Když v roce 2010 natočil Juraj Herz film Habermannův mlýn, vyvolal tím obrovský poprask. Češi natočili film o kapitole dějin, na kterou nemohou být pyšní.
Film se inspiroval skutečnou událostí a pojednává o statečném Němci, mlynáři z Bludova na Šumpersku. Po celou válku pomáhal utlačovaným Čechům. Ti se mu na konci války odměnili tím, že ho zlynčovali, brutálně zavraždili, rodinu odsunuli do Německa a mlýn vyrabovali.
Hubert Habermann zemřel podle dobových dokumentů při „ochraně mlýna před zpustošením.“ Film také přímo v Bludově způsobil některé kontroverze. Místní si stěžují, že několik historických postav, jako byl šéf lázní Pospíšil, ve filmu přejmenovaný na Pospíchala, a také zdejší kněží, jsou dehonestováni. Ze skutečných hrdinů film dělá kolaboranty.
V šumperském okresním archivu je uložena bludovská kronika a dochoval se i nezvykle útlý spis z vyšetřování Habermannova zmizení. Hubert Habermann byl po otci Němec, po matce Čech. Považoval se za Němce. Před válkou zdědil mlýn s parní pilou v Bludově. Členem sudetoněmecké strany nebyl. Za války byl členem organizace Opferring, pobočky NSDAP, ze které byl, pravděpodobně za nedostatečné projevy němectví, vyloučen. K Čechům se choval slušně. Pokud si někdo před ním na okupaci stěžoval, nikdy to nenahlásil.
Obecní kronika Bludova uvádí v zápisu z roku 1945 o jeho zmizení: „Majitel mlýna v Bludově, starousedlík Hubert Habermann, jehož matka byla Češka z Chromče rodem, se v převratových dnech v roce 1945 ztratil beze stopy. Udržuje se pověst, že byl neznámým pachatelem pro svoje němectví a snad i pro peníze, které u sebe měl, odpraven. Úřední vyšetřování nevneslo do věci světla. Mrtvola jeho nebyla nikdy nalezena.“
S vrahem chodili do hospody
Než dojde k vyšetřování, trvá to pět let. Jak se věci mají ale přinejmenším část místních obyvatel ví. Místní holičský pomocník se v opilosti v hospodě sousedovi k vraždě Habermanna dokonce přiznává. Přiznání doplňuje výhrůžkou, že souseda měl zastřelit také. Události ale rozhýbe až úřední žádost Habermannovy švagrové. Ta žádá jménem své sestry, v té době už odsunuté Aurelie Habermannové, o vyšetření zmizení. Potřebuje potvrzení, že Hubert Habermann nežije. Listinu vyžadují německé úřady po Aurelii Habermannové kvůli vyřízení renty po nezvěstných.
Bludov byl podle vzpomínek svědků osvobozen jednotkami sovětské armády 8. nebo 9. května 1945 v dopoledních hodinách. Hubert Habermann zmizel v den osvobození. Pokud se máme k jednomu z těchto dat přiklonit, tak jeden svědek si vzpomíná, že to bylo úterý, tedy 8. května. Po přechodu fronty se vlády v Bludově ujímá národní výbor, který za okupace působil ilegálně v bludovských lázních.
Vyšetřovatelé mají v hledáčku jistého Jiřího Pazoura, holičského pomocníka, který se k vraždě přiznal v opilosti v hospodě. Jiří Pazour se při výslechu k zastřelení doznává. Nikoliv však k vraždě. Podle svých slov vlastně střílet jako strážce zajatých kolaborantů musel.
Výpověď podezřelého:
V uvedené době byl přiveden německý příslušník a bývalý majitel mlýna v Bludově Hubert Habermann, který za okupace spolupracoval s Němci a udával gestapu místní občany obce Bludova jakož i okolí. Po příchodu jmenovaného bylo mým úkolem, abych ho střežil pro případ útěku. Jmenovaný však záhy krátce na to počal mě ohrožovat a postavil se mně na odpor. Když jsem ho chtěl donutit ke klidu, pokusil se o útěk, kterému abych zabránil, použil jsem střelné zbraně, kterou jsem byl ozbrojen. Po tomto naložil jsem Habermanna za pomoci Artura Haase na trakař a odvezli ho společně do blízké řeky Moravy, kde jsme ho hodili do vody, která jej odplavila.
Jenže ve skutečnosti vedla Huberta Habermanna eskorta na národní výbor v Bludově. Jiří Pazour neozbrojenou eskortu přepadl a Habermanna usmrtil výstřelem do týla.
Výpověď člena eskorty:
Vzali jsme Habermanna, který šel mezi námi, a vedli jsme jej na MNV v lázních v Bludově. Cestou jsme se s Habermannem bavili a on měl o sebe obavu, co s ním budou dělati. Prohlašoval, že žádnému z Čechů nijak neublížil, že jim za okupace mlel načerno mouku. Když jsme přišli do lázní, byly dveře uzamčeny. Domovník Zajíc nám řekl, že se MNV přestěhoval do obecní kanceláře uvnitř obce Bludov. Proto jsme se s Habermannem obrátili a šli tam. Když jsme odcházeli, přišel k nám muž, který vyšel z budovy lázní. Poznal jsem, že to je Jiří Pazour.
Žádal nás, abychom Habermanna cestou do Bludova uklidili. Toto nám šeptal, aby to Habermann neslyšel. Já jsem mu odpověděl, že já to nedělám a dále nemám ani čím. Strnad to též odmítl. Na to jsme šli dále a Habermann se nás dotazoval, kdo to byl. My jsme mu zapřeli, že jej známe, ale Habermann nám přímo řekl, že je to Jiří Pazour a přitom pronesl obavu, že jestli má jeho zadržení v moci, že z toho nevyvázne. Šli jsme s Habermannem dále k obci Bludovu, Pazour se vrátil směrem k lázním. Když jsme přišli do polovice topolové aleje, nás Pazour došel a ani slovo nepromluvil.
Já i Habermann jsme se otočili zpět a na to Pazour strčil rukou do Habermanna, aby se na něho nedíval. V tom Pazour sáhl do kapsy, vytáhl nějakou pistoli a střelil Habermanna i zezadu do týla. Na nás Pazour zakřikl: „Vy mažte pryč.“
Pazour mění výpověď
Ještě než vyšetřovatelé znovu vyslechnou Jiřího Pazoura, vychází najevo motiv činu. Hubert Habermann byl bohatý. Jiří Pazour nikoliv. Hubert Habermann chodil v průběhu války do lázní hrát karty o peníze. Jiří Pazour také. A Hubert Habermann byl lepší hráč. Průběh vraždy navíc před opětovným výslechem Pazoura potvrdil i druhý člen eskorty, Karel Strnad.
Výpověď druhého člena eskorty:
Odešel jsem s Habermannem směrem topolovou alejí do Bludova, zatímco Churavý mě krátce následoval. Asi po 100 m jsem se ohlédnul a uviděl jsem, že za námi jde Jiří Pazour a zmíněný zaměstnanec Haas. Tito nás krátce na to došli, přičemž Habermann řekl Pazourovi, že s ním nemá co mluvit. Pazour však Habermanna uchopil za levou ruku a smýknul s ním k sobě. V tom okamžiku přiložil mu pistoli zezadu na týl a vystřelil. Mně a Churavému řekl pak Pazour, abychom pochodovali dále. Jelikož jsem měl důvodnou obavu, že Pazour by snad mohl zastřelit i mě, případně Churavého, nečekal jsem, co se bude dít dále, a uprchnul jsem ze silnice do polí. Po chvíli jsem se zastavil a pozoroval jsem, co se bude dít dále.
V nové výpovědi Jiří Pazour stihne popřít výpověď původní. Nikdy prý netvrdil, že by Habermann za války udával Čechy gestapu. Za smrtí je ale kromě osobní msty a nenávisti k úspěšnějšímu pravděpodobně i ziskuchtivost. Pokud Pazour dlužil Habermannovi nějaké peníze, vraždou mohl nepohodlný dluh smazat. Tělo Huberta Habermanna se nikdy nenašlo. Podle jedné verze zmizelo beze stopy, podle jiné bylo nalezeno níže po proudu a neidentifikované pohřbeno v neoznačeném hrobě.
Upravená výpověď podezřelého:
Já v rozčilení jakož i v podnapilosti po použití alkoholu, který jsem vypil s radostí nad osvobozením, vytáhnul jsem pistoli, kterou jsem Habermanna ranou do hlavy zastřelil. Po zastřelení Huberta Habermanna vrátil jsem se k lázním. Uviděl jsem v blízkosti lázeňské budovy stát dřevěná kolečka na odvážení hlíny a podobně. S těmito jsem se vrátil zpět na místo, kde Habermann zůstal ležet. Zde naložil jsem na kolečka Habermanna a odvezl ho k řece Moravě. Měl jsem obavu, že Habermannovo tělo by mohlo se snadno nalézt a takto přijít na můj čin, hodil jsem Habermanna do řeky, aniž bych se o něj více staral.
Případ budí kontroverze dodnes
Vraťme se k majiteli lázní, který je ve filmu vylíčen jako slizká kreatura, která to hraje na všechny strany. Pohled na Zdeňka Pospíšila dodnes místní rozděluje. Vnuk Zdeňka Pospíšila mi při natáčení vypráví příběh o člověku, který za války skrýval partyzány, ale nesnášel komunisty. Ti mu po válce zabavili majetek a udělali z něj nejdéle vězněného odpůrce režimu.
Po listopadu 1989 Pospíšilovi potomci požádali o vrácení lázní. Objekt ale zprivatizovali potomci Pospíšilova řidiče a pozdějšího národního správce lázní. Spor ještě dlouho řešily soudy. Vnuk Zdeňka Pospíšila považuje film, natočený podle románu Josefa Urbana, za pokus přepsat historii a pošpinit jméno statečného člověka, kterého nezlomili nacisté ani komunisté. Před natočením filmu dosáhl aspoň toho, že úlisnou figuru přejmenovali z Pospíšila na Pospíchala.
Autor románu a scénáře se před lety této kritice bránil v tisku: „To, že nejsou v okresním archivu ucelené doklady k osudným událostem, neznamená, že ve skutečnosti neexistují. Nebudu a nechci je vytahovat, zatím nemám důvod.“ Moje pátrání a natáčení v Bludově starý příběh opět rozjitřilo staré rány. Ihned po našem odjezdu se mezi zainteresovanými strhla velmi nepříjemná výměna názorů.
Holičský pomocník Jiří Pazour, přestože se doznal k vraždě, byl po dvou měsících vyšetřovací vazby propuštěn na svobodu.
Zdroje: Největší záhady kriminalistiky, SOkA Šumperk
Autor: Jaroslav Mareš
