Na břehu Dyje, pod poslední novomlýnskou hrází, se nesmí spouštět lodě na vodu. V nedalekých Rakvicích je na hřbitově místo, kam místní dodnes vodí děti z místní školy.
Místní škola dnes už stojí jinde a v budově staré školy je dnes obecní úřad. Školní děti vodí na jednu uličku na místním hřbitově, aby si připomněly neštěstí, které potkalo některé z jejich možná prastrýců a pratet. Na konci května 1936 se u Nových Mlýnů odehrálo neštěstí, které je dodnes smutným rekordmanem v počtu dětských obětí. Při nehodě přívozu utonulo celkem 31 místních dětí.
Ve třicátých letech nestál ještě přes řeku u Nových mlýnů most. Nebyla tu ani novomlýnská přehrada. Od roku 1899 tu nad jezem, který dnes už rovněž neexistuje, fungoval přívoz. Od roku 1932 ho provozoval mlynář Veverka, který ho převzal od lichtenštejnských lesů. Panské lesy chtěly původně provoz přívozu ukončit. Nakonec se ale dohodli na tom, že přívoz bude provozovat zdejší mlynář a o náklady na opravy lodi se podělí půl na půl.
Dohoda ale, zdá se, nefungovala k oboustranné spokojenosti. V roce 1935 upozorňuje mlynář Veverka v dopise lichtenštejnským lesům na to, že prám je ve velmi špatném stavu a že hrozí neštěstí. Dále upozorňuje, že poslední tři roky platil údržbu přívozu. Nyní je řada na lichtenštejnských lesích a Veverka se nadále zříká odpovědnosti za možnou škodu.
Osudová školní výprava
Neštěstí, před kterým mlynář varoval, se odehraje 26. května 1936. Ten den o půl sedmé ráno se na návsi v Rakvicích sjede osm povozů a celkem 109 dětí zdejší základní školy. V plánu mají vyrazit na výlet na Pálavské vrchy. Cesta za dobrodružstvím končí nad jezem za Novými mlýny.
Výprava na místo doráží postupně mezi půl osmou a osmou ráno. Převozník Šustr přes řeku převeze první dva povozy. Na každém je přibližně 15 dětí. Když na převezení čeká třetí povoz, přijedou všechny následující. Děti z dalších povozů jsou netrpělivé, a tak se třetím povozem se na prám nalodí víc než polovina zbývajících dětí. Pozdější vyšetřování ukázalo, že v osudnou chvíli bylo na prámu dětí celkem 52.
Převozní Šustr děti z prámu neodhání. Je přesvědčen, že se nemůže nic stát. Na prámu už převezl jiné těžké náklady. Pouze manželka jednoho ze strážníků nabádá děti, které se shromáždily na zádi, aby vystoupily a počkaly. Několik dětí ji poslechlo.
Řeka Dyje je na konci května 1936 na vyšším stavu než obvykle, hladina je asi o 1,5 metru výše a v některých místech pod přívozem je až šestimetrová hloubka. Převozník Šustr odstrkuje prám, naskakuje na něj a tahá za lano směrem na druhý břeh.
Neštěstí během několika sekund
Jenže kromě celkové zchátralosti je v prámu konstrukční chyba, kterou dělníci při jeho stavbě opravili jen provizorně. Nachází se v levé bočnici, v blízkosti zádě. Právě na místě, kde se shromáždily desítky dětí. Jakmile se prám dostává do silnějšího proudu, klesá jeho záď pod hladinu. Vyděšené děti ustupují směrem kupředu. Převozník se ještě snaží zatáhnout za vodicí lano a co nejrychleji se dostat k protějšímu břehu vzdálenému v tu chvíli asi 20 metrů.
Samotné neštěstí je dílem několika sekund. Levá strana prámu klesá pod hladinu a do vody vyklápí povoz se zbývajícími dětmi. Proudící voda okamžitě potápí zbylou část prámu. Podle svědků se neštěstí odehrálo v průběhu okamžiku. Z 52 dětí, které jsou v ten okamžik na lodici, se zachrání 21. Na místo přijíždějí četníci i vojáci, ale pozdější pátrání už spočívá jen ve vylovení těl utonulých dětí.
V Rakvicích se o neštěstí dozvídají přibližně hodinu a půl poté, co se odehrálo. Kdo je doma, běží do šest kilometrů vzdálených Nových Mlýnů. Na prvním pohřbu, který se koná dva dny po neštěstí, je pohřbeno prvních 11 dětí. Na smutečním setkání se schází 5 tisíc lidí. Přestože se často tvrdí, že na místě zemřelo 32 dětí, jmenné seznamy, vypracované na místě četnickou stanicí, uvádějí jména všech 52 dětí na prámu, jména 31 utonulých i 21 zachráněných.
Zapomenutý hrdina
32. obětí toho rána byl kočí František Belech, kterého při záchranných pracech kopl tonoucí kůň do hlavy. Hrdinou se naopak stal kočí ze čtvrtého vozu Stanislav Holešínský. Po potopení prámu se vrhnul do vody a do loďky vytáhnul celkem deset dětí. Jenže asi 150 metrů pod přívozem byl v té době vybudovaný jez.
Loďku se zachráněnými dětmi se v prudkém proudu nepodařilo dostat včas ke břehu. Loďka proto v rozvodněné řece sjela přes hráz a převrátila se. Z deseti dětí na loďce se převráceného plavidla zachytily čtyři. Další tři potom Holešínský zachránil když se podařilo s převrácenou loďkou dostal ke břehu a Holešínský se vydal s větví proti proudu. Další děti nepřímo zachránil tím, že je ze svého povozu nepustil nasednout na přeplněný prám.
Hrdinství Stanislava Holešínského si všiml obecní úřad v Nákle u Olomouce. Ve vyšetřovacím spisu se nachází dotaz adresovaný rakvické četnické stanici na Holešínského hrdinství a na jeho pověst, následovaný četnickým dobrozdáním, že Holešínský je nemajetný, při neštěstí se jako hrdina projevil a zasluhuje jakoukoliv podporu, kterou pro něj v Nákle chystají.
Vyšetřování a osvobození
Ještě v den neštěstí byli vzati do vazby majitel přívozu, převozník a doprovázející učitelé. Expertiza potopeného prámu ukázala, že v dobrém stavu by unesl 8-10 tun. Kvůli své zchátralosti unesl při rovnoměrném rozložení nákladu necelé tři a půl tuny. Četníci spočítali, že v osudový okamžik bylo prám zatížený asi o 400 kilogramy více než mohl unést. Kritický rozdíl udělaly děti z následujících povozů, které nechtěly počkat.
Smuteční akt na místním hřbitově narušil 31. května 1936 při druhém pohřbu Stanislav Foukal. V podnapilém stavu mu byl odepřen vstup na hřbitov, čehož nedbal, přelezl hřbitovní zeď a chtěl na pohřbu řečnit. Ostudě zabránili strážníci, kteří opilého Foukala odvedli.
Neštěstí skončilo před soudem. V první instanci byl odsouzen majitel přívozu, převozník i učitelé. V odvolacím řízení byli učitelé zproštěni obvinění, majitel přívozu dostal 6 měsíců podmíněně a převozník 10 měsíců nepodmíněně. Lichtenštejnské lesy, které se zavázaly hradit polovinu nákladů na údržbu prámu, a které od roku 1932 nepřispěly nic, nikdo k odpovědnosti nepohnal. Zproštění obvinění ovšem nebylo nebylo učitelům nic platné. Pozůstalí hledali viníky své ztráty. Rakvice museli po útocích místních opustit.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Obecní úřad Rakvice, SOkA v Břeclavi se sídlem v Mikulově
