Vražda, která vyvolala vlnu hysterie a nenávisti u nás i po celé Evropě. Dochovaný spis obsahuje stopy skutečného vraha.
Je škaredá středa, 29. března 1899 a čtvrt na šest večer. V městečku Polná na Vysočině se v krejčovské dílně Blandiny Prchalové loučí devatenáctiletá Anežka Hrůzová. Dnes má hotovo a jde domů, do Malé Věžnice. Z dílny na okraji židovského města odchází Jungmannovou ulicí s Annou Kocmanovou. Na křižovatce s ulicí k Žabokrtům, kde tehdy Polná končí, se děvčata rozdělují.
Anežku u posledních domů vidí ještě Petr Horáček, když se na okamžik zastavuje, aby si upravila tkaničku. Je půl šesté večer. Anežka pokračuje kolem božích muk, do kopce k lesu Březina, za kterým je Malá Věžnice, dnes Věžnička. O dva dny později, na velký pátek přichází Anežčina matka na četnickou stanici nahlásit, že Anežku pohřešuje. Strážmistru Klenovci není divné, že Anežčina matka nepřišla už včera ráno. Vždyť přece Anežka nikdy nenocovala mimo domov.
Hrůzný nález
V sobotu kolem deváté hodiny ráno jeden z hledajících Anežku nachází. Leží zavražděna na počátku lesu Březina, pár metrů od cesty. Její tělo leží na břiše, nohy má pokrčené v kolenou. Vlasy na hlavě jsou zkrvavené, na krku známky škrcení a velká řezná rána. Kousek od těla je malá krevní kaluž asi 20 x 30 cm. Část Anežčiných věcí zmizela, část je rozvěšena po stromcích nedaleko, pachatel tu naopak zanechal čerstvě uřezanou a oloupanou hůl.
Než strážmistr Klenovec zjedná pořádek, dychtivá zvědavci mnoho stop pošlapou. Když Anežku obracejí, ukazuje se rozsáhlá řezná rána na krku a kdosi z přítomných vykřikuje, že byla podkošerována. Připomíná tím stovky let starou a mnohokrát vyvrácenou pověru, že Židé potřebují o Velikonocích k přípravě tradičních pokrmů křesťanskou krev. Rozjíždí se soukolí, ve kterém uvízne Leopold Hilsner, židovský pobuda z Polné, tulák a nepříliš inteligentní výrostek na okraji společnosti.
Leopold Hilsner je neuctivý při domovní prohlídce, a tak ho strážmistr Klenovec, rozladěný, že nic nenašel, zatken. Když Hilsnera vede na stanici, utvrdí to přihlížející – byl to on. Vyděšený Hilsner opakuje, že v inkriminovanou dobu se procházel s kamarády po náměstí a večer šel do synagogy. Jeho kamarádi to ovšem popírají a v synagoze si nikdo nevybavuje, zda ho v ní ten večer viděl. Možná tam byl, chodil pravidelně a nikdo si ho kvůli tomu nevšimnul.
Když Hilsner běžel na místo činu
Část svědků viděla Hilsnera ve středu v tmavých svátečních šatech, a Hilsner tvrdí, že takové skutečně na sobě měl, jiná část tvrdí, že byl v šedých trojdílných šatech. Takové ovšem Hilsner nevlastní. Celá obžaloba přitom na svědcích stojí.
Podle obžaloby byla svědectví o tom, že po páté hodině byl spatřen ve společnosti dalších dvou neznámých Židů jak odchází z města směrem k Březině. Těsně po páté Hilsnera prý spatřil František Cink, když v malé uličce nedaleko náměstí skládal slámu.
Výpověď svědka:
Zastavil jsem s fůrou před domem v této uličce a počkal jsem při fůře z obavy, aby nějaký uličník nezapálil slámu. V tom vidím běžet: Takřka skokem napřed Leopolda Hilsnera, kterého dobře znám a za ním v patách dva neznámé výrostky. Jeden z těchto výrostků strkal právě nějaký podlouhlý balíček do kapsy vnitřní svého kabátu. Musel mít něco dlouhého úzkého zabaleno v papíru. V Hilsnerově osobě jsem se naprosto nezmýlil, neboť ho dobře znám a krom toho Hilsner promluvil. Jakmile přišel k mému povozu slámou naloženému, řekl: „Dejte to z huby, mohli bysme za to dostat přes hubu.“ Leopold Hilsner totiž i ti dva výrostci měli každý zapálenou cigaretu v ústech.
František Cink tedy nejenže Hilsnera prý viděl, ale spatřil prý i něco, co mohl být vražedný nástroj. Cinkovu svědectví se přikládá váha. Je totiž podpořeno dalším svědectvím, a sice obyvatelky stejného domu, Marie Bruknerové.
Výpověď svědkyně:
Pamatuji se dobře, že dne 29. března 1899 odpoledne v právě v 5 hod. neboť vím, že právě hodiny v mém bytě které správně jdou 5 hod. odbily, šla jsem z prvního poschodí v domě kde bydlím dolů na dvoreček se špínou v putýnce. Udělala jsem asi 3 kroky ze síně ke kanálu na dvorečku, špínu jsem vylila a jak jsem byla obrácená hlavou k vratům, které byly otevřeny, mihl se mně před vraty člověk který se mě zdál býti podle podoby že je to Leopold Hilsner neboť jak se mihla jeho hlava, spatřila jsem a poznala jeho obličeji.
Jak jsem tak stála u toho kanálu a Hilsner se mě mihl před vraty jda směrem uličkou dolů k Březině, zaslechla jsem jak Cink z vozu volá: „Nevidíte, že tu skládám slámu a kouříte?“ na koho to Cink volal nevím, ale slyšela jsem v odpověď v níž jsem poznala zcela určitě Hilsnerův hlas: „Dejte to z huby, tady nesmíte kouřit.“ Na koho to volal Hilsner a komu to upozornění platilo nevím, neb jsem nikoho neviděla za ním jít.
Hilsner na cestě z místa hrůzného nálezu
Marie Sobotková – jedna ze svědkyň – viděla Hilsnera přicházet kolem šesté od lesa Březiny. To už bylo podle vyšetřovatelů po vraždě.
Výpověď svědkyně:
Ve středu dne 29.3.1899 zvečera jsem viděla Leopolda Hilsnera mě dobře známého v tmavých šatech svátečních jak se ubíral z cesty od božích muk okolo Koidlova přes pastviště směrem k lávce, já zrovna byla pro vodu a viděla jsem ho od našeho stavení před kterým jsem stála. Já pak šla domů a nevím jestli Hilsner skutečně přes lávku pak šel na nyní takzvanou Komenského ulici. S určitostí nemohu udati hodinu, však ještě slunce svítilo a podle toho myslím, že když jsem viděla Hilsnera, že ještě nebylo 6 hod., neboť o 6 té hodině jest již temněji.
Ve výpovědi je jeden důležitý detail – podle Sobotkové měl Hilsner tmavé sváteční šaty. To je zcela v souladu s tím, co tvrdí Hilsner, ve středu měl tmavé sváteční šaty. Jiní svědkové totiž tvrdí, že Hilsnera viděli v šedých trojdílných šatech, které se ovšem nikdy nenašly a sám Hilsner tvrdí, že takové nikdy neměl.
Hilsner spatřen na místě
Úplně největší váhu má u soudu výpověď korunního svědka Petra Pešáka. Ten ve čtvrt na šest údajně spatřil Hilsnera přímo na místě nálezu Anežčina těla, jak na ni čekal.
Výpověď korunního svědka:
Když jsem přišel asi čtvrt hodiny cesty za Polnou k louce Jindřicha Volence, vykonával jsem malou potřebu a tu mi přišlo kouknout k lesu Březině, kam jsem se vždycky dívával, ježto jsem tam před lety koupil levně pařezy a hezký peníz jsem vydělal. U Březiny před tím velkým smrkem s obrázkem svaté Anežky stál několik kroků blíže k Polné na pěšince nad úvozem nějaký člověk v šedivých šatech, štíhlé postavy a díval se k městu. V pravé ruce držel bílou hůl, kterou měl druhým koncem opřenou do země jako by se o ní rukou opíral, o tělo ji však opřenou neměl. Já jsem ze svého místa bylo to asi 600 kroků, na určito poznal v tom člověku Leopolda Hilsnera, kterého znám od malička, poněvadž u mých rodičů na horním městě v Polné s rodiči bydlel. Také podle postavy a podle pohybu těla jsem Hilsnera dobře poznal. Po několika minutách se Hilsner jak po vojensku otočil, hůl vzal vprostřed do ruky a házeje rukou v níž držel hůl – jak to mívá vždy ve zvyku, – šel do mlází. Tam jsem poznal a viděl, že stály dvě mužské postavy, v téže asi výšce co jako on, v tmavých šatech, v kloboukách na hlavách a ty stály v nějaké jamce, tak, že nevím ani jak dlouhé kabáty měli. Myslím že bych ty dva muže kdybych je viděl poznal i teď. Byli postavy tlustší a starší vypadali než Hilsner a jeden byl oděný v lepší šat a ten druhý byl v odřenější. Do obličeje jsem jim neviděl neb byli obličejem za stromkem a stáli nepohnutě. Hilsner popošel k nim ze svého místa, stál od nich asi 10 nebo 12 kroků, a rozmlouval s nimi. To bylo tak asi 17:15 hodin když jsem to viděl.
Podivný muž a hůl
Velmi důležitý objev učinil den po nálezu Anežčina těla lesník Mischonger. Asi o 600 metrů dále po cestě k Malé Věžnici objevil zbytek stromku, ze kterého byla vyrobena hůl, nalezená se stopami od krve u Anežčina těla. S holí měl podle Pešáka mávat Hilsner když čekal na Anežku. Hned několik svědků ale s holí vidělo podivného neznámého muže. Jen půlhodinu před Anežkou šla z Polné do Malé Věžnice Johana Vomelová, která muže potkala, a ve stejný den ho spatřil i farář Vlček. O den dříve si na neznámého pronásledujícího stěžovala Antonie Běhalová a dokonce i sama Anežka Hrůzová.
Přestože Hrůzová se s Hilnerem musela znát minimálně od vidění, nejmenovala ho. Zároveň ostatní svědci líčili neznámého shodně, naprosto odlišně od Hilnera a ani jeden Hilsnera neoznačil jako onoho neznámého. Hilsner byl u soudu v Kutné Hoře uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. U odvolacího soudu v Písku byla k obvinění přidána i dosud nevyjasněná vražda Marie Klímové, která se nedaleko Polné odehrála předchozího roku. Hilsner byl v době zmizení Klímové prokazatelně v Jihlavě.
Zhroucení důkazů
Hilsnerovi k trestu smrti dopomohli svědci, kteří ho spatřili před činem, na místě nálezu i po činu. Pokud se ale podíváme na místa svědectví, ukáže se, že prokazují jediné – Hilsner nemohl spáchat vraždu Anežky Hrůzové. Krátce po páté odpoledne ho spatřili František Cink s Marií Bruknerovou u náměstí. Už o deset minut později do údajně spatřil Petr Pešák na místě pozdějšího nálezu. Obě místa jsou od sebe 1600 metrů a za tu dobu nemohl stihnout z jednoho na druhé dojít a jen velmi těžko doběhnout. K tomu přidejme ještě dalších přibližně 1200 metrů na místo, kde měl odřezat stromek, aby si vyrobil hůl a zpět.
Korunní svědek navíc při vyšetřovacím pokusu selhal – na vzdálenost 660 metrů, na kterou prý poznal nejen Hilsnera, ale i jak moc měli jeho dva údajní společníci ošuntělý šat, nepoznal nikoho. O několik let později byl dokonce stíhán pro podvod, protože se lží pokusil od úřadů vylákat odměnuvypsanou na Hilsnerovo usvědčení.
Pešák mohl na místě pozdějšího nálezu někoho v šedých šatech spatřit – nemohl to být ale Hilsner a s největší pravděpodobností to byl onen neznámý muž, který krátce předtím vyděsil Johanu Vomelovou. Připusťme možnost, že Cink s Bruknerovou se mýlí ve dni, kdy Hilsnera spatřili, jak tvrdí obhajoba. Je tu ještě velmi přesné svědectví Marie Sobotkové, která spatřila Hilsnera přicházet od Březiny. Zapamatovala si šaty, které Hilsner ten den měl, takže ve dni se nezmýlila. Vypověděla také, že bylo ještě světlo a nemohlo být víc než šest hodin večer – po šesté se stmívalo.
Rovněž Marie Sobotková dosvědčuje, že Hilsner vraždu spáchat nemohl – Anežka Hrůzová vyšla z Polné v 17:15. V 17:30 byla naposledy spatřena u božích muk. Na místo, kde byla později nalezena, mohla dorazit nejdříve kolem 17:45. A už za čtvrt hodiny vidí Sobotková přicházet Hilsnera od lesa. Z místa nálezu Anežčina těla je to 1 300 metrů. Za 15 minut bylo možné tuto vzdálenost jedině uběhnout a Sobotková viděla Hilsnera přicházet.
Vrah ovšem Anežku nejprve napadl údery zezadu, následně ji rdousil a konečně jí podřízl hrdlo. Tělo následně částečně svléknul, šaty rozřezal a tělo následně zakryl uřezanými smrčky. Vražda Anežky Hrůzové musela zabrat několik desítek minut. Svědci, jediný důkaz obžaloby, ve skutečnosti dosvědčili Hilsnerovu nevinu. Skutečný pachatel přitom spisem prošel – bez povšimnutí.
Dokončení článku: Pachatel po letech nalezen
převzato a zkráceno z připravované knihy Největší záhady zločinu.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SOA Praha, SOA Třeboň
