Štěchovická přehrada měla pro nacisty nejvyšší prioritu a stavěla se v horečném tempu až do konce války. Až donedávna nebylo jasné, kam měl proud ze Štěchovic zamířit. Dnes už tajný úmysl známe.
Povídání o takzvaném Štěchovickém pokladu jsou jen pohádky, zčásti vymyšlené Emilem Kleinem, jehož práci rozvinul a dovedl k dokonalosti Helmut Gaensel. Oním skutečným štěchovickým zlatem byla ve skutečnosti elektřina vyrobená ve zdejší elektrárně.
Štěchovická elektrárna se stavěla od roku 1938. Příchod nacistů znamenal takřka zastavení prací a následně i změnu projektu. Na počátku roku 1943 Norští odbojáři ve spolupráci s Brity zničili továrnu na těžkou vodu ve Vemorku a v květnu téhož roku při operaci Chastise německé přehrady Möhne, Eder a Sorpe v severním Porýní. v tu chvíli se staly Štěchovice jediným dostatečně výkonným energetickým zdrojem v nacisty okupované Evropě, mimo tehdejší dosah spojeneckých bombardérů.
Utajit stavbu elektrárny!
Skutečný důvod horečnaté dostavby Štěchovic potvrzuje i fakt, že výstavbě dal nejvyšší prioritu Hans Kammler, stavební inženýr, který měl zajistit podmínky pro výrobu nacistických tajných zbraní. O několik týdnů později vydává protektorátní ministerstvo veřejných prací výnos o utajení stavby a o zamezení přístupu na ni všem nepovolaným.
Citace z výnosu ministerstva:
Pokud jde o personální opatření žádá úřad říš. protektora, aby stavbyvedoucí firem nebyli zaměstnáváni jinými pracemi nežli stavebně dozorčími a bez předchozího souhlasu nebyli měněni. Mimo ministerského referenta Ing. Dr. Urbana mohou ostatní úředníci ministerstva a přidělených úřadů docházeti na staveniště jedině s předchozím písemným souhlasem úřadu říš. protektora.
Pokud jde o určení místa, kde měla být vyrobená elektřina spotřebována, zde nabízí stopu dokument z okresního archivu v Dobřichovicích, obsahující dopis Ústředních elektráren obci Štěchovice z prosince 1941.
Citace z dopisu:
Dovolujeme si Vám sděliti, že vedení vysokého napětí 100 000 V, jež probíhá katastrem Vaší obce bude dnem 5.ledna 1942 uvedeno do provozu. Žádáme Vás zdvořile, abyste o tom neprodleně vyrozuměli obyvatele Vaší obce způsobem u Vás obvyklým a upozornili je zvláště na výstražné tabulky upevněné na stožárech. Prosíme zároveň, aby toto sdělení bylo publikováno v místních školách.
Přestože vedení bylo uvedeno do provozu už na počátku roku 1942, štěchovický proud jím ještě téměř dva roky netekl. Elektrárna totiž nebyla hotová. Ono vedení bylo vysokonapěťové spojení sítí Ústředních elektráren ve Středních Čechách a sítě Jihočeské energetiky na jihu Čech. Postavená linka končila v rozvodně Mirovice. Další výstavba probíhala v městu Příbram. V souvislosti se vznikem výzkumného ústavu Waffen Union bylo ve městě postaveno několik vysokonapěťových přípojek do budov bývalé báňské vysoké školy, jejíž budovy Waffen union zabral. Vysokonapěťové přípojky do školních budov, ve kterých se údajně rýsovala nová německá raketa Rolfa Engela, nedávaly smysl. Leda by byl jejich úkol ještě jiný.
Svědectví pamětníka:
Výzkumné práce dirigovány přímo Engelem, měl snad mít podíl na V1 a V2. Velmi zainteresován a často se pracovalo i přes noc. Ve značné míře Engel pracoval soukromě na konstrukci počítacích strojů. Bližší zjištění nemožné, sám byl nesdílný, jeho skupina pracovala odloučeně a odjela tajně již 2. 5., když spálila písemné materiály.
Rolf Engel byl špičkový raketový vědec, přímý konkurent Wernera von Brauna a otec raket na tuhá paliva, které proti těm kapalným měly ve vojenském využití celou řadu výhod. Tým Rolfa Engela působil v Příbrami od léta roku 1944 až do konce války a před jeho evakuací byly nejdůležitější dokumenty zničeny.
Příbram ovšem mohla mít pro nacisty klíčový význam maximálně jako místo pro vývoj, nikoliv pro výrobu – kapacita elektrického vedení mezi Mirovicemi a Příbramí nepostačovala pro vedení celého výkonu Štěchovické elektrárny.
Stopa vede dál na jih
Kde měla být elektřina ze Štěchovic spotřebována, prozrazuje nenápadná věta ze zpráv o provozu sítí Jihočeské energetiky za válečné roky.
Citace z přehledu o provozu sítí:
Pro přenos největší části výkonu odebíraného od Ústředních elektráren bude vybudována nová linka Mirovice – Blatná – Strakonice podle projektu o průřezu 70 mm² al, která prozatím nebude mít žádný odběr po cestě. Poněvadž převezme převážnou část výkonu přenášeného do Strakonic, a bude možno dovolit na ní úbytek napětí daleko pod přípustnou mas, bude v rozvodně ve Strakonicích vedena přes regulační auto transformátor 5000 kVA průchozího výkonu a napětí zvedáno na potřebnou výši.
Ve Strakonicích připadají v úvahu dva areály – jeden z nich je místní fezárna, ze které byla za války vyvedena část pro potřeby nově vzniknuvší firmy Strakowerke, opravující letecké motory. Druhým kandidátem je strakonická Zbrojovka.
Kde měl utajený provoz vzniknout, o tom svědčí krátký záznam o vybudování vysokonapěťové přípojky protileteckých krytů strakonické zbrojovky. Protiletecké kryty totiž žádnou elektřinu nepotřebovaly. Projekt vysokonapěťové přípojky do protileteckých krytů se zrodil na samém konci války, 27. února 1945. V březnu byl poté i schválen. Schvalovací řízení pro jeho vybudování bylo naplánováno na 21. duben 1945.
Spojenecké úvahy o německé bombě
Americký projekt Manhattan obsahoval i vlastní zpravodajskou službu. Jejím úkolem bylo pátrat po stopách německého konkurenčního programu. Američané hledali podobný objekt, jako měli v Oak Ridge. Místo s dostatečným množstvím pracovní síly. Současně místa s dostatkem elektrické energie – buď v sousedství elektrárny, anebo napojené na kapacitní připojení. Místo s velmi dobrou dopravní dostupností – napojené na železnici a ideálně i v blízkosti letiště. Všechny tyto podmínky strakonická zbrojovka splňovala.
Zdá se to být neuvěřitelné na to, aby to byla pravda. Projekt se navíc nepodařilo dotáhnout k realizaci, protože na místě, kde měla přípojka končit, žádné podzemní objekty nejsou. Nacisté je nestihli zrealizovat. Je tu ještě jeden doklad, že Strakonice byly pro nacistický zbrojní program důležitější, než se dosud soudilo. Obsahuje ho záznam v místní kronice.
citace z kroniky Strakonic:
V posledním roce umístěn pak byl v Masarykově obec. škole a ve šk. živnostenské oddíl technický tzv. „Wetterdienst“. Ovšem s pozorováním po- větrnosti neměl nic společného. V oddílu tom pracovaly i ženy, vše chováno v přísné tajnosti. Na škole umístěny antény vysílacích radioaparátů. Říkalo se, že se tam vyráběly součástky létajících bomb V1 nebo V2. To působilo u občanstva mnoho obav z náletů, neboť Spojenci byli dobře zpraveni o tom, kde se co vyrábí. V den osvobození 5. 5. 1945 byla posádka Wetterdienstu zajata a ve škole zůstaly různé přístroje a hmoty, o nichž teprve američtí vojenští znalci usuzovali, k čemu se upotřebovaly.
Bohužel, nikdo z pamětníků již nežije a americké archivy dosud nálezy od Strakonic neuvolnily. Z dosud známých materiálů lze říct, že Strakonice měly ve zbrojním programu, napojeném na štěchovickou elektrárnu důležitou roli. Ale nemusely být jediné. Každopádně: Pravda o skutečné štěchovické záhadě se ale skrývá na jihu Čech.
autor: Jaroslav Mareš
zpracováno podle knihy: Atomový protektorát
zdroje: SOkA Dobřichovice, NA ČR, ABS ČR, SOkA České Budějovice, SOkA Příbram
Minisérie o Štěchovicích:
1. díl: Štěchovický poklad: Archiv odhalil, kam doopravdy odjely nacistické cennosti
2. díl: Nacistická akce Štěchovice trvala několik let
4. díl: Druhý von Braun a superraketa z Příbrami
5. díl : Jak Češi pomáhali nacistům k jaderné zbrani
