě peníze a vidina pohádkové odměny se nakonec Nikolovi staly osudnými.
Nikola Šuhaj měl i spoustu nepřátel. K jeho konci patrně přispěl i incident z neděle 14. srpna. Nikola Šuhaj podle zpráv z dobového tisku zastřelil starostu Nižní Koločavy, se kterým byl v dlouhodobém sporu. Právě tato smrt má podle první oficiální legendy, která měla ovšem jepičí život, na Šuhajův konec zásadní vliv.
Šuhajův konec
Nikola, v té době pohybující se po kraji s bratrem Jurou se sešel s třemi vesničany. Ti ho nalévali pálenkou a domlouvali se s ním na dalším lupu. V okamžiku, kdy už byl opilý, tak na něho zaútočili. Utloukli ho sekerami i s jeho patnáctiletým bratrem. Všichni tři muži se potom vydali ihned na státní prokuraturu do Chustu přihlásit se o odměnu.
O výpravě za odměnou ovšem četníci nevěděli a vrchní strážmistr Třeska se rozhodl, že z akce udělá svůj úspěch. Nahlásil proto v telegramu, že Nikolu obklíčili v lese a že ho zastřelili v přestřelce. Aby nikdo z četníků nevyzradil pravdu, tak si do jeho mrtvoly musel každý střelit.
První zprávy o smrti Nikoly Šuhaje se veřejnost dozvídá o dva dny později. Lidové noviny píší, že poté, co Šuhaj v neděli zastřelil starostu Derbaka, starostův syn a Šuhajův švagr Drac po Šuhajovi pátrali na vlastní pěst, odhalili jeho úkryt a vyzradili ho četnictvu. Četníci Šuhaje překvapili a ten se dal i s bratrem na útěk a schovali se v křoví. Nato začala prudká palba z obou stran, při níž byli oba Šuhajové zastřeleni. Jenže na prokuratuře v Chustu jsou tři Rusíni a tvrdí, že bratry Šuhajovy zabili v sebeobraně.
Státní zastupitelství na všechny tři uvalilo vyšetřovací vazbu a uvěznilo je. Odpolední vydání Českého deníku z 24.7.1922. uvádí, že Ivanič, Burkalo a Markuz byli osvobozeni soudem v Chustu. Souzeni byli pro trestný čin vraždy a pro nedostatek důkazů byli osvobozeni.
V celém případu je ještě jedna podivnost. Jediná fotografie Nikoly Šuhaje a jeho bratra vznikla po jejich smrti. Na fotografii je při bližším pohledu jasně vidět zranění od sekery. Nesedí ale je věk mrtvých. Nikolovi bylo 23 let, jeho bratrovi 16. Údajný Nikola je ale evidentně výrazně starší.
Co když to bylo ještě jinak? Když selhali samotní strážci zákona a zfalšovali Nikolovu smrt, mohli mít nesmírně chudí vesničané větší morální zábrany? Co když peněz chtiví vesničané utloukli sekerou někoho jiného? Vzájemné podpalování chalup nebylo mezi nimi v rámci vyřizování účtů nic neobvyklého. Víc než padesát tisíc korun byly tehdy ohromné peníze, za které se dalo pořídit celé hospodářství. Co když skutečný Nikola Šuhaj ještě po své údajné smrti běhal po okolních poloninách? Nebyl by v takovém případě skandál ještě daleko větší? Nebylo v takovém případě v zájmu všech Nikolu potichu zavřít a mlčet?
Pátrání po spisu, na jehož existenci mě upozornil Ivo Apfel, trvalo několik měsíců. Po mnoha marných dotazech jsem dostal tip na státní archiv v Nitře, spadající pod slovenské ministerstvo vnitra. Tam spis skutečně mají.
Vězněný Nikola Šuhaj se narodil na Koločavě 14.12.1900. Patnáctiletý trest káznice dostal za loupež z 15. listopadu 1926. Vyšetřovací vazba, započítaná do celkového trestu, byla od 10. října 1926 do 24. listopadu 1927, kdy byl odsouzen soudem v Chustu. Na svobodu byl propuštěn po odpykání dvou třetin trestu, dva dny po vzniku tohoto nároku, tedy 12. října 1936.
Že by Nikola Šuhaj loupil ještě pět let po své smrti? Možná jde jen o shodu jmen. Nechce se věřit, že by v jedné vesnici byli dva jmenovci zbojníky, ale data narození nesouhlasí a nelze to vyloučit. I tak je spis pro mě jako pro laika v jednom detailu divný. Když Šuhajovi započetli vyšetřovací vazbu od 10. října 1926, jak ho do ní mohli zavřít víc než měsíc předtím, než se loupeže dopustil?! Podle toho samého záznamu loupil až v listopadu!
Byl v Leopoldově vězněný Nikola Šuhaj skutečně onou karpatskou legendou, uklizenou před zraky veřejnosti? Na druhou stranu, proč o svém osudu nepromluvil? A proč by se v takovém případě nevrátil ke své rodině? Vždyť Eržika přežila svého muže o víc než 60 let, zemřela v roce 1987, a v prosinci 1921 Nikolovi porodila dceru Annu.
Když selhaly archivy, je třeba vydat se do terénu, na Koločavu. Zatímco na polonině ubitý Nikola se narodil 3. dubna 1898, ten vězněný 14. prosince 1900. Dodnes se dochoval Nikolův údajný hrob a bude na něm datum narození. Pokud je tam rok 1898, bude ten druhý Nikola skutečně s největším pravděpodobností „jen“ jmenovec ze stejné vesnice se stejným osudem. Nanejvýš nepravděpodobné, ale přeci jen možné. Pokud je tam naopak rok 1900, jsem s největší pravděpodobností na stopě něčeho velmi nepěkného.
Na Podkarpatské Rusi jsou neskutečně nádherné hory. Než dojedete na Koločavu, vrátíte se o sto let zpět. Na Koločavě se dochovala původní četnická stanice, dnes je to restaurace s penzionem. Domluvíte se tu česky, za oběd zaplatíte v korunách a chvíli máte pocit, jako byste nepřejeli dvoje hranice a Podkarpatská Rus je stále součástí Československa.
Na Nikolově hrobu je rozuzlení tajemství – letopočet narození pohřbeného. Je jím rok – 1897. Nikolové Šuhajové nebyli tedy dva, ale dokonce možná tři.
Zkráceno a upraveno z knihy Přísně tajné skandály. Reportáž z cesty po okolí Koločavy najdete na serveru Stream.cz
autor: Jaroslav Mareš
