Takřka zázračným způsobem zafungoval nový podcast Skutečné české záhady. V případu dodnes neobjasněných výbuchů před krajskými a okresními sídly KSČ se ozývají noví svědci.
Říjen 1986 – České Budějovice, duben 1987 – Plzeň, září 1988 – Pelhřimov a únor 1989 – Ústí nad Labem. Čtyři případy profesionálně připravených náloží, odpálených vždy pozdě v noci za novoluní a zhasnutých lamp veřejného osvětlení v okolí.
Obrovské úsilí marným směrem
Tři ze čtyř případů spojuje červená Škoda 105 či 120 s pražskou poznávací značkou – vyšetřovatelé jich prověřili všech 1 4000. V jednom případě se na místě objevil modrý Mercedes s karlovarskou poznávací značkou, přidělenou tamější vojenské kontrarozvědce. Ve stejném, plzeňském případě se z místa položení nálože, kter nakonec nevybuchla, snažil zmizet Fiat 131 Mirafiori.
Pronásledovalo ho služební vozidlo SNB. Když se ho pokusilo zastavit, vytlačil řidič fiatu esenbáky profesionálně provedeným manévrem ze silnice. Nikdo z kriminálky ale neprověřoval fiaty 131, kterých u nás bylo narozdíl od červených škodovek, jako šafránu.
Skutečné stopy nikdo neprověřil
Přestože plzeňská nálož, která nevybuchla, poskytla vyšetřovatelům cenné stopy v podobě vlasů pachatele a dokonce krevních stop, pachatele se nikdy nepodařilo odhalit. Kriminalisté se soustředili na prověření všech střelmistrů, kteří v Československu mohli přijít s použitou průmyslovou trhavinou Gelamon, do styku. Státní bezpečnost otravovala život stovkám střelmistrů.
Stopy, které mohly kriminalisty dovést k pachateli, nebyly prověřeny. Biologické vzorky se v době sametové revoluce z Kriminalistického ústavu beze stopy ztratily. Když se v roce 1991 stanovila na ministerstvu vnitra speciální vyšetřovací skupina, její členové pracovali v přísném utajení, protože byly obavy, že nadřízení, kteří vyšetřování sváděli už před revolucí špatným směrem, byli stále ve funkcích na ministerstvu a vyšetřovatelé pracující na případu se báli o svůj život.
Nový svědek a utajené vyšetřování
Těsně před publikací prvního dílu se nám ozval bývalý vedoucí trhacích prací Severočeských uhelných dolů. Upozornil na fakt, že kromě vyšetřovacího spisu kriminální služby existovalo ještě jedno vyšetřování, vedené Státní bezpečností. Jedné z jeho součástí se dokonce zúčastnil:
„V červenci 1989 byly na základě doporučení soudního znalce v oboru trhacích prací a využívání průmyslových výbušnin provedeny rozsáhlé terénní zkoušky na jedné z výsypek skrývky v Severočeských hnědouhelných dolech vedených příslušníky různých složek Federálního ministerstva vnitra, včetně STB.“
Účelem vyšetřování bylo ověřit, jak silné nálože Gelamonu byly odpalovány před stranickými sídly a jakým způsobem byly nálože umístěny. Zajímavé je, že sami příslušníci Státní bezpečnosti měli silné podezření na své „kolegy“ z jiné části Státní bezpečnosti:
„Při neformálním „večeřovém povídání“ došlo i na „úvahy vyšetřovatelů“ na téma motivace k provedení výbuchů. Dobře si vzpomínám na slova jednoho mladšího kolegy vedoucího akce, který vyslovil tehdy kacířskou myšlenku, že „my se tady honíme jak blbci za někým s protisocialistickými živly, a přitom to spíš udělali ti naši blbci z… “. Z jeho slov šlo vyvodit, že měl na mysli jiný útvar nebo partu z řad STB.
Pachatel známý, zapomeňte
Bývalý vedoucí trhacích prací SHD jako člověk z komunity střelmistrů, ve které se všichni pracovníci s trhavinami navzájem znali, dokonce zná i pravděpodobného když ne samotného pachatele, který nálože na místa položil, tak tvůrce jejich mechanismu.
„Informaci o tom, kdo to byl, mám od člověka, kterého velmi dobře znám a který byl přímo u vyšetřování. Nemám důvod mu nevěřit. Pokoušel jsem se ověřit, zda dotyčný skutečně spolupracoval se Státní bezpečností. Využil možnosti nahlédnutí do internetové databáze spolupracovníků STB, abych si ověřil, že se nejednalo jen „pivní kecy“ a zjistil jsem, že v hodnověrné databázi se opravdu vyskytuje jediný spolupracovník jeho jména, uvedeným do evidence v Pardubicích. Pak zveřejněním informace, že „prováděl trhací práce pro STB“ spolu s tím, že svou osobností v mnohém odpovídá „profilu pachatele“ se kterými jsme byli seznámeni při experimentech v Mostě v roce 1989. Sám před námi vzbudil podezření, že zveřejněná spolupráce s STB byla jedinou spoluprací. Otázkou zůstává, proč se ke spolupráci sám (a patrně dobrovolně) přiznal.
Případ výbuchů před sídly KSČ vzbudil mnoho zlé krve mezi střelmistry. Úplně všichni byli popotahováni kvůli odběru biologických vzorků a sérologickým testům. Ti, kteří neměli na předmětnou dobu alibi a ozvali se po publikaci podcastu, byli podle svých slov Státní bezpečností šikanováni.
V tématu hodlám pokračovat. První díl podcastu Opravdové české záhady o explozích v osmdesátých letech si můžete poslechnout zde.
autor: Jaroslav Mareš
